1Tes 5, 16-18
19. prosince 2003, 8:52
Věřím, že rodiče jsou znovu spolu jako byli těch skoro 70 let společného života. Není mi ještě moc do psaní, tak přidám kázání, které letos na podzim napsala má starší sestra.
Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. 1Tes5,16-18.
Jistě každý z nás psal dopis milovanému člověku, ať z rodiny nebo přátelům, když tento člověk byl vzdálen, třeba i daleko a na delší čas.V tom dopise jsme se snažili vyjádřit svou náklonnost, lásku i starost o něho a v závěru dopisu jsme většinou ještě shrnuli vše, co jsme chtěli zdůraznit. Podporu třeba v nelehké situaci, starost o zdraví, přání všeho nejlepšího do dalších dní. Často končíme s přáním dobré mysli, spokojenosti a láskyplné péče a vzpomínkami. A takto jistě píší svým blízkým i lidé, kteří nejsou křesťany a nevyprošují svým drahým Boží požehnání.
Apoštol Pavel psal své listy do sborů, které zakládal, lidem, které znal, které měl rád a na které často myslil. Jejich starosti a problémy ho velmi zaměstnávaly a ve svých listech se snažil jim radit i pomoci řešit vzniklou situaci. V závěru svých listů jim posílal osobní pozdravy a také závěrečná napomenutí, jak je máme v bibli označeny. Mluví v nich o důležitosti bratrské lásky, vzájemné snášenlivosti, dobrořečení, potřeby modliteb a sdílení se a většinou končí požehnáním. Velmi často se proto stávají slovy poslání a požehnání na závěr bohoslužeb.
Několik veršů závěrečných napomenutí z 1.listu k Tessalonicenským jsem si vybrala jako základ kázání, protože si myslím, že tato slova jsou i pro nás dnes velmi důležitá a neztratila nic na své naléhavosti.
Náš text začíná radostí – stále se radujte. Je zajímavé, jak často se v NZ a v celé bibli o radosti mluví. Slova – Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se – z listu k Filipským jistě všichni dobře známe. A těchto výzev je celá řada. Vzpomínám na dobu svého dětství, kdy mi maminka půjčila svou oblíbenou knížku od Harriet Porterové Pollyanna. Hrdinkou je zde malá dívka, dcerka misionářského kněze z Ameriky, která na všech situacích hledá něco, proč by se mohla radovat. Nazývá to hrou a tato hra vznikla při příležitosti, kdy místo vysněné panenky dostala v zásilce pro misii jen dvě dětské berličky. Tehdy jí otec ukázal, že i na tom se dá nalézt něco radostného, a to, že tyto berličky nepotřebuje. Pak se Pollyanna celý život snažila podle toho žít a přinášet radost a tento pohled na věci i do života lidí, se kterými přišla do styku. Jistě je tento příběh naivní, kniha vznikla na počátku dvacátého století v Americe, která tehdy a vlastně dodnes je hodně poznamenána pozitivistickým myšlením a pro nás, kteří jsme založením více škarohlídi, v mnoha směrech nepochopitelná a neakceptovatelná. Pamatuji se však, že mne jako dívku tento příběh velice oslovil. Dodnes si pamatuji, že otec Pollyanny, kněz, si dal tu práci a spočítal, kolik výzev k radosti a k těšení v bibli je a došel k číslu 800. Měli bychom se tedy nad svou neradostností a negativním postojem k životu i lidem zamyslet, neodrazujeme jím lidi od našeho společenství, od zvěsti evangelia ?
V našem textu dále čteme – v modlitbách neustávejte. Žalm 28, který jsme měli jako naše první čtení, je jedna taková krásná a hluboká modlitba. K tobě Hospodine volám, nebuď ke mně hluchý, jsi má síla a štít můj, pomoci jsem došel, proto v srdci jásám. Předkládat všechno, svůj život, své dny i noci Bohu na modlitbách, to je také něco, co vždy neumíme. Obracet se se svými prosbami k Bohu a spoléhat se na to, že nás slyší a vyslyší. Za jeho pomoc děkovat a jásat.
A tady se dostáváme k závěru našeho dnešního textu, na který bych chtěla zejména zaměřit svou i vaši pozornost. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro Vás. Je to zvláštní slovo, nezdá se vám ? Za všech okolností děkujte – ano, všichni obecně považujeme vzdávání díků za dobré a správné. Také většina našich každodenních modliteb je zaměřena na díky – před jídlem, po jídle, ráno za nové jitro, večer za vše dobré, co jsme přes den dostali, za klidný spánek, díky za rodiče, za děti, za zdraví, dokonce i za úspěch, prostě za všechno, co dostáváme, jak také věříme, z Božích rukou. Je také snadné mít srdce plné vděku za jídlo, střechu nad hlavou, za lásku i naději, za zdraví a život. Ale co v tom případě, v těch chvílích, kdy nám těžké věci zatemňují svět, když nás starosti a trápení zraňují až do hloubi duše ? Tehdy máme také děkovat ? Ale jak a za co ? V našem textu však výslovně čteme - děkujte za všech okolností, i při všemožných ztrátách, v nemoci, v depresi, v zármutku, při neúspěchu, i když se ptáme, jak Bohu můžeme děkovat za něco, co zpřevracelo celý náš život naruby, co nás tak zranilo. A takové věci a takové chvíle nás všechny v životě jistě potkaly nebo potkají. Jak máme v těchto chvílích děkovat a za co ? Máme za co děkovat, děkujme za dar víry, za důvěru, že Bůh je s námi v každé situaci, neztrácejme naději a víru, doufejme a věřme. Ve 2.Korintským čteme – Bůh nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse, máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy. – V bibli máme mnoho příkladů, kdy se zlá a těžká situace ukázala jako Bohem řízený příběh spásy a osvobození. V 1 knize Mojžíšově máme krásný příběh mládence Josefa, který po všech útrapách, které mu bratří svou závistí způsobily, dokázal svým bratřím se srdcem plným odpuštění říct : Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro a tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu početný lid. Avšak největší příběh spásy máme v našem Spasiteli Ježíši Kristu. Ten trpěl taková muka, jaká si ani nedokážeme představit, aby naplnil vůli Boží a pro lidi získal život věčný.
Možná prožíváme nebo jsme prožili v posledních dnech zarmucující věci, třeba se nám zdají nespravedlivé a nesnesitelné a modlíme se, Pane Bože, naprav to, vysvoboď mne, pomoz a rychle. Jsme zoufalí a netrpěliví, naše víra kolísá a naše naděje je mizivá. Snažme se však děkovat i za ty chvíle těžkostí, trápení a zkoušek, neboť jestliže je Bůh způsobil nebo dopustil, můžeme si být jisti, že v tom něco dobrého je. Je v tom vůle Boží v Kristu Ježíši pro nás.
Uposlechnout tohoto pokynu jistě není a nebude lehké, vzdát Bohu díky i za těžké věci, které na nás dopustil, kdy nedokážeme pochopit důvod pro to a možná ho ani nikdy nepochopíme, ale můžeme Bohu důvěřovat, že to s námi myslí vždy dobře. Že jsme v jeho rukou, že je s námi, v dobách radosti i v dobách starostí. V této síle šli vstříc smrti ranní mučedníci s rozzářenými obličeji. V této síle Židé v koncentračních táborech dovedli vyslovit úchvatné i odpouštějící modlitby. Tato míra lidského života, schopnost dojít utrpením k jeho překonání, přímo k radosti, je asi přístupná každému člověku, který je jí otevřen. Apoštol Pavel nám v našem textu vyložil, že tato míra našeho života má svůj původ v Kristu. Proto za všech okolností děkujme, protože to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro nás.
Rubrika: ...jen tak mimochodem | Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Ozzy (19.12.2003, 10:46:31): je to zvláštní,s knížkou Harriet Porterové jsem se setkal asi před pětadvaceti lety a ten příběh s berličkami se mi teď vybavil okamžitě.Čím jsem starší stále se přesvědčuji o tom,že je o nás skutečně dobře postaráno...Vždy a všude.Děkuji za to.
SuE (19.12.2003, 12:06:39): tohle
asi nikdy nepochopím, to odevzdání se, myslím
didactylos (19.12.2003, 12:23:33): 2Sue
To kázání jsem nepsala já, ale moje sestra Olga, se kterou jsme se společně staraly o rodiče. Možná bych ho napsala trochu jinak i na stejný text. Ale i tobě rozumím. Není to totiž o pochopení, racionálno v tom nehraje roli, to je opravdu víra, ve smyslu důvěra.
Přidání komentáře...
