Noèní úvahy
None

Korintským

22. listopadu 2008, 9:27

Budu sem teď dávat postupně svoje práce za jarní semestr, tak se, prosím, neděste....
 

Úvod

Uvažovala jsem o dvou typech náboženskosti podle Whitehouse[1]. Vzhledem k tomu, že moje vlastní prostředí – protestantský sbor – patří nepochybně k doktrinálnímu typu, bylo pro mne docela obtížné najít ve vlastní tradici příklad imaginativního typu. Ale přece. Budu se zabývat situací v Korintu v době sepsání Pavlových listů adresovaných tamní ekklésia (v dalším textu budu užívat překladu sbor, protože církev,obec nebo shromáždění mají dnes hodně posunutý význam)

Situace v korintském sboru v letech 51-55

Město Korint bylo zničeno v roce 146 př.n.l. římskými vojsky. Za vlády Gaia Julia Caesara bylo roku 44 př.n.l. znovu obnoveno, hlavně jako město pro vojenské veterány a pro propuštěnce. Vzhledem k poloze města a hlavně jeho přístavu se stalo brzy prosperujícím městem s velice pestrou směsicí obyvatel, křižovatkou obchodu a místem střetávání se různých myšlenkových proudů. Město bylo také známým poutním místem, významný byl chrám bohyně Afrodíty, ale ve městě měli svůj chrám i jiná antická božstva, Apollon, Asklépios, Démétér, Artemis,Héra Agraeia. Ve městě byla také židovská synagóga. Odhaduje se, že ve zkoumané době žilo v Korintu asi sedmdesát až osmdesát tisíc obyvatel., Korint byl hlavním městem římské provincie Achaia[2].

Přehled působení Pavla z Tarsu[3] v Korintu

Pavel z Tarsu pobýval s největší pravděpodobností v Korintu od podzimu roku 51  do jara roku 52[4] a založil tam křesťanský sbor. Po odchodu napsal z Efezu nedochovaný dopis  č.1. Po delší době pobytu v Efezu poslal do Korintu Timotea s dopisem, ve kterém odpovídá na dotazy a reaguje na zprávy o podmínkách ve sboru. Tento dopis je dnešní 1.epištola Korintským. Timoteus se však vrací se znepokojivými zprávami a Pavel se do Korintu osobně vydá asi na jaře roku 54, není přijat dobře a dochází ke konfrontaci s předáky sboru. Po návratu do Efezu pak píše další nedochovaný „dopis v slzách". Rekonstrukce dalších událostí je spíš hypotetická, ale zdá se, že po uklidnění situace a nabídce smíru obsažené v 2K 1-9 (nebo 2K 1-7) došlo k další roztržce, která byla příčinou napsání rozhořčeného dopisu, dnešní 2K 10-13, ve kterém Pavel hájí své nároky na apoštolskou funkci. Situaci snad vyřešila další osobní Pavlova návštěva asi v roce 55. Každopádně z Korintu Pavel poslal dopis Římanům, poslední autentický Pavlův dopis s nejdůkladnější promyšlením jeho vlastní teologie jemu osobně neznámým křesťanům. V něm shrnuje i svá řešení polemik s ostatními sbory.

(Podobnou situaci s revoltou proti autoritám v korintském sboru popisuje o několik desítek let později První list Klementa Korintským. List datovaný podle převážné většiny badatelů okolo roku 96 popisuje sesazení představitelů sboru, apoštoly vybraných presbyterů, mladší opozicí, bližší důvody takové vzpoury ale list neuvádí,[5]  v komentáři se uvádí domněnka, že se vedení korintského sboru znovu zmocnila Kristova frakce, která neuznávala apoštolskou pravomoc.)

Komentáře většinou uvádějí počet korintských křesťanů na sto až dvě stě osob[6]. Číslo se jeví jako značně přehnané. Můžeme dojít k počtu asi padesáti osob, pokud počítáme ty osoby, které jsou jmenovitě uvedeny jako pokřtěné přímo Pavlem a vezmeme přitom v úvahu, že s hlavou domácnosti byla pokřtěna celá domácnost v širším smyslu, tedy i děti, otroci a další její příslušníci[7]. Takové počítání je založeno na chybném předpokladu. Nebere  v úvahu, že v té době ještě nemusel být křest iniciačním rituálem a tak se ke křesťanství mohli hlásit i lidé nepokřtění. I takový počet osob se nemohl scházet  v „domě". Takže je pravděpodobné, že se korintští křesťané scházeli v menších skupinách pravidelně, v některých potřebných situacích, např. vyloučení křesťana z obce kvůli mravní zvrácenosti[8], pak všichni jinde, nejspíš na nějakém veřejném místě.[9]

Frakce v korintském sboru

Možná i to přispělo k tomu, že v korintském sboru vznikly hned čtyři frakce, pojmenované podle zakladatelů a předáků, ke kterým se hlásily. (Všechny texty uvádím podle Žilkova překladu, který se mi zdá být nejvíc věrný originálnímu znění.)

Bratří, napomínám vás jménem našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili stejně. Ať mezi vámi není roztržek! Buďte utvrzeni v témž smýšlení a v témž názoru. Přátelé Chloini mi totiž o vás, moji bratří, oznámili, že jsou u vás spory. Míním toto: Každý z vás říká, jeden: já jsem Pavlův, druhý: já jsem Apolův, třetí: já jsem Kefův, jiný: já jsem Kristův. Což je Kristus rozdělen? Byl snad Pavel za vás ukřižován nebo byli jste pokřtěni ve jméno Pavlovo? 1K1,10-13

Místo je zajímavým dokladem o různosti hlásaného učení v prvních desetiletích. Frakce Kefova (Petrova) se dá zřejmě ztotožnit se židokřesťanskou skupinou podobnou myšlenkově té, se kterou bojuje Pavel v listu Galatským, o Apolovi víme, že byl spolupracovníkem Pavlovým a že v Korintu pokračoval v jeho práci, ale dochovala se o něm i zmínka ve zmiňovaném oddíle Sk18, že Apolos byl výmluvný a vzdělaný Žid z Alexandrie, musel zřejmě víc přitahovat pozornost posluchačů než v osobním styku spíš neohrabaný Pavel, zajímavá je ovšem tamtéž uvedená zmínka, že Apolos znal dobře Ježíšův život, ale křest znal jen Janův.

Do Efezu přišel jakýsi Žid jménem Apollo, rodem z Alexandrie, vzdělaný muž, silný v Písmech. Prošel vyučováním v cestě Páně, mluvil s vroucím duchem a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův. Sk18,24-25.

Je dobře možné, že se tu setkáváme s pozůstatkem některého ježíšovského hnutí.[10] Pavel  sám se svým učením byl nejspíš mezi vznikajícími křesťanskými sbory svou teologií okrajovou výjimkou. Zajímavá je ovšem nejvíc zmínka o Kristově frakci. Podle dalšího obsahu listu Korintským se dá předpokládat, že to je ta část sboru, která popírá vzkříšení, lépe řečeno, domnívá se, že k vzkříšení každého jednotlivce už ve křtu došlo. A příslušníci tohoto názorového proudu jsou už v Božím království a je jim darován Bohem Duch svatý. Souček je nazývá „pneumatičtí entusiasté"[11].

Křest jako iniciační rituál pro další úroveň křesťanského poznání ?

Budu se věnovat významu křtu jako rituálu s nadpřirozeným činitelem[12] a jeho proměnám v prvních desetiletích. Vyslovuji domněnku, kterou nemohu dokázat, ale domnívám se, že dobře odpovídá zachovaným pasážím v pravých Pavlových listech. Moje hypotéza je, že prvním iniciačním rituálem v křesťanství bylo pouhé vyznání „Ježíš je Pán", tak jak je v 1K12,3 nebo později v Ř10,9.

Nikdo, kdo mluví v Duchu Božím, neřekne: „Ježíš buď proklet" a nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pánem", leč v Duchu svatém. 1K12,3

Křest odpovídal ze začátku nejspíš křtu Janově, totiž s purifikační funkcí, na odpuštění hříchů. To odpovídá židovské tradici. Je sporné, jestli mohl takový křest být častěji opakován, mnohem pravděpodobnější je, že zastával podobnou funkci jako pozdější „poslední pomazání". (Podobnou úvahu, že hlavní funkcí křtu byla jeho funkce purifikační, zastává pro třetí a čtvrté století Češka. Laici v té době, kvůli pronásledování a také kvůli možnosti zastávat vysoké státní funkce oddalovali svůj křest, v té době už jednoznačně unikátní, tedy neopakovatelný, až na konec života[13].)

O učednících ani o širším kruhu následovníků Ježíše není známo, že by byli bývali pokřtěni. Zcela jednoznačné ovšem je, že sám Ježíš Janem Křtitelem pokřtěn byl, protože právě tento fakt, který zmiňují všechna synoptická evangelia činil značné teologické potíže jeho pisatelům, a ostatně i následujícím christologickým debatám. O Pavlově křtu je zmínka ve Sk9,18. Ale v tomto kontextu jeho pokřtění odpovídá purifikačnímu rituálu na odpuštění hříchů, za předcházející pronásledování církve. V žádném svém listu se Pavel na svůj křest neodvolává, ani tehdy, když musí bránit svou autoritu. Jediná zmínka je v Ř6,1-11. Text je už teologickým zpracováním problémů, které v Korintu měl s Kristovou frakcí.  

Co tedy řekneme? Máme setrvávat v hříchu, aby se rozmnožila milost? Naprosto ne! Jak budeme ještě žíti v hříchu, když jsme mu odumřeli? Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme křtem uvedeni do jeho smrti? Byli jsme spolu s ním pohřbeni křtem ve smrt, abychom, jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my žili novým životem; neboť, jestliže jsme srostli s obrazem jeho smrti, srosteme též s jeho zmrtvýchvstáním. Vždyť víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo hříchu bylo zničeno a my už neotročili hříchu. Kdo totiž umřel, je zproštěn hříchu. Jestliže jsme s Kristem odumřeli, věříme, že budeme také s ním žíti. Víme, přece, že Kristus z mrtvých vstalý již neumírá, smrt nad ním již nepanuje. Co zemřelo, hříchu zemřelo jednou provždy; co však žije, žije Bohu. Tak i vy se pokládejte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu v Kristu Ježíši. Ř6,1-11

Takové pojetí křtu zřejmě bylo v Korintu chápáno jako iniciační rituál vyšší úrovně, je zcela jasné, že křest je rituál multifunkční.

Na několik úrovní křesťanského poznání  a esoterické učení pro vyvolené odkazuje zmínka v 1K2,6-7 a 1K3,1-2

Také ovšem mluvíme o moudrosti, ale jen mezi lidmi nejvyspělejšími; není to však moudrost tohoto věku, ani moudrost vládců tohoto věku, propadajících zániku, nýbrž mluvíme o tajemné a skryté moudrosti Boží, kterou Bůh před věky určil k naší slávě; 1K2,6-7

K vám, bratří, jsem nemohl promluviti jako k lidem, kteří jsou plni Ducha,, nýbrž jako k lidem tělesným, ano jako k pouhýn nemluvňatům v Kristu. Nakrmil jsem vás mlékem, ne pevným pokrmem. Nebyli byste ho snesli, ba ani nyní dosud nemůžete: vždyť jste pořád ještě tělesní. Neboť když je ve vás řevnivost a spor, řekněte sami, zdali nejste tělesní a nežijete až příliš lidsky? 1K3,1-2

Pavel tak příslušníkům Kristovy frakce upírá jejich vyšší vědění, domnívá se, že ani jejich křest jim nedal obdarování Duchem k užitku celého sboru.  A přesto se domnívají být něco víc než ostatní.

Darování Ducha se sice v okamžiku křtu předpokládá, ale není úplně pravidlem, viz pasáž v Sk8,15 Nejvyšší úroveň křesťanského poznání mají podle Pavla apoštolé vyvolení Bohem. Pavel se na svoje vyvolení Bohem často odvolává, nejvýrazněji a nejstručněji třeba ve vstupním pozdravu  Ga1,1

Pavel, apoštol ustanovený ne od lidí ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha Otce, jenž jej vzkřísil z mrtvých Ga1,1

Kristova frakce v korintském sboru zřejmě apoštolovo vyvolení neuznávala. Pavel musel svou autoritu v obou částech 2K poměrně obsáhle obhajovat, z těchto pasáží se o něm samotném nejvíc dozvídáme.

Duchovní dary a pořádek ve shromáždění

Kristova frakce se domnívala, že pokud byli její příslušníci obdařeni Duchem, je jim dál všechno dovoleno.

Na takové závěry reaguje Pavel napomínáním v otázkách všedního soužití s pohanským okolím, např. uvažuje o problému masa obětovaného pohanským bohům, o hostinách u pohanských hostitelů, o způsobu vzájemného chování ve sboru, které zřejmě ne vždy odpovídalo tehdy uznávaným společenským normám, o chování při společném stolování, (zde je uvedena nejstarší liturgická formule k eucharistii). Ale také píše  seznam duchovních darů:

Jsou rozdíly v darech milosti, ale Duch je týž; jsou rozdíly ve službách, ale Pán je týž; jsou rozdíly v působení, ale Bůh, který tak všecko ve všech působí, je týž. Každému je dán projev Ducha k obecnému užitku; jednomu je Duchem dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, jinému víra v témž Duchu, jinému dary uzdravování v jednom Duchu, jinému působení mocných činů, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému rozmanité druhy „jazyků", jinému tlumočení „jazyků". V tom ve všem působí jeden a týž Duch a přiděluje každému zvlášť, jak chce.1K 12,4-11.

Všechny zde vyjmenované duchovní dary charisma, diakonía i energéma[14], jsou paranormální schopnosti, i zmiňovaná slova moudrosti a poznání, proroctví, rozhodně nejsou předpovídáním, ale tlumočením Boží vůle nezávisle na vlastním vzdělání a úsudku. Mocnými činy jsou míněny exorcismy, uzdravování a exorcizmy jsou v Novém zákoně pojednávány jako dvě různé činnosti, i když i u nemocí se předpokládá působení zlých, démonských sil. Vírou se v tomto případě nemyslí prostě víra v Ježíše jako Krista, tu měli určitě ve sboru všichni, ale taková víra, která „hory přenáší". Nejnápadnějším obdarováním, Pavlem schválně zmíněným až na konci seznamu, je ovšem mluvení „jazyky" glosolálie.[15] (Mluvení jazyky je podobné mluvení v tom, že se skládá z artikulovaných zvuků, ale nepodobá se žádné známé řeči a ani sám mluvící nemusí rozumět, co vlastně říká, totiž vlastně neříká. Podle uvedeného odkazu byli dobrovolníci podrobeni zkoumání na SPECT při glosolálii. Nebylo u nich aktivováno řečové centrum, ale centrum emoční [16], což odpovídá tomu, že se mluvící tváří blaženě a zřejmě se také blaženě cítí, mluví k „Bohu" 1K14,2 )

Ti, kteří měli v Korintu právě tuto schopnost, na ni byli nadmíru pyšní. Pavel je na několika místech svého listu napomíná 1K14,23

Sejde-li se tedy celá církev a všichni budou mluvit „jazyky" a vejdou tam také lidé nezasvěcení nebo nevěřící, neřeknou, že blázníte? 1K14,23

a snaží se vnést do mluvení „jazyky" ve shromáždění věřících nějaký řád.

Kdykoli se shromažďujete, každý něco má: má žalm, má učení, má zjevení, má „jazyk", má výklad. Všechno ať směřuje k budování. Mluví-li se „jazykem", ať mluví asi dva nebo nejvýš tři, a to za sebou, a jeden ať tlumočí. Kdyby nebylo tlumočníka, ať mlčí v církvi a mluví sám s sebou a s Bohem. Proroci ať také mluví jenom dva nebo tři, ostatní ať zkoumají. Dostane-li se jinému, který tam sedí, zjevení, ať první mlčí. Vždyť můžete jeden po druhém všichni prorokovati, aby se všichni poučili a všichni byli povzbuzeni. Duchové proroků se podřizují prorokům. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem míru. 1K14,26-33

(Bylo pro mne celkem záhadou, jak se dá taková schopnost racionálně řídit, nechápala jsem možnost mluvení „jazyky" zastavit. Sama jsem se žádných akcí spojených s mluvení „jazyky neúčastnila, takže mám informace jen z druhé ruky. Podle kamarádky, která  spolu s několika dalšími na podobném setkání  byla, a sama schopnost mluvení „jazyky" nemá, mluvili shromáždění na povel vedoucího skupiny „Chvalte Pána" a na jeho závěrečné „Amen" zase všichni naráz přestali. Ptala jsem se všetečně, jestli tam byl taky někdo, kdo by měl obdarování tlumočit, ale nebylo to stejné jako v předloženém textu, mluvili všichni současně a tlumočit se nanamáhali, tenkrát spíš k radosti skupiny nemluvících zbloudilců, kteří si ze všeho nejvíc přáli, aby na jejich mlčení nikdo nereagoval.)

V duchovních darech je zmiňován také tlumočník takovéto řeči k Bohu, to je pro mne docela nepřestavitelná schopnost. A také v případě „proroctví" je ještě jeden neobvyklý dar, totiž jakási forma censury, totiž rozlišování duchů, poznání, jestli ten, kdo „prorokoval" mluvil z Ducha svatého nebo ne. Dovedu si ovšem představit, že pouhá možnost, že by podvod byl odhalen, působila na účastníky tak, že svoje schopnosti nepředstírali. Podle odkazu je možné se glosolálii naučit, až 20% prostou nápodobou, až 70% pod vedením učitele[17]

Zmínka o shromážděních sboru s chvalozpěvy dobře odpovídá popisu z Pliniova dopisu Trajánovi o pronásledování křesťanů v Bithýnii v roce 11218]

Tvrdili však, že celá jejich vina nebo pomýlení byla pouze v tom, že se scházeli v určitý den před úsvitem, zpívali střídavě píseň k poctě Krista jako boha a zavazovali se přísahou ne k nějakému zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložství, že dodrží dané slovo  že nezapřou majetek jim svěřený, až budou požádáni o jeho vrácení. Potom se prý rozcházeli a opět se shromažďovali k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevinného;

Pavel ovšem nechce zavést v korintském sboru v roce 52 nějaký institucionalizovaný řád bohoslužeb, při omezování bohatosti projevů Ducha je veden jen ohledem na sociální soudržnost sboru. Na nějakou tvorbu institucí podle něho stejně nezbývá čas, stejně jako jeho čtenáři je totiž přesvědčen, že parúsia – druhý příchod Kristův už je blízko, dokonce tak blízko, že si je jistý, že se tohoto slavného okamžiku sám ještě dožije. 1K 15,51-52

Křest za mrtvé

V polemice proti popíračům vzkříšení se objevuje malá noticka jako protiargument.

Jinak, co budou činiti ti, kteří se dávají křtíti za mrtvé? Nevstávají-li mrtví vůbec, proč se za ně křtí? 1K15,29

O podobném křtu nevíme z žádného jiného biblického místa, ale zmínka svojí samozřejmostí ukazuje spíš na běžně provozovanou praxi. Všechny komentáře mají s tímto místem nemalý problém, nabízejí hned několik, leckdy dost násilných vysvětlení[19]. Nejpravděpodobnějším pozadím ale zůstává obyčejná lidská starost o blízké příbuzné a známé. Křest je uvázáním se v poddanství tomu Pánu, v jehož jméno je křtěno. Korintští křesťané věřili, že při soudu nad světem, který měl navíc přijít co nevidět, budou oni, protože patří Bohu, v první vlně těch, kteří budou se svým Pánem také pobývat v království Božím. A chtěli stejnou možnost dopřát také svým blízkým. V komentáři Franze-Josefa Ortkempera jsem se dočetla, že takovýto křest za mrtvé byl zakázán až třetím koncilem v Kartágu v roce 379[20].

Závěr

Při psaní jsem se snažila, seč jsem byla, vžít do situace v Korintu v prvním století. Ale musím se přiznat, že si tamní náboženskost přes všechnu snahu nedovedu moc dobře představit. Přece jen nános dvoutisícileté historie křesťanství udělal své a liturgické používání osobních dopisů člověka z jiné doby těžko dovoluje číst je znovu  tak, jak byly zamýšleny a navíc s pochopením situace odesilatele i adresátů.

Prameny:

Bible kralická, podle překladu z roku 1613

Bible, ekumenický překlad, 1984

Nový zákon, z řečtiny přeložil F.Žilka, 1933

Novum Testamentum Graece et Latinae, Stuttgart, 1926

Spisy apoštolských otců, Kalich, Praha,2004

Plinius mladší: Dopisy, Svoboda, Praha, 1988

Literatura:

Josef Češka, „Zánik antického světa", Vyšehrad 2000

Erich Fischer, „Der erste Brief des Paulus an die Korinther, Einführung und Auslegung der Kapitel 1-7",   Evangelische Verlangsanstalt Berlin, 1975 (3.Ausgabe 1984)

Jakob Kremer, „Druhý list Korinťanům", Malý stuttgartský komentář, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2000

