Blízký
27. března 2005, 20:14
Darovaná úvaha
Kdo je můj bližní? Lk 10,25-37
(Bonaventura Bouše, 1985)
V synoptických evangeliích se za největší přikázání Starého zákona prohlašuje láska k Bohu a k bližnímu. Přikázání lásky k Bohu je uloženo ve slavném textu Dt 6,4-5, přikázání lásky k bližnímu se ve Starém zákoně čte především v Lv 19,17-18. Hebrejský termín pro naše „bližní“ je REA-blízký; řecký ekvivalent je dokonce HO PLESION, člen s adverbiem:“ten, který je blízko“. Obě tato slova označují člověka, který je mi blízký; příbuzného, přítele, člověka mého národa. který je ve Smlouvě s Hospodinem; nanejvýš ještě „příchozího, který je v branách tvých“, hosta. To je ve Starém zákoně nejširší obsah tohoto termínu, proto Ježíš v Kázání na hoře se samozřejmostí vysvětluje toto přikázání, když k němu dodává:“... a nenáviděti budeš nepřítele svého.“(Mt 5,43). Zdá se, že ani jinde v Novém zákoně nemá tento pojem širší význam. Ostatně všechny biblické překlady jsou v převodu tohoto slova shodné; pro REA – HO PLESION užívají ekvivalentů „blízký, nejbližší“ (V např. maximus). jen u nás přežívá archaismus „bližní“, který je už dnes chápán špatně jako nějaký terminus technicus, a opravdu by měl být už dávno nahrazen živým slovem „blízký“; což ovšem nedělá ve svém překladu ani např. Fr. Žilka, tím méně novější ekumenická bible, i když se jinak archaismům přeúzkostlivě vyhýbá.
Obsah perikopy je asi tento:zákoník má potíže s přikázáním lásky k bližnímu, protože neví, zda může za „blízkého“ považovat člověka „z lidu země“,tj. člověka neznalého Zákona, který je „prokletý“,přestože je narozením a obřízkou Izraelita, jelikož nezachovává Smlouvu s Hospodinem, Zákon. Na tuto pochybnost mu Ježíš odpovídá parabolou o knězi, levitovi a Samaritánu: Samaritán nebyl žádným způsobem „blízký“ onomu nešťastnému Izraelitovi, dříve než ten člověk „upadl mezi lotry“.Tím méně ho ten člověk za bližního považoval. Právě naopak: byli si navzájem nepřáteli. Kdyby onen poutník nebyl „polomrtvý“, nebyl by dovolil Samaritánovi, kterého považoval za mnohem a mnohem horšího, než je „lid země“, aby se ho dotkl. Neboť tímto dotykem byl levitsky znečištěn a přišel by o milost boží, kterou si získal v chrámu modlitbou, almužnou a obětí; vždyť „sestupoval po cestě z Jeruzaléma“.
Závěrečnou otázkou “Kdo byl bližním tomu, který upadl mezi lotry?“ odmítá Ježíš zaprvé řešit zákoníkův kazuistický problém: Neptej se, kdo je tvůj REA –blízký, ale ptej se, zda nemáš být ty blízký,tj.otevřený, milosrdný, k pomoci ochotný člověku, který tě aktuálně potřebuje; nesmí být pro tebe důležité, zda je to tvůj přítel, nebo nepřítel, Izraelita, nebo nenáviděný cizinec, spravedlivý,nebo bezbožník. Být blízkým druhému není podle Ježíše nějaká stálá, přikázaná vlastnost. Příbuznému nebo příteli jsem blízký, aniž by tato blízkost měla být nějak mravně hodnocena. Nepříteli mám být podle Ježíšova smýšlení aktuálně blízký tehdy, když mně potřebuje, když mne jako ten člověk, který „upadl mezi lotry“, ve své nouzi k pomoci mlčky nebo nahlas vyzývá. Tuto otevřenost žádá ovšem Ježíš kategoricky a za všech okolností a důvodňuje ji otevřeností boží k nám. Takto tedy chápe Ježíš milování nepřátel, aniž by je označoval za „bližní“. Nepřítel zůstává nepřítelem, dokud se neotevře člověku, který je předmětem jeho agrese, nebo pokud není v nouzi nebo v bezmoci. Odtud tedy ony zdánlivě nenávistné útoky Ježíšovy na farizeje a zákoníky, které jako by odporovaly jeho slovům z Mt 5,44: Ježíš nemůže být těmto lidem blízký, pokud sami nechtějí; pokud ho odmítají, jeho pomoc nepotřebují, před jeho otevřeností se zavírají, a těm, co pomoci potřebují, ubližují. K zákoníku v naší perikopě Ježíš otevřený je: neboť tento zákoník mu vážně klade otázku, která ho trápí, a Ježíš nepředpokládá, že by tato otázka byla záludná. Rozšířit tedy pojem „bližní“ na všechny lidi, jak to dělají všechny katechismy, znamená zkřivit, zatemnit a obrátit na ruby smýšlení Ježíšovo; vyloučit z následování Ježíše riziko, a z Ježíše samého udělat „sladkého rabiho nazaretského“, který hlásá nějaké matné etično, které nemusím, a ani nemohu brát tak docela vážně. To je Ježíš zvulgarizované liberální theologie 18. a 19. století, a ne Ježíš Nového zákona.
Zadruhé dává Ježíš v tomto podobenství o Samaritánu přednost vztahu k člověku před láskou k Bohu, před plněním božího Zákona. Jde-li o člověka, máš riskovat všechno, i neuposlechnutí Zákona, a tedy hřích; vydat v nebezpečenství vlastní spásu. Ježíšova poslušnost k Bohu se tu mění v lásku k člověku.
Rubrika: cizí peří | Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
veronika Samková (19.04.2005, 11:14:15 - Mail):emilie (18.09.2008, 11:55:14): Ach, jo
Možná, že bych měla na to, zabývat se každým slůvkem jedno z jakého (mně milého) překladu bible takhle dopodrobna, ale čím jsem starší, tím zbytečnější mi to připadá. Jsem dost životem zkušená na to, abych si povšimla, že při argumentování pomocí bible používají lidé (i vědci) vždy jen ty výroky, které je zaujaly, které jim dávají souvislost. Střípky do osobní životní mozajky. Ostatní slova ke stejnému problému jakoby byla snad zavádějící. No je to věda. Škoda, že praxe bývá jiná. V životě jde o rychlost rozhodnutí, ne o mudrování. Povšimlo si hodně lidí třeba toho, že máme sklon "milovat" slabší? Co takhle pomoci silnějšímu, když na to přijde. Co práce dá, nechat se přesvědčit k diskuzi s někým z mého pohledu nevzdělaným, nerovným, co takhle posunout ho kupředu nějakým postřehem, který ho nenapadá, doplnit mezeru. Nee, nechám si své. Ale kde se vlastně rodí neporozumění mezi náboženstvími, ne-li v úvahách, komu pomoci, kterým sviním neházet perly, co vlastně zavírá třeba ústa farářům, je-li dotaz od toho, či onoho?
Mně život zachránili: nevěřící člověk, který riskoval svůj život a zachytil mě v pádu , osmiletý neznámý chlapec, který se za mě pral s násilníkem, ředitel, který mě před tím šikanoval mi našel práci, když zjistil, že se starám o matku, na rakovinu umírající bývalá kolegyně, která pročítala inzeráty nabídky zaměstnání - ani ne kamarádka, no a komu jsem pomohla já? Stydím se, ale asi nikomu. Obdivuji neadresnou slušnost, důstojnost, laskavost a ochotu pomoci, onen vnitřní pud, který člověka vystřelí pomoci bez uvažování.
Jsem taková já sama? - Velmi málo, ano jsem nedostačivá. Ale takto to chápu. Sbohem.
Přidání komentáře...
