Trochu definic, historie a práva

Průvodce začnu tedy dnes několika základními pojmy, přehledem historie a současným právním stavem postavení náboženských společností.

Základní používané pojmy.
Náboženství si definujeme jako vztah člověka i lidského společenství k transcendentnu. Má rovinu osobní, ale je také sociálním fenoménem.

Potřebujeme rozlišit některé pojmy, které se často zaměňují, religiozita, náboženskost a spiritualita. Religiozita v sociologickém smyslu tohoto slova znamená přítomnost náboženství v populaci, náboženskost je individuální dispozicí pro náboženský život, zatímco spiritualita je jakýmsi jádrem na začátku, ale také na konci života nějaké náboženské formy, je to ano víře, ale zároveň ne církvi. Dokonce se v poslední době, v současnosti a v nedávné minulosti, zhruba od konce šedesátých let dá mluvit o tom, že spiritualita ano, náboženství ne. Na rozdíl od takového pojetí je náboženská institucionalizace obalem, který tvoří dogmata, kult a instituce.

Rozdíl mezi církví a sektou sociologicky. Obojí je náboženským uskupením, církev je zavedené, integrované náboženské uskupení, kde je samozřejmá koexistence společnosti a církve, jejích příslušníků, sekta má výlučné členství, je od společnosti odtažitá, případně je u jejích příslušníků patrná přímo vzpoura proti společnosti. Takto bráno, byly samozřejmě prvotní křesťanské skupiny sektou, také Jednota bratrská vykazovala všechny znaky sekty v sociologickém smyslu slova.

Samo slovo sekta se ovšem používá ve čtyřech významech a je třeba je vzájemně odlišovat. 1. oddělená náboženská skupina – neutrální význam, ovšem u exkluzivních náboženstvích už i tento význam má hanlivý přídech, 2. nová náboženská hnutí, 3. autoritativní náboženská skupina, 4. destruktivní kult. Je vidět šíře možných významů. V angličtině sect znamená opravdu neutrálně hodnocené jiné náboženské uskupení, zatímco cult znamená naše slovo sekta na pomezí třetího a čvrtého významu slova.

Něco k prehistorii současné české religiozity.
Je potřeba vidět, že christianizace českých zemí měla mocensko politický charakter, křesťanství vládcové přijali z pragmatických důvodů a pak uložili svým poddaným, ale pokřesťanštění bylo jen formální, jakýsi křesťanský nátěr života společnosti. Síť kostelů byla zpočátku značně řídká, v kostelích se provozoval tajemný a nesrozumitelný rituál, až do 13.století neměli kněží právo kázat. Život církevních představitelů ve vrcholném středověku byl tak obludný, že sílily všeobecně snahy o nápravu církve. Česká reformace byla hledáním alternativy a distancováním se od stávajících forem. Vzájemnými spory a evidentní nejednotností si sice česká reformace ublížila, ale přesto je potřeba vnímat, že zhruba 180 let bylo 90% obyvatelstva v Čechách a 60% obyvatelstva na Moravě podobojí, od poloviny 15.století do začátku 17.století. Po nezdařeném stavovském povstání došlo k emigraci svobodných občanů jiného vyznání, na poddané byla uplatněna zásada koho země, toho náboženství, přitom k změnám náboženského vyznání docházelo opakovaně a formálně. V období osvícenského absolutismu proběhla terezínská a josefínská institucionalizace, kdy státní úředníci rozhodovali i vnitrocírkevně a kazatelny jim sloužily jako informační zdroje. Došlo ke spojení náboženství se státní mocí. K uvolnění náboženské scény došlo po tolerančním patentu. Zajímavé je, že zhruba rok před jeho vyhlášením bylo úmyslně rozhlášena jeho existence, malý test, jak je to vlastně v říši s náboženskou příslušností, lidé se hlásili, ale  zjistili, že byli oklamáni proto, aby se projevili. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století v období celosvětového náboženského kvasu vzniklo mnoho nových církví. Také po vzniku Československa bylo velmi silné přestupové hnutí. Katolická církev v té době doplatila na své předchozí spojení se státní mocí Rakouska. Po období náboženské svobody za první republiky po druhé světové válce přišlo období komunistického režimu, který se snažil o vymýcení religiozity z hlediska své ideologie. Náboženská uskupení byla pod dohledem státu pomocí církevních úřadů do té míry, že pro výkon duchovenské práce byl potřeba státní souhlas. Maření státního dozoru nad činností církví mělo trestněprávní postih, až tři roky vězení. Ve školách a sdělovacích prostředcích se vedla masivní ateizační kampaň, lidé, kteří se k církvím hlásili, prožívali nejrůznější příkoří. (To mohu samozřejmě z vlastní zkušenosti potvrdit. Studuji FF teď, protože bylo jasné, že bych se na ni po střední škole nedostala, mohla jsem jako dcera faráře studovat jen přírodní vědy a to ještě jen proto, že v té době byla zrovna trochu obleva ve vztazích státu a církví, i tak mne hned na přijímačkách upozornili, že rozhodně nebudu učit, ani tu matematiku a fyziku)
Z tohoto dějinného přehledu je celkem jasné, proč náboženská mapa České republiky vypadá právě takto. Další zajímavá čtení z ČSÚ o náboženství v ČR

Dnešní právní stav.
Náboženskou svobodu zaručuje Listina základních práv a svobod, článek 15. a 16. zaručuje svobodu vyznání pro jednotlivce i ve spojení s jinými. Každý může hlásat cokoliv bez státního dozoru a souhlasu. V platnosti je zákon č.3/2002 o postavení církví. Náboženské uskupení může být registrováno a získává právní subjektivitu, podobně jako občanská sdružení, je potřeba jen podpisu 300 členů nebo sympatizantů, přehled hlavních zásad a návrh organizační struktury. To je ovšem jen první stupeň. Pro oprávnění k zvláštním právům je třeba mnoho dalších podmínek. Zvláštní práva zahrnují možnost služby v armádě jako církevní kaplani, zřizování církevních škol, sociálních zařízení, možnost vystupovat ve sdělovacích prostředcích, pracovat jako duchovní ve věznici, ale také možné zařazení duchovních této církve na listinu státních zaměstnanců, kteří dostávají svůj plat od státu. Ještě pořád totiž nedošlo k odluce církví a státu a tento právní stav se neúnosně dlouho vleče. Je tedy vidět, že mezi náboženskými uskupeními v ČR jsou dvě kategorie, proto byl mnoha odborníky zákon kritizován jako diskriminační. Podmínky pro přiznání zvláštních práv mohly splnit jen církve uznané státem podle dřívějších norem. Nová skupiny, ale i malé pobočky velkých světových náboženství jako je islám nebo buddhismus, sice mohly o registraci požádat, ale celkem to pro ně neznamená žádnou výhodu, takže podle registrační listiny Ministerstva kultury přibyly jen čtyři, původně uznaných církví je 21.

Rozcestník s odkazy na křesťanské církve

Od dnešního dne máte pod horní lištou menu s odkazem na obsahy v jednotlivých měsících. Děkuji Jirkovi Koubovi.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře