Hadždž
28. srpna 2004, 20:08
Posledním, pátým pilířem islámu je pout do Mekky.
Povinnost uskutečnit aspoň jednou v životě pouť do Mekky je pro všechny muslimy daná přímo koránským příkazem Korán 3:97. Protože v příkazu je dáno omezení, že pouť je povinná pro ty, kteří mohou cestu vykonat, právní věda tuto podmínku podrobně rozebrala. Neplatí tedy příkaz pro ty, kteří nemají dostatečné prostředky k vykonání cesty, neplatí pro otroky a ženy bez manžela nebo mužského příbuzného, který by je doprovodil a neplatí také tehdy, když cesta není bezpečná. Bohatý nemocný za sebe může vyslat zástupce, kterému hradí výlohy cesty, dokonce může takovou cestu nařídit i ve své závěti a dědic je povinen hadždž vykonat za něho.
Je rozlišováno mezi hadždžem a malou poutí 'umrou. 'Umru je možné konat jako záslužný čin individuální zbožnosti kdykoli, Hadždž ovšem představuje hromadnou pouť v určených dnech měsíce dhú-l-hidždža.
Kdo se vypravuje na pouť je povinen doma zaplatit svoje případné dluhy a zabezpečit svoji rodinu na dobu své nepřítomnosti. Je povinen zadostučinit za svá minulá provinění a učinit předsevzetí do budoucna žít ctnostněji nejen vůči Bohu ale i lidem.
Mekka spolu s Medínou jsou posvátné okrsky, přístup do nich je nemuslimům zakázán. Poutníci si ještě před vstupem oblečou poutní šat, skládající se ze dvou nesešitých pruhů bílé látky, jeden kolem boků jako suknici, druhý si přehodí přes levé rameno a zprava uvážou na uzel. Hlava je bez pokrývky a jako boty slouží sandály chránící jen chodidla. Šaty i příslušný stav zasvěcení se jmenují ihrám. Po celou dobu ihrámu, do kterého se vstupuje očistou a vnitřním předsevzetím níjou, se věřící nesmí holit, česat, stříhat si vlasy a vousy i nehty, používat voňavky, nesmí prolévat krev, ale ani trhat květiny, nesmí pohlavně obcovat. Poutník se má zdržovat rozmařilosti i hádek. Ženy poutnice se oblékají do dlouhých šatů, které kryjí i hlavu.
Charakteristickým znakem je volání Labbajka, Alláhumma, labbajka! "Tobě k službám, Bože, tobě k službám!" Obřady jsou složité, proto jsou poutníci organizovaní podle své příslušnosti do národnostních skupin a řídí se pokyny odborného průvodce zvaného šejch, dalíl nebo mutawwif, kteří poutníkům pomáhají při zařizování potřebných věcí.
Po příchodu do Mekky poutník nejdřív vykoná tawáf, to znamená, že sedmkrát obejde Ka'bu, přitom se snaží políbit nebo se aspoň dotknout černého kamene. Pak sedmkrát běhá mezi pahorky Safá a Marwa, tento běh sa'aj připomíná, jak Ibrahím hledal vodu pro syna Ismá'ila. Tehdy anděl Džibríl nechal vytrysknout pramen Zamzam, jeho voda se dodnes považuje za zázračně uzdravující. Tyto obřady jsou náplní 'umry, a pokud poutník nekoná v návaznosti na ni ještě hadždž, může po jejich vykonání odložit ihrám a dát se ostříhat. Při hadždži zůstává dál v ihrámu. Vlastní hadždž začíná 7.dhú-l-hidždža kázáním v chrámu Ka'by al-masdžíd al-harám, kde se podává výklad obřadů. Poutníci společně odcházejí mimo Mekku do údolí Miná, kde konají modlitbu a přenocují. Další ráno vystoupají na pahorek 'Arafát, kde po sdružené polední a odpolední modlitbě a dvou chutbách vykonávají obřad stání wuqúf až do západu slunce. Po setmění běží k mešitě Muzdalifa. Hlavním dnem pouti je 10.dhú-l-hidždža. Je to den krvavé oběti jawm an-nahr, který se po celém světě slaví jako Velký nebo obětní svátek al-'íd al-kabír. Po ranní pobožnosti v Muzdalifě jde procesí znovu do údolí Miná, tam každý z poutníků hodí sedm kaménků na západní ze tří velkých hromad džamra, má to být kamenování satana, kterého tu Ibrahím právě kameny kdysi zahnal. Ďábel se proto také nazývá kamenovaný aš-šajtán ar-radžím. Pak poutníci, a ve stejném čase i miliony muslimů po celém světě, obětují ovci nebo kozu. Maso je záslužné rozdat chudým. Podle zvyku se poutníci zdrží ještě tři dny, před odjezdem z Mekky je zvykem vykonat 'umru na rozloučenou.
Pouť do Mekky zřetelně navazuje na staré předislámské zvyky, které byly do islámu zařazeny od druhého roku hidžry. Odůvodněním je víra, že Ka'bu vystavěl prorok Ibrahím se synem Ismá'ílem jako místo návštěv a útočiště pro lidi Korán 2:124-129.
Hadždž byl vždycky v dějinách prvkem vzájemného sjednocení celosvětové muslimské obce. Po staletí směřovaly do Mekky karavany poutníků. Před druhou světovou válkou se počet účastníků poutí pohyboval kolem 70000, od padesátých let minulého století působí hlavně letecká doprava do Džiddy, kde je jedno z největších a nejmodernějších letišť světa. Roční počet poutníků je v současnoti kolem 2 milionů osob. nejvíc je jich v tom roce, kdy 10.dhú-l-hidždža připadá na pátek, velký hadždž, jednou za sedm let. Na bezpečnost poutníků dohlíží saúdské zvláštní ministerstvo hadždže. Kdo vykonal pouť do Mekky, se těší doma zvláštní úctě. Na vykonání hadždže je možné dostat jednorázově zvláštní dovolenou.
Kropáček L.: Duchovní cesta islámu, Praha 2003
Osobní komentáře prosím směrujte na email.
Komentáře
Václav H. (16.02.2005, 10:42:21 - Mail): Příběh zoufalé matky"Pak sedmkrát běhá mezi pahorky Safá a Marwa, tento běh ... připomíná, jak Abrahám hledal vodu pro syna Ismaela..." Podle tradice ale běhala Agar, matka Ismaela, Abrahám ty dva totiž musel zanechat na poušti. Je to příběh o ženě, která pod žhoucím sluncem běhala bezhlavě pořád tam a zpátky, zatímco kojenec jako správný chlap odpočíval ve stínu stromu, pak zaryl patou do země, a vytryskl pramen Zemzem.
A teď obecněji: autoři, ze kterých čerpáte, vykonali záslužnou práci, ale jejich řazení faktů chybí tak říkajíc entografický pohled.
Abych to objasnil: vzpomínám si, jak jsem vozem Škoda 105 S vytahoval z písku uvízlého Forda; bylo to v Alžírsku a kolem byly písečné duny, to je historický fakt; co ale označuji za "etnografický pohled" byla skutečnost, že škodovka měla zadní náhon a Ford pohon předních kol, a jen proto to proběhlo tak, jak to proběhlo, a ne úplně jinak.
Objevil jsem knížku, která moje požadavky splňuje, a pokouším se ji přeložit. Její autor, Dinet, byl zajímavá postava. Narodil ve ve Francii a žil pak v Alžírsku, maloval hlavně arabské krasavice a to jak zahalené tak i nahoře bez. Pocházel z katolické rodiny, z ní po několik generací vycházeli soudní úředníci; Francii pak opustil zhruba v době, kdy pařížský arcibiskup pronesl pozoruhodný výrok: "Ježíš Kristus byl nejenom syn boží, ale i po matce pocházel z velmi dobré rodiny"; možná i pro tento výrok pak malíř přestoupil k islámu. V Dinetově převyprávění života Prorokova jsou přesné obrazy akademického malíře, právní preciznost při popisu starodávných konfliktů a celé vyprávění je inspirováno okouzlením ženami a dlouhými rozhovory s muži u ohňů pod hvězdami pouště. A je to čtení pro celou rodinu.
Pokud najdu vydavatele, pokusím se překlad vydat, pokud ne, objeví se na Internetu. Tak tedy: E. DINET & EL-HADJ SLIMAN BEN IBRAHIM: La Vie de Mohammed, česky by se to mohlo jmenovat E. DINET & HADŽDŽI SLIMAN: PŘÍBĚH MOHAMEDA.
Přidání komentáře...
