Náboženství a nacionalismus

Předkládám další osnovu navštěvovaného kurzu. Myslím, že i teoretické uchopování problému může být opravdu zajímavé...

Celý článek

kurz o arabsko-izraelském konfliktu

Tak jsem se nakonec rozhodla v tomto semestru věnovat konfliktům s náboženským pozadím, mám zapsané hned tři takové. Jedním z nich je kurz s názvem Náboženské souvislosti arabsko-izraelského konfliktu. Včera jsme začali, přikládám osnovu a souhr doporučené literatury...
Osnova
I. Úvod
II. Zrod sionismu a arabského nacionalismu a jejich vztah k náboženství
III. Židé a Arabové před vznikem Státu Izrael a v éře britského mandátu
IV. Vznik Izraele a vývoj do roku 1967
V. Šestidenní válka transcendentní moment v židovských dějinách? její důsledky, počátek výstavby žid. osad
VI. Radikální mesianismus na vzestupu politické formace Guš Emunim, Kach, Techija
VII. Nesionistické náboženské strany v Izraeli a jejich vazby na konflikt
VIII. Radikální islamismus v arabsko-islámském světě a jeho vliv na Palestince
IX. Vzestup Hamásu a islámského džihádu
X. Hizballáh
XI. Současná situace

Literatura:
Avineri, Š.: Zrození moderního sionismu, Judaika, Praha 2001
Čejka, M: Judaismus, politika a Stát Izrael, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, Brno 2002 a 2003
Gilbert, M.: Izrael: Dějiny, BB art, Praha 2002
Chapman, C.: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, Volvox Globator, Praha 2003
Introvigne, M.: Hamás Islámský terorismus ve Svaté zemi, Vyšehrad, Praha 2003
Keppel, G.: Boží pomsta křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Atlantis, Brno 1996
Kropáček, L.: Islám a Západ Historická paměť a současná krize, Vyšehrad, Praha 2002
Kropáček, L.: Blízký východ na přelomu tisíciletí Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy, Vyšehrad, Praha 1999
Krupp, M.: Sionismus a Stát Izrael, Vyšehrad, Praha 1999
Mendel, M. (ed.): Židé a Arabové, Rovina, Prachatice 1992
Mendel, M.: Náboženství v boji o Palestinu, Atlantis, Brno 2000
Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003
Kolektiv autorů: Encyklopedie – světový terorismus, Svojtka&Co., Praha 2001

Insider

Knihu budu muset zítra vrátit, proto aspoň jedna zajímavá myšlenka:

Poznání založené na určité perspektivě není jako takové neobjektivní: je dílčí. Odráží pouze jeden aspekt vnějškové skutečnosti – ten, který je viditelný z určité sociální a individuální pozice. Neobjektivita se vkrádá tehdy, když je dílčí pohled považován za globální.

Kousek z úvah "domorodé" antropoložky Kirin Narayanové z knihy: Václav Soukup: Dějiny sociální a kulturní antropologie.

I když nejsem antropoložka, stejná otázka a stejné východisko se nabízí při religionistickém zkoumání. Jen tak může praktikující věřící určité církve zkoumat svoji vlastní náboženskou tradici, její předpoklady, vznik a historický vývoj a neprohřešovat se přitom na své profesionální poctivosti.

Definice náboženství podle Clifforda Geertze

Náboženství je:
(1) systém symbolů, které (2) v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že (3) formulují pojmy obecného řádu bytí a (4) obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti, že (5) se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické.

Clifford Geertz: Náboženství jako kulturní systém

převzato z knihy: Dušan Lužný (2005): Řád a moc. Vybrané texty ze sociologie náboženství

Čtyři artikuly pražské

Tentokrát něco z české historie. Znáte znění čtyř artikulů pražských?

Všem vuobec a každému křesťanu zvláště buď to svědomo i oznámeno, že obec Česká a v naději Boží věrní křesťané stojie a s Boží pomocí státi mienie vším svým statkem i životem i smrtí, jakož najdéle budú moci, proti každému živému jim v tom odpornému, nic o jiné se neposazujíc a vydávajíc, než o tyto kusy čtyři křesťanské a v Novém Zákoně přikázané od Pána Jezu Krista:

(svoboda slova)
Najprvé: aby slovo Božie po království českém svobodně a bez překážky od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno

(rovnost v přijímání)
Druhé: aby velebná svátost těla a krve Božie pod oběma zpósobama chleba a vína všem věrným křesťanuom, jimž hřiech smrtedlný nepřekážie, svobodně byla dávána, podle ustavenie a přikázanie Spasitele

(odnětí světského panování kněžím)
Třetí, že mnozí kněžie a mnišie světským právem panují nad velikým zbožím tělesným, proti přikázání Kristovu a na přiekazu svému úřadu kněžskému a k veliké škodě pánóm stavu světského: aby takovým kněžím to neřádné panovánie odjato a staveno bylo, a aby podlé Čtenie nám příkladně živi byli a navedeni byli k stavu Kristovu a apoštolskému.

(stejné trestání všech světským soudem)
Čtvrté, aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kaženi, a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčištěna byla, a tak aby se obecné dobré dálo království a jazyku Českému.

z knihy Čtyři vyznání, Praha 1951

Ještě k monoteismu - pár vlastních poznámek

Milí čtenáři, rozhodla jsem se přidat k právě publikovaným článkům o monoteismu pár vlastních poznámek. Pokud budu hlásat vám notoricky známé věci, nehněvejte se. Pokud budete mít jakékoliv náměty a připomínky, napište.

Předně je třeba podotknout, že není rovnítko mezi náboženstvím a monoteismem. Nějaký typ náboženské myšlenky se dá předpokládat už u nejstarších archeologicky známých lidských společenství, ba dokonce se zdá, že náboženství je opravdu antropologickou konstantou. Týká se to samozřejmě i neliterárních kultur, ale tím víc kultur, které už po sobě literární památky zanechaly. Nejstarší doklady písemných záznamů, které jsou teď známé, sahají asi 6000 let dozadu v časové ose.

Osová doba, která změnila náboženskou mapu světa, je od nás vzdálena zhruba 2500 let. V té době nevznikla jen myšlenka exkluzivního monoteismu v hnutí izraelských proroků, ale víceméně současně vystoupil také Mahavíra, Buddha, La´oc a Konfucius. Monoteismus je tedy jen jedním typem náboženského myšlení, který vznikl v této důležité, a poměrně nedávné době.

Monoteismus jako typ náboženského myšlení se také neprosadil hned jako konstitutivní prvek kultury v nejširším slova smyslu. (Budu raději používat slova kultura než civilizace, protože to má přece jen poněkud jiný, posunutý význam). Musíme tedy rozlišovat i mezi monoteismem jako typem náboženského myšlení a kulturou, která z něho vychází.

Naše společná euroamerická kultura vyrostla až po zániku antického světa, takže nadvláda křesťanského myšlení v euroamerické oblasti je stará teprve něco přes tisíc let.

Další poznámka se týká toho, že právě tato kultura je naše vlastní, je naším společným kulturním "podhoubím", z kterého nemůžeme vyskočit zrovna tak, jako nemůžeme vyskočit ze své individuální kůže. Je společná těm, kteří monoteisticky věří i těm, kteří jsou přesvědčení ateisté, i těm, kteří hledají jiné, nové cesty, i těm, kteří osobně vyznávají agnostické postoje, dokonce i těm, kteří se vědomě rozhodnou pro jiný typ náboženského myšlení. V každém z nás je kus Františka z Assisi i Cortéze, když to zjednoduším. Všech se nás týkají společné prohry i vítězství, to, na co jsme hrdí i co bychom nejraději zapomněli, kdyby to ovšem šlo. Historie kultury, to, co už vnímáme jako samozřejmost, je společné nejen těm, kdo se o takové věci zajímají, ale i těm, kterým je to dokonale jedno, a to ať už proto, že si myslí, že jen oni mají patent na zjevenou pravdu, nebo proto, že je zajímá jen jejich osobní všední život.

Rozbor a kritika monoteismu je tedy opravdu vzpourou zevnitř. Ještě jednou ocituji:
Dějiny jedinosti monoteistického Boha začaly kdysi vzpourou proroků proti vlastní kultuře – podobnou vzpourou proti vlastní kultuře, jež se stala kulturou nesnášenlivé výlučnosti monoteistického monomýtu, také končí.

Myslím, že to je dostatečně jasné. Ale chci se věnovat také tomu slovu končí. Všechny kultury se stejně jako jednotlivé lidské bytosti rodí, rostou, vyvíjejí, stárnou a umírají. Jen časový rozsah je jiný. Čím víc se věnuji helenistické době a počátkům křesťanství na sklonku antické kultury, tím mi připadá ta doba podobnější době dnešní. Nevím, jestli z toho mohu vyvozovat názor, že i naše vlastní kultura je už kulturou umírající, která bude vystřídána něčím jiným, jen dnes si nedovedeme představit čím asi, ale zdá se mi to pravděpodobné. Tedy pokud se jako lidstvo úplně nezničíme, protože až dnes na to máme dostatečné prostředky.

Vyjádřeno fyzikální alegorií, možná jsme se dostali "zakázaným přechodem" do metastabilního stavu. A teď je jen otázka, co bude následovat.

Monoteismus III

A dnes přidávám závěrečnou část shrnutí studie prof.Horyny Monoteismus ze slovníku Judaismus, křesťanství, islám. V příspěvku Monoteismus I jsem psala o monoteismu v judaismu, v Monoteismu II o monoteismu křesťanství a islámu. V dnešním bude řeč o monoteismu jako problému tolerance. Bude v ní víc citací textu (kurzívou).

P.S. Doufám, že se na mne nebude profesor Horyna příliš zlobit, že jsem použila tolik přímých citací, ale jeho slova mi připadla tak výstižná, že jsem je nechtěla převyprávět. Ztratila by se síla formulací.

Německý katolický teolog Hans Küng je hlasatelem světového étosu a autorem výroku "není světový mír bez míru mezi náboženstvími". Ale po 12 letech se nezdá, že by někdo znal odpověď, jak takový mír trvale zabezpečit. Je třeba důkladně prozkoumat důvody náboženského konfliktu, zjistit, co vede náboženství ke střetům, jaké motivy má náboženství k tomu, aby využívalo násilí. Musíme zjistit, co staví náboženství, hlavně monoteistická náboženství, proti sobě, a jestli právě to není pro ně tak důležité, že se toho nemohou vzdát, aniž by se vzdala své podstaty.

Osová doba, o níž píše Karl Jaspers, i doba etického zlomu, kterou charakterizoval Jan Heller, je symptomatická ještě z jednoho, málokdy zmiňovaného úhlu: je to doba, kdy se vznikající monoteizované kultury začínají učit nábožensky nenávidět. Vřelá, upřímná a nefalšovaná náboženská nenávist přišla na svět spolu s exkluzivním politickým monoteismem; mezi velice závažné vynálezy monoteistických kultur v éře po etickém zlomu patří fanatismus, totalitní nesnášenlivost, nesvár. Ve starověkých Athénách stál oltář zasvěcený neznámému bohu. Naši antičtí předkové tušili, že jejich víra může být limitovaná, že absolutno nikdy nebude natolik jejich vlastnictvím, aby ho mohli využívat jako zbraň proti jiným lidem. V monoteistických kulturách působí něco, co eliminuje myšlenku neznáma, zcela ruší respekt před cizím a neznámým a co nabádá k sebeprosazení. Tímto něčím je, zdá se, přesvědčení o znalosti jediné pravdy.

Monoteistický Bůh je sice antropomorfní, neodzrcadluje však lidskou situaci, ale to, co je nelidské: absolutní područí, bezvýhradnou poslušnost, ztotožnění s celkem, pravdou, jediností. Nelidské nároky vyvolávají nelidské jednání: urputnost při ničení víry odpadlíků a deviantů, nesmiřitelnost při setkání s jinakostí a cizostí, zuřivost proti heretikům, desakralizaci přírody a naprosté znevážení kultů a rituálů jiných národů a kultur, úsilí o proměnu všech lidí k vlastnímu obrazu, při němž se účel neštítí jakýchkoli prostředků, spojení náboženství a jeho institucí s mocí, zvláště s politickou mocí, a její podřízení vlastním cílům, a především nesnášenlivost k ostatním monoteistickým systémům s přibližně týmiž nároky.

Z toho můžeme vyvodit jen závěr, že mír mezi náboženstvími bude možný až tehdy, změní-li se koncepce monoteistického Boha. Tato myšlenka vypadá naprosto absurdně. Všechna tři monoteistická náboženství jsou navzájem spojena svými ideovými nároky a jejich zdůvodněním a jejich vztah nutně musí být konkurenční a konfrontační. Střetávají se totiž tři totožné nároky na jedinost, výlučnost a pravost. V dnešní době často zmiňovaná mezináboženská tolerance znamená jen větší disciplinovanost a kultivovanost ve vzájemných vztazích, ale nedotýká se základů intolerance.

Tři hlavní monoteistická náboženství jsou svým zaměřením a celým svým úsilím monistická, avšak svou reálnou historickou existencí zásadně dualistická. Monismus je touha monoteismu, dualismus jeho skutečnost. Nelze mít jeden jediný nedílný celek světa, Boha, člověka, přírody, a současně Boha, jehož království není z tohoto světa, jenž je tedy od světa odlišný ve své bytnosti.

K překonání dualismu se monoteismus pokusil zaujmout stanovisko nadřazené dualistické bipolární struktuře. Tím stanoviskem je monomýtus. V jeho rámci se formuluje univerzalistický a vše rozhodující princip, mimo něj nelze akceptovat nic jiného. Historicky se utvářel jako eschatologicky orientované dějiny spásy, jedny jediné dějiny světa.

Monomýtus tak nakonec ovládne celé pole přítomnosti – a žít na tomto poli smí jen to, co se mu přizpůsobí, podřídí, co nevyvolá protipohyb, neotevírá jiné perspektivy, podléhá jeho výsostnosti.

Monoteismus vede nutně k nesnášenlivosti nejen vůči jiným náboženstvím, i monoteistickým, ale rovněž vůči intrakulturním "nepřátelům" – vědě, sekulárnímu poznání, technickému rozvoji, filosofii, užívání zdravého rozumu, individualizaci, dělbě moci s jinými kulturními příběhy. Intolerance, která se takto objevuje jako neodmyslitelná charakteristika monomytického monoteismu, je proto také důvodem, proč muselo být vybojováno a vynalezeno individuum se svými právy proti monoteismu. Individuum, lidská práva, svoboda, demokracie, dělba moci, autonomie, to vše jsou historická vítězství, na jejichž počátku stála vzpoura proti monomytickému monoteismu.

Možná by skutečně bylo lépe hovořit namísto o monoteismu o "myšlení jednoho". "Myšlení jednoho" totiž neobsahuje implicitní zákaz "myšlení druhého, jiného, odlišného".

S "myšlením jednoho", jež si nemůže nárokovat výlučnost ani universální pravdivost, by snad i náboženství jednoho Boha mohla dosáhnout vzájemného respektu.

Monoteismus II

V tomto příspěvku budu pokračovat ve shrnutí úvodní studie prof.Horyny Monoteismus ze slovníku Judaismus, křesťanství, islám. V předcházející části Monoteismus I jsme se věnovali hlavně vzniku náboženské myšlenky exkluzivního politického monoteismu v starozákonním izraelském náboženství.

Když se z jahvistické monolatrie působením proroků stala ochranná zeď politického exkluzivního monoteismu, vyvolalo to další problém. Koncepce jediného Boha totiž předpokládá univerzalismus a Jahve vždy byl Bohem Izraele, byl osou izraelské národní identity a tak těžko mohl být zároveň Bohem všech národů.

Tento rozpor zřejmě poprvé a nejhlouběji pochopil Pavel z Tarsu, který ho dokonale využil ve své zakladatelské misii. Pavel razil zásadu, že jeden Bůh je Bohem pro všechny bez rozdílu. Praktickým sepětím monoteismu s univerzalismem uvedl do praxe misii a obracení na víru. To Izraelci v dřívějších dobách neznali.

V Izraeli byl celkem otevřený postoj k cizincům a menšinám, vztahy mezi příslušníky cizích národů žijících v Izraeli a Izraelem, který se chápe jako vyvolený národ, upravovala řada právních norem. I války, které Izrael vedl, byly sice Jahvovými válkami, ale jejich cílem nebylo šíření víry a náboženství, ale obrana vlastní existence ve směšně malé vlastní zemi. Obranná zeď politického monoteismu bránila Izrael proti útoku zvenčí, ale také zamezovala jeho expanzi navenek.

Pavlovská misie, která se neomezovala jen na příslušníky z řad židovského helenistického židovstva, tento vztah změnila. Křesťanský objev pohanství jako nejvýznamějšího zdroje získávání nových stoupenců i přizpůsobování antické řecké filosofie teologickým účelům bylo začátkem konce svobodné volby jinonáboženského smýšlení. Pro misii mezi pohany bylo ovšem potřeba Ježíšův příběh převyprávět, protože jeho život byl uzavřen ve světě židovského Zákona. Transformace židovského monoteismu do nové podoby proto používá pojem "nový Izrael" – nový lid Nové smlouvy, který si sice přivlastnil zaslíbení lidu staré smlouvy, ale nově potvrzuje svou věrnost Bohu obnovenou skrze Ježíše označeného jako Kristus. Tato představa "nového Izraele" ruší vazbu na Izrael jako politický útvar a mění tak postavení konvertitů. Nové náboženství se osamostatnilo a začalo vytvářet vlastní obce a pospolitosti, zárodky budoucí církve. Po kanonizaci textů Nového zákona a po reformě křesťanství ve státní náboženství se ukázalo, že nebyla stanovena pravidla chování k židovským obcím. Po celou dobu křesťanské historie se Židům nepodařilo dosáhnout právní jistoty a svévole, které byli Židé ze strany křesťanské kultury vystaveni, vyústila nakonec ve 20.století v pokus židovství zcela zlikvidovat.

Křesťanství ztratilo židovskou dějinnost, ale nikdy plně nepřijalo humanisticko-antropologickou řeckou vzdělanost. Tato dvojznačnost není charakteristická jen pro první dvě století našeho letopočtu, ale trvá dodnes.

Islám je třetí a historicky nejmladší monoteistické náboženství. V řadě určujících rysů má relativně blízko k judaismu. Dřívější religionistická zkoumání předpokládala, že prorok Muhammad přejal podstatné součásti svého učení z judaismu, novější bádání prokázala, že takový pohled je příliš zjednodušený, protože se Muhammadova nauka během jeho 22 let působení prokazatelně vyvíjela a navazovala i na existující předislámské arabské tendence k monoteismu. Shodným znakem mezi judaismem a islámem je důraz na ortopraxi, v islámu má roli zákona víry a řízení obce šarí´a.

Islámský monoteismus lze charakterizovat jako prorocký, zcela striktní typ, vyznačující se pozoruhodnou liturgickou a právní jednotou. Působí tak jako vnitřně vyrovnané, "klidné" náboženství. Toto označení nemůžeme chápat tak, jako by neznal víc než jen jednu neměnnou doktrínu, jeden způsob víry a nepřipouštěl názorovou různost, specifická seskupení, změnu, vývoj, diskusi, teologii, filosofii nebo vědu.  Západní interpretace islámu jako nekomunikativního fundamentalismu neodpovídají jeho dějinám. Islám nezná věroučnou paniku spojenou s pronásledováním, umlčováním, štvanicemi, mučením a drastickými popravami. Byl zpravidla schopen najít jiná řešení.

Prorok Muhammad nezvěstoval monoteismus jako objevnou novinku, ale přišel s požadavkem na obrodu víry patriarchy Abrahama, který byl podle islámské nauky muslim. Islámský nárok na restauraci původní abrahamovské víry je založen na tom, že s Božím poselstvím už byli seznámeni Židé i křesťané, kteří ovšem proroctví interpretovali chybně. Pochopení koránu se z komparativního hlediska podobá pochopení Krista mezi křesťany. Obojí náboženství poselství Boží chápe jako "Slovo", které sestoupilo k věřícím, jednou v podobě Ježíše, podruhé v podobě knihy a její recitace.

Zásadní rozdíl je v koncepci Boha. Islám neformuluje dogmata a netvoří katechismy, ale vymezuje závazný obsah víry ímán. V pojetí Boha je zásadně proti křesťanské trojiční teologii, kterou chápe jako triteismus. Rozdíly se týkají i pojetí misie. Pro islám podobně jako pro judaismus není misie prvotním smyslem, ústředním motivem je politické a hospodářské sjednocení, ne náboženská unifikace. Mýtus džihádu jako dobyvačné války za účelem šíření islámu je spíš součástí západní dezinformační kampaně. Sice se mezi způsoby šíření islámu v jeho dějinách násilí nesporně objevuje, ale i na nově dobývaných územích zpravidla respektoval jinověrce, především Židy a křesťany, ale i jiná náboženství se svatými Písmy. Jako "lid knihy" měli stoupenci těchto náboženství statut "chráněnců", kteří sice platili daň z hlavy, ale nebyli nuceni ke konverzi. Do věrouky a praktického života jim islám nezasahoval, o islamizaci nelze hovořit, spíš je potřeba uvést vyšší míru islámské náboženské snášenlivosti. Je to dáno i tím, že islám byl vždy dobře obeznámen s autentickými náboženskými texty a principy takových jinověrců.

Naproti tomu křesťanská Evropa vždycky viděla v islámu svého úhlavního nepřítele, aniž se o něm poučila a dokázala rozlišovat. První vymezování Evropy a evropanství spadá do doby vytlačování Arabů z pyrenejské oblasti, Frankové bojující v bitvě u Poitiers roku 732 jsou označeni jako Evropané. V historii je vždy znovu vytvářen obraz nevěřících mohamedánů, jejichž myšlení sice Evropa nezná, ale tím víc v nich vidí svého protivníka. To platí dodnes. Vědomí evropské identity bylo spoluutvářeno xenofobií. Křesťanská misie v islámském světě neuspěla. Dvě století koloniální nadvlády západní křesťanské civilizace jsou stoletími hospodářského, politického a kulturního terorismu.

Dnešní mediální a zčásti i politický obraz islámu jako násilí, fanatismu, terorismu a tmářství je odvozeninou staletého nenávistného a současně bojácného poměru křesťanského Západu k islámské kultuře, kterou nikdy (vyjma odborných arabistických a islamistických kruhů) nepochopil, protože ji nechtěl pochopit, ale porobit.

Monoteismus I

Pokusím se tedy shrnout zmíněnou studii prof.Horyny Monoteismus z nového vydání slovníku Judaismus, křesťanství, islám. V předchozím příspěvku jsem uvedla dva odstavce první kapitoly. Příspěvek budu muset kvůli délce rozdělit do několika částí.

Pro Evropany se jeví monoteistické myšlení jako samozřejmé, protože už dlouhou dobu je s ním naše kulturní tradice svázaná, ale přesto je velice specifickým úkazem, je v dějinách náboženství velice mladým jevem, navíc velice neobvyklým. Tak, jak ho známe, se jedná o monoteismus exkluzivní, je náboženskou vírou v jednoho Boha, který nestrpí konkurenci. S představou jediného Boha se do dějin naší kultury dostala i idea vyvolenosti a výlučnosti, nárok na světovládu a myšlenka méněcennosti jinak věřících a jinak smýšlejících lidí. Ve třech monoteistických náboženstvích se rozkošatil do mnoha forem a množstvím významů, souvislostí a důsledků se stal badatelským problémem. 

Sám pojem monoteismus pochází až ze 17.století. V 19.století se rozvíjející religionistika pokusila zařadit monoteismus do vývojové řady náboženské myšlenky podle tehdy všepanujícího evolucionismu na konec vývojové řady, vyskytly se ovšem také koncepce, které pracují s pojmem počátečního monoteismu, který zdegeneroval v polyteismus a vývojem po spirále se k monoteismu znovu dopracoval. To jsou dnes už snad jen takové akademické debaty, vhodné do dějin religionistiky.

Zajímavější jsou změny a vývoj v samotném pojmu jedinobožství. Zcela jistě před exkluzivním monoteismem byla dlouhá doba uctívání jednoho boha, kdy se nevylučuje existence různých dalších bohů a božstev. Náboženství Izraele se příliš nelišilo od ostatních okolních kultur, všechna polyteistická náboženství jeho sousedů znala postavu hlavního boha panteonu. Váha tohoto hlavního boha mohla být ovšem rozdílná, pokud vztah k němu byl trvale mimořádný, jedná se o monolatrii, uctívání jednoho boha. Takové je podle textů Starého zákona i staroizraelské náboženství, (Připomínám, že o biblických mýtech i jejich shodách s okolními kulturami už tady byla řeč v rubrice Starý zákon). Kdy došlo z takového praktického monoteismu k přerodu k exkluzivnímu monoteismu, se nedá přesně historicky stanovit. Určitě se jednalo o delší období a nositelem myšlenky jediného Jahva nebyl zprvu stát, ale zpočátku zřejmě nepříliš početná skupina jeho zastánců "hnutí jediného Jahva". Myšlenka se plně prosadila vlivem dějinných událostí až po zkušenosti zkázy a vyhnanství v poexilním období.

Podle teorie historika náboženství Jana Assmanna je třeba rozlišovat mezi politickým monoteismem a kosmologickým monoteismem. Kosmologický monoteismus vychází z intelektuální rozvahy o původu světa a bytí, ve kterém hledá jednotu. I když takový princip nachází v nejvyšší bytosti, v bohu, automaticky tím nevylučuje existenci jiných bohů, ale může je chápat jako jeho aspekty, takový druh monoteismu se vyvinul v teologických spekulacích hned několika s Izraelem sousedících náboženství.

Ale exkluzivní politický monoteimus Izraele je jeho vlastní objev. Politický monoteismus má od svého počátku politické důvody, argumentuje tím, že všechny národy mohou mít své bohy, ale "my" máme jediného Boha. Ústřední význam má myšlenka nábožensko-politického odloučení, kdy náboženství působí jako ochranná zeď vymezující společenství, které svou identitu zachraňuje svou výlučností. Prosazení takové myšlenky mělo několik svých dějinných uzlových bodů: katastrofu severního království 722/721 př.n.l., prorocké hnutí a sílení náboženské opozice proti formálnímu státnímu náboženství té doby, reforma za krále Jošijáše 622/621 př.n.l. způsobená "objevem knihy Zákona", zřejmě dnešní knihy Deuteronomium, zcela pravděpodobně podvrh, který měl společnost přimět ke změně stávajícího kultu, zkáza judského království a deportace do Babylonu roku 586 př.n.l., návrat některých deportovaných ze zajetí po dobytí Babylonu Peršany v roce 539 př.n.l.

Historicita Jóšijášovy reformy sice není jistá, výroky proroků současníků ji nepotvrzují, a  po jeho smrti se Judsko zjevně vrátilo k dřívějšímu polyteismu, ale vzpomínka na ni se stala zakládající legendou politického monoteismu, na kterou mohla později generace vracející se z babylonského zajetí navázat. V 6-5.století se kniha Deuteronomium stala základem judaismu, v něm se obnovilo starší prorocké poselství, myšlenky stoupenců hnutí jediného Jahva. Proroci bojovali s vlastní nábožensko-politickou kulturou, aby myšlenku jediného Boha prosadili. Bojovali leckdy drsně, používali metody psychologické války, vytvářeli atmosféru viny, nevyhnutelnosti blízkého trestu. Nejednali tak však samoúčelně, ale snažili se zabezpečit novou náboženskou, politickou a národní identitu. (Z pohledu dalšího dějinného vývoje se to jeví jako úspěšné, okolní národy zanikly leckdy zcela beze stopy, ale malý židovský národ přetrval).

Biblický výlučný monoteismus se prosadil v boji, a přesto, že byl ochranou proti ohrožujícímu okolí, nejtěžší boje se odehrály uvnitř vlastní kultury.

Toto podivné dědictví si s sebou monoteismus ponese nadále a nebude příliš rozdíl, zda v křesťanském nebo islámském ztvárnění, Podstatou monoteismu jako typu náboženského myšlení je uchování, v jehož zájmu je nejen možné, ale i nezbytné popřít změny a novoty ve své kultuře, její proměny, k nimž dochází pod vlivem jiných kultur, jiných tradic, jiných obrazů světa, ale třeba jen pod vlivem jiných diskursů a racionalit (vědy, umění, politiky apod.) rozvíjených domácí kulturou. Proti všem takovým prvkům budou exkluzivně monoteistická, zpolitizovaná náboženství vystupovat veškerou svou silou a budou ji nasazovat v referenčním rámci vzpomínky: musí za každou cenu zachovat přístup k tomu, co není současné, mají-li zachovat sama sebe. Ohrožení je nutně soustavné a nepřetržité, protože celý vztahový rámec monoteismu je paměťový, tedy komunikativní. Nepřítel je proto v každé jiné interpretaci vzpomínky, v každém jiném výkladu slova, protože mimo slovo není na světě nic, oč by se vzpomínka mohla opřít. Za této situace se nelze divit tomu, že se monoteismus rozvíjí jako velmi drsný náboženský program, který si vyžádal nejtěžší oběti, jaké v dějinách náboženství nalezneme; nikoli snad pouze oběti na životech, ale především oběti charakteru, které jsou nesmírné.

Monoteismus

Tento týden jsem si domů donesla novou knihu, zcela přepracovaný slovník
Judaismus, křesťanství, islám. A dnes jsem ho začala číst od jeho úvodní studie prof.B.Horyny Monoteismus.

Slibuji, že po pozorném přečtení ji zpracuji do kratší podoby, má totiž víc než 20 stránek, a ten výcuc uveřejním. Abyste věděli, o co asi půjde, přepíšu teď její první odstavec.
Když se pastýři ovcí Mojžíšovi ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře Ex3,2, stihl si sotva zakrýt tvář z děsivého a nesrozumitelného úkazu. Netušil, že v tomto okamžiku začínají dějiny něčeho mnohem nesrozumitelnějšího a ve svých důsledcích často ještě děsivějšího, dějiny jedinosti Boha, které započaly vypleněním Egypta Ex3,22 a pokračují až do dnešních dnů ustavičnými spory a souboji o výlučnost, jedinost, pravost a pravdivost. Z pastýřů ovcí se dávno stali pastýři lidí, jen stříž se příliš nezměnila; i lidé zůstali spíše ovcemi, které hledají svého pastýře a jeho hůl. A také osamělý monoteistický Bůh si zjednává přízeň způsoby, které jen některé nenechávají odejít s prázdnou, ostatním ale přinášejí smrt prvorozených synů.

Jeden z dalších odstavců na druhé straně:
Monoteismus ale v sobě nese trvalou náklonnost ke schizmatu, štěpení, odpadlictví, herezi a vzpouře. Vzpoura proti monoteistické netoleranci přinesla do evropské kultury znovu ideu náboženské tolerance, jež je nemonoteistickým náboženstvím zpravidla vlastní. Vzpoura proti nábožensky zdůvodněnému násilí a nelidskosti se spolupodílela na zrodu myšlenky humanismu a ceny individua. Vzpoura proti náboženskému pokrytectví, institucionalizovanému v ambicích nejmocnější křesťanské církve, se stala ůvodním faktorem rozkolu, který ústí až v modernisticky rozšířeném postoji privátní, církevně neorganizované náboženskosti. A konečně, vzpoura proti monoteistickému, nikdy nenaplněnému snu o společenském, politickém, kulturním a náboženském monismu, o postavení člověka, světa a kosmu na jeden jediný v sobě jednotný základ, jenž má ve správě církev a její nauka, která proto sama smí určovat, kým a čím je a bude člověk, svět a vesmír, zplodila sekularizaci.

Tak a teď jdu studovat.

Nová náboženská hnutí

Psala jsem před časem o tom, že se v houštině nových náboženských hnutí příliš nevyznám a přitom by bylo potřeba mít alespoň základní orientaci. Ale našla jsem opravdu velice dobré stránky, které se věnují právě tomuto tématu. Jsou psány z odborné pozice, zároveň spíš z pozice příznivce nových směrů, takže je tam dobrá informace a přitom z nich nečiší antikultovní přístup. Takže předkládám odkaz v rubrice Průvodce a můžete si vybrat, co vás nejvíc zaujme. Budu moc ráda, když se o svoje dojmy a poznatky ke konkrétním hnutím, která vás zajímají, podělíte s ostatními v komentářích.
 
Nová náboženská hnutí na internetu

Náboženská příslušnost obyvatel podle sčítání lidu

Pokračování Průvodce, tentokrát úvaha nad výsledky sčítání lidu v roce 1991 a 2001

Celý článek

Trochu definic, historie a práva

Průvodce začnu tedy dnes několika základními pojmy, přehledem historie a současným právním stavem postavení náboženských společností.

Celý článek

Prosba o spolupráci

Připravuji si úvodní příspěvek do nové rubriky Průvodce.

V kurzu Aktuální náboženská situace v ČR jsme začínali stručnou definicí pojmů, přehledem historických souvislostí, které dnešní situaci ovlivnily, pak vývojem religiozity podle posledních dvou sčítání lidu (dřív se víra nezjišťovala), zákonem o vztahu státu a církve u nás, řešení vztahu státu a církve jinde. Pak následoval přehled uznaných církví s jejich stručnou charakteristikou a přehlad různých hnutí vyskytujících se v ČR. 

Ten kurz probíhal před rokem, v některých oblastech se situace změnila. Chci vás poprosit, protože vidím, že se ve spleti informací na netu rozhodně orientujete líp než já, jestli byste nebyli ochotni mi některé aktualizované informace najít. Potřebovala bych zpracování těch statistických údajů o náboženství, jak vypadá ten zákon teď (měl nějaké potíže a v té době ležel u Ústavního soudu, vůbec se tomu nedivím, protože si myslím, že je diskriminační), ty církve první kategorie určitě zůstaly stejné, ale už v té době se začala přihlašovat různá menší uskupení, tam by bylo velice zajímavé zjistit aktuální stav. Budu se taky pídit, ale byla bych vám vděčná za pomoc. První opravdový příspěvek do Průvodce bych chtěla publikovat pravděpodobně příští neděli.