Vznik křesťanství

21. srpna 2005, 21:58

II.2.1. Prvotní obce uvnitř židovství a Pavlova misie mezi pohany Roztržka mezi synagogou a církvemi Druhá a třetí kapitolka z bakalářky

   

Posluchači si tehdy mohli vybrat z pestré škály náboženských proudů, a podobných putujících kazatelů, s různě radikální zvěstí, bylo velmi mnoho. Podobně jako kyničtí filosofové té doby, používali příslušníci farizejských škol tohoto způsobu života k šíření svých nových myšlenek. Sám Ježíš byl s největší pravděpodobností žákem a stoupencem Jana Křtitele, který byl ve své době mnohem známější postavou. Veřejnou činnost Jana Křtitele, její ohlas i jeho popravu Herodem zmiňuje Josephus Flavius. Soudím, že Ježíš za svého života velký úspěch neměl. Po krátké době svého veřejného vystupování byl ukřižován. A jeho poprava byla naprostým lidským ztroskotáním a velkým problémem pro jeho příznivce. Způsob jeho smrti je zřejmě nejjistějším prvkem celého příběhu, tento typ smrti byl vždycky ponižující, právě teologické zpracování významu takové smrti je jádrem exegetické práce těch jeho prvních stoupenců, kteří ho prohlásili za  zaslíbeného Mesiáše.
Skupiny jeho žáků lze rozdělit na dva hlavní proudy, oba s mnoha modifikacemi, proud ježíšovský a kristovský. Pro další vývoj křesťanství měl větší váhu proud kristovský, který nestaví primárně na Ježíšovu učení, ale na jeho mesiášství. Mesiášská očekávání byla v té době velice silná, ostatně jako vždy v dobách politického útlaku, podoba přicházejícího Mesiáše, případně Mesiášů, se ale skupinu od skupiny značně lišila. Ježíš byl ztotožněn s trpícím otrokem Božím z Iz 52-53 (podobně Ž 22), který přináší zástupnou oběť za hříchy svého lidu. V souladu s prorockými slovy jeho následovníci očekávali jeho druhý příchod ve slávě Božího vyvýšeného. Podle svědectví Pavlových listů si mysleli, že se tak stane na konci věků, konec věků však čekali již za života první generace stoupenců. Podle Skutků je možné rozlišit i mezi prvotními obcemi  konzervativní jeruzalémskou obec “sloupů jeruzalémských” vedenou Ježíšovým bratrem Jakubem, jeruzalémskou obec helénistických židokřesťanů, ke které patřil Štěpán, galilejskou obec Dvanácti a obce vznikající misií mezi helénistickými židy z diaspory, kteří přijeli na svátky letnic do Jeruzaléma. I když byla prvotní křesťanství rozdílná, až do Pavlovy misie mezi pohany byly všechny skupiny “židokřesťanské”[1]. Pavlovské obce byly jistě zpočátku spíš výjimkou a jejich početní zastoupení do války židovské bylo pravděpodobně nepříliš podstatné. Židokřesťané, dokonce snad lépe formulováno příslušníci židovských sekt uznávajících Ježíše za Mesiáše, byli naprosto převažujícím elementem vznikajícího křesťanského povědomí. Pavel byl podle svědectví svých vlastních listů řecky vzdělaný helénistický Žid, který byl zároveň horlivým příslušníkem farizejství. Před svou konverzí ke kristovství se snažil příslušníky nebezpečné sekty pronásledovat. Po konverzi pochopil jako svůj úkol misii mezi pohany. V rámci svých misijních cest procestoval větší část tehdejší Římské říše a ve všech hlavních střediscích zakládal kristovské obce z pohanů. Ve svých listech cituje starší kristovská vyznání, formuli víry, (1K15,3-5), formuli Syna, (Ř1,3-4), ustanovení večeře Páně, (1K11,23-25). Slova, která Pavel výslovně označuje za výroky Pána, mají většinou svou analogii v pramenu Q. Zdá se tedy, že alespoň některé výroky z Q Pavel znal, i když se jinak pozemským Ježíšem nezabýval. Pro Pavla je mnohem důležitější, že Ježíš je eschatologickým Mesiášem, vyvýšeným soudcem, aktem vzkříšení ustanoveným Božím Synem, který svou obětí zrušil závaznost ustanovení Zákona[2]. Jeho stoupenci jsou tak svobodni od zachovávání formálních předpisů, protože jsou ospravedlněni pouhou Boží milostí, jsou v Kristu syny Abrahamovými. S touto teologickou koncepcí se Pavel dostal do ostrého sporu s představiteli jiných směrů prvotního křesťanství, jak o tom sám podává svědectví v listu Galatským. Podle Skutků apoštolských vedl spor k apoštolskému sněmu v Jeruzalémě, kde bylo rozhodnuto o  minimálních noachidských požadavcích na stoupence z řad pohanů, byla uznána apoštolská misie Pavlova a rozdělení teritorií pro misii mezi oba proudy. Nikde u Pavla není ale zmínka, že by dojednané požadavky opravdu prosazoval, takže se celá zpráva o sněmu jeví být jen částí Lukášovy harmonizační tendence.

Jedním faktorem působícím napětí mezi prvními křesťanskými obcemi a diasporními synagogami byl zápas prvních obcí