Religionistika?

Přátelé, budu teď nějakou dobu neuvěřitelně protivná, protože se učím ke zkouškám z předmětů, které mi nic moc neříkají. Jedna zkouška je z kurzu "Religionistiské typologie a taxonomie" , druhá z "Filosofie náboženství", obě jsou povinné. Tím snad skončí to období, kdy bych měla něco dělat, a budu dál studovat jen to, co mne baví. Už se těším a taky už mám zaregistrované předměty do dalšího semestru. Ale přesto, prohlížela jsem si seminární práce svých kolegů a napsala pak takový malý pamfletík. Co vy na to?

Religionistika a „vědecký obraz světa“

Souhlasím s Jonathanem Z.Smithem, že náboženství jako obecný pojem neexistuje[1], ale existuje mnoho dat o konkrétních náboženských systémech, jevech, vztazích, apod. Nebyla zatím definována rozumně ani podmínka nutná pro zařazení faktu mezi náboženské ani podmínky pro toto zařazení postačující. Každý z badatelů si proto fakta, která sám považuje za náboženská, zařazuje jinak, a hranice uznaného se vzhledem k definici náboženství, která zřejmě není vůbec možná, jeví značně mlhavě. Nejinak je to ovšem s definicí religionisty jako vědce. Je nebo není religionistou historik zkoumající určité konkrétní náboženství, jazykovědec [2]zabývající se určitým posvátným textem? Stejná otázka se týká i filosofa náboženství, archeologa, antropologa, etnologa, sociobiologa[3], sociologa, psychologa, kognitivce, politologa i mezinárodního vztahovce, který učí diplomaty jak se chovat bezproblémově v cizím prostředí (omlouvám se těm „religionistickým“ odvětvím, na které jsem nevzpomněla). O religionistice jako pomocné teologické disciplíně raději pomlčím, i když to bylo její nejčastější určení v historii a nejspíš zůstává v převaze i dnes a to i v „ateistické“ ČR. A přes svoje oprávněné pochybnosti o „vědeckosti“ všech těchto vědeckých disciplín si myslím, že je to tak správně. Doba renesančních „vševědců“ už pominula a tak každý (badatel) jen tu svou[4] (disciplínu) má za jedinou, všechny krásy světa v ní vidí[5] a zahaluje ji spoustou vznešeně znějících slov, (většinou celkem bez reálného obsahu). Naplňuje se tak starý aforismus, že vědec se zabývá stále důkladněji co nejužší oblastí zkoumání, zatímco člověk v běžném životě se snaží vědět co nejméně o co nejvíce věcech kolem sebe. Použijeme-li metodu matematické indukce, dojdeme k závěru,  že v ideálním stavu, vědec bude vědět „všechno“ o „ničem“ a běžně uvažující člověk „nic“ o „všem“. (Oba případy ovšem mohou být a také často bývají jedna a tatáž osoba) Pomocí tohoto jevu chci vysvětlit, proč považuji sousloví „vědecký obraz světa“ za nesmysl. Nic takového neexistuje, existuje jen metoda vědeckého myšlení. Vědecké myšlení je otevřené, klade otázky a spokojuje se jen s nejistými odpověďmi, které se mohou v každém dalším okamžiku ukázat jako mylné. I pokud se ukážou být jako pracovní hypotézy nosné a užitečné i v praktickém využití, navozují jen další otázky. Vzhledem ke specializaci vědních oborů a hloubce jejich zkoumání jsou všechny souhrnné výklady dodatečné, popularizující. To, co se na všech úrovních škol o vědních oborech učí, má většinou s tím oborem poměrně málo společného, jsou to Pratchettovy „pohádky pro děti“[6], navíc za rozvojem příslušné vědy tyto učebnicové výklady kulhají i v čase, než se poznatky přetavily do učebnic, vědní obor utekl na míle daleko. A to co považujeme za vědecký obraz světa, je to „nic“ o „všem“, metanarace, zastřešující mýtus. Skvělý materiál pro religionistická bádání.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře