V poslední době se často stává, že přicházejí na blog lidé, kteří ho ještě neznají, proto jsem se rozhodla zařadit malou informaci o něm. Je to blog religionistický, začala jsem ho psát 19.8.2003 a je v něm v současné době několik stovek článků. Jsou rozčleněny do řady rubrik, k lepší orientaci jsou pod horní lištou zařazené obsahy nejdřív chronologicky, pod nimi podle tématu. Doufám, že jsem zařadila všechny podstatné články, vynechala jsem jen některé organizační poznámky. Poslední v řadě obsahů je moje osobní rubrika.

Co od blogu můžete čekat. Rozhodně neočekávejte fandovství některému konkrétnímu náboženství. Religionistika je společenská věda, která má mnohem kratší historii než předmět, kterým se zabývá, totiž různá náboženství. Náboženství je pravděpodobně antropologická konstanta, dokonce do té míry, že se má v poslední době za to, že i neandrtálci měli nějaké náboženské představy, protože své mrtvé pohřbívali. Je fascinující dozvídat se o náboženských představách lidí napříč časy a místy, to je náplní této vědy. Je to věda o náboženstvích, ale není to náboženská věda. Můžete se dozvědět jen o lidské stránce náboženství, jeho transcendentní stranu religionistika nezkoumá, zkoumá jen to, jak si ji lidé představovali a představují, jak se na základě těchto svých představ chovají, jak náboženství ovlivňuje jejich osobní i společenský život. Musím se přiznat, že proto nemohu pomoci žádnému hledači absolutna. Jak to jednou vyjádřil jeden můj známý, nábožensky založení lidé jsou jako zahradníci, kteří květiny pěstují, religionisté jsou spíš ti, kteří květiny studují a snaží se o nich dovědět co nejvíc. Jejich postoj by měl být tedy neutrální, neměl by být ovlivněn jejich osobními sympatiemi ani vírou. Nedá se ovšem předpokládat, že jsou religionisté lidé bez vlastního názoru, jen je třeba, aby přiliš nezasahoval do jejich odborné práce. Taky je dobře případnou osobní víru jasně deklarovat, aby si ostatní mohli provést příslušnou korekci neuvědomovaných a nevyslovených zkreslení.

Proto něco i o didactylovi. Vybrala jsem si literární postavu filosofa Didactyla z knihy Malí bohové ze série Úžasná zeměplocha od Terryho Pratchetta, protože je mi jeho způsob uvažování velice blízký, je mi v mnohém vzorem. Ale já nejsem filosofem, jsem studující religionistiky na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, teď už v navazujícím magisterském stupni, se specializací na archaická a starověká náboženství. Jmenuji se Věra Zbiejczuková a jsem ročník 1946. Jako dcera evangelického faráře jsem i v uvolněných šedesátých letech mohla studovat jen přírodní vědy, vystudovala jsem kvantovou fyziku. Nikdy jsem toho nelitovala, přírodní vědy jsou naprosto fantastické, při jejich studiu si člověk musí stále uvědomovat, že čím víc se dovídá, tím víc otázek zůstává nezodpovězených. Přírodní vědy učí přesnosti, ale hlavně pokoře. Možná, kdybych se rozhodovala teď, dala bych přednost moderní biologii, hlavně molekulární, to jsou obory, které jsou v současné době odpovědné za největší průlomy v lidském vědění. Celý svůj život jsem se živila jako programátorka systémů na pomezí vědeckotechnických výpočtů a zpracování dat, většinou pro výzkumné ústavy zabývající se aplikovaným výzkumem nebo pro vývojová pracoviště velkých podniků. I tuhle práci mám a vždycky jsem měla ráda, byla pro mne cenným darem, jen doufám, že snad byla i k užitku. O religionistiku jsem se nesoustavně zajímala celý život, ale teprve před několika lety jsem se pustila do jejího systematického studia. Nejdřív jsem na fakultě zavazela tak trochu na černo jako mimořádná studentka v rámci celoživotního vzdělávání, později, když se otevřela možnost dálkového studia, jsem se přihlásila. Studiu religionistiky vděčím opravdu za mnohé, za přátelskou atmosféru, za nadhled a rozhled, který studující získává, za zjištění dřív naprosto netušených souvislostí. Studium bylo jednou z mých berliček v těžkých osobních situacích v posledních letech. Možná se zeptáte, jestli takové studium zpětně negativně neovlivnilo mou víru, mnohé poznatky totiž účinně rozbíjejí zakořeněné představy i o vlastní tradici. Musím odpovědět, že to bylo sice leckdy docela těžké, ale nakonec to bylo prospěšné. Pravda osvobozuje i v případě osobní víry.

Doufám, že se Vám na blogu bude líbit a přeji hezké počtení.
Didactylos