Robert N. McCauley – Thomas E. Lawson, Bringing Ritual to Mind: Psycho-logical Foundations of Cultural Forms, Cambridge: Cambridge University Press 2002

Franz-Josef Ortkemper, „První list Korinťanům", Malý stuttgartský komentář, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1999

Petr Pokorný, „Literární a teologický úvod do Nového zákona", Vyšehrad 1993

J.B. Souček, „Výklad první epištoly Pavlovy Korintským", Kalich 1940

Harvey Whitehouse, „Modes of Religiosity: Towards a Cognitive Explanation of the Sociopolitical Dynamics of Religion", Method and Theory in the Study of Religion 14, 2002

Wolf, Christian, Der erste Brief des Paulus an die Korinther, Auslegung der Kapitel 8-16, Evagelische Verlagsanstalt Berlin,1982



[1] Harvey Whitehouse, „Modes of Religiosity: Towards a Cognitive Explanation of the Sociopolitical Dynamics of Religion", Method and Theory in the Study of Religion 14, 2002

[2] Erich Fischer „Der erste Brief des Paulus an die Korinther, Einführung und Auslegung der Kapitel 1-7", str.37-40

[3] Petr Pokorný, „Literární a teologický úvod do Nového zákona", Vyšehrad 1993, str.198

[4] Ve Sk18 je uvedeno jeden a půlleté Pavlovo působení

[5] Spisy apoštolských otců, Praha, 2004, str.59-99

[6]J.B. Souček, „Výklad první epištoly Pavlovy Korintským", Kalich 1940,

Franz-Josef Ortkemper, „První list Korinťanům", Kostelní Vydří 1999

[7] Christoph Markschies, „Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství", Vyšehrad 2005

[8] 1K 5

[9] O podobném místě mohu jen spekulovat. Podle Sk Pavel působil nejdřív v synagoze příslušného města, o Pavlově působení v Korintu jedná Sk 18, ale Sk jsou mnohem mladším spisem a mají jasnou teologickou „žehličkovou" tendenci, Pavlovo působení podle jeho vlastních listů bylo zaměřeno hned od počátku na misii mezi „pohany".

[10] Ovšem o alexandrijském křesťanství se jinak nedochovalo nic, snad budou ještě nějaké senzační objevy starých rukopisů, ať v primární nebo v sekundární archeologii.

[11] J.B. Souček, „Výklad první epištoly Pavlovy Korintským", Kalich 1940

[12] Robert N. McCauley – Thomas E. Lawson, Bringing Ritual to Mind: Psycho-logical Foundations of Cultural Forms, Cambridge: Cambridge University Press 2002

[13] Josef Češka, „Zánik antického světa", Vyšehrad 2000, str. 88-89

[14] Christian Wolf, „Der erste Brief des Paulus an die Korinther", 1982, str.101-106

[15] http://en.wikipedia.org/wiki/Glossolalia

[16] http://www.sciencedirect.com/science?_ob=ArticleURL&_udi=B6TBW-4M3J0R4-1&_user=10&_coverDate=11%2F22%2F2006&_rdoc=1&_fmt=summary&_orig=browse&_sort=d&view=c&_acct=C000050221&_version=1&_urlVersion=0&_userid=10&md5=eb99cea50b73f00b819a4190ce812713

[17] http://en.wikipedia.org/wiki/Glossolalia#cite_note-23

[18] Plinius mladší: Dopisy, 1988, str.338

[19] Christian Wolf, „Der erste Brief des Paulus an die Korinther", 1982, str.185-191

[20] Franz-Josef Ortkemper, „První list Korinťanům", 1999, str.146

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: křesťanství  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.


Komentáře

(22.11.2008, 16:30:58):
Zdravim, odkazy na poznamky jsou blbě, odkazují na adminskou stránku...

didactylos (23.11.2008, 09:41:39): Děkuji za upozornění
Nevím, proč se takto transformovaly původní poznámky pod čarou. Pokusím se to spravit tak, že to nebudou odkazy, nemají to totiž odkazy vůbec být...


Přidání komentáře...

None
None
Didactylos bude ráda, pokud cokoliv z jejich úvah použijete nebo využijete. Didactylos je totiž fikce, literární postava, takže žádná autorská práva nemá a ani nemůže mít. Noční úvahy opatřil kabátkem naopak nefiktivní Jirka Kouba.