O autorovi: Fronto byl nejslavnějším rétorem druhého století Roku 139 mu císař Antoniu Pius svěřil vzdělávání svých adoptivních synů Marca Aurelia a Lucia Vera. Zachovala se sbírka jeho dopisů, jeho řeči se nedochovaly. Řeč o křesťanech, se zachovala jen jako součást spisu Octavius. Pronesl ji asi někdy v letech 162-166. Byla zřejmě známá v písemné podobě, proto se zachovala v díle Minucia Felixe, jeho spis se klade až do poloviny třetího století.
Ve své řeči se zmiňuje o nemravnostech na křesťanských hostinách.
„.. oni se za nestoudných temnot vrhají ve spojení zločinné vášně beze všeho výběru;
Zločiny vytýkané křesťanům patří mezi „loci communes", charakteristické pro literaturu o tajných sdruženích. Pro křesťany se užívá označení „facio", podvratný, zakázaný spolek. Ovšem můžeme se domnívat, že potravu pro taková obvinění dodala i praxe některých křesťanských skupin ( třeba 1K, specielně 1K,5).
Lúkianos
Vyprávění o křesťanech je součástí spisu o Peregrinově smrti. Lúkian informuje formou dopisu svého přítele, jak se v Olympii upálil kynik Peregrinos, pravděpodobně roku 165. V dopise jsou vylíčeny Peregrinovy osudy. V části 11-16 líčí, jak se Peregrinos stal křesťanem, nechal se vydržovat křesťanskými obcemi. Mezi křesťany si získal vážnost vykládáním a objasňováním knih, a jeho proslulost zvýšilo jeho uvěznění.
„...Však se také tehdy od nich Peregrinovi kvůli jeho uvěznění sešlo mnoho peněz a on si z toho udělal nemalý důchod. Ti blázni jsou totiž přesvědčeni, že budou úplně nesmrtelní a že budou žít na věky, a proto pohrdají smrtí a mnozí se sami dobrovolně obětují. A potom, jejich první zákonodárce je přesvědčil, že jsou všichni navzájem bratry, jakmile se jednou rozhodnou a odmítnou řecké bohy a budou se klanět tomu svému ukřižovanému mudrci a budou žít podle jeho zákonů. Pohrdají veškerým majetkem stejně a považují ho za společný, aniž by se jim dostalo bezpečné záruky. A tak kdykoli k nim přijde nějaký podvodník a šikovný člověk, který dovede využít situace, tropí si z těch prostých lidí šašky a velmi rychle zbohatne."
Správce Sýrie ale Peregrina propustil a neuznal ho ani hodna potrestání. Peregrinos dál cestoval a nechal se živit křesťany, ale pak byl za nějaké provinění exkomunikován a ocitl se v nouzi.
Líčení je sice hodně šťavnaté, ale podobnou praxi a polemiku známe z 2K. Také Didaché se zmiňuje o rozlišování falešných a pravých proroků a jejich nároku na obživu na útraty křesťanské obce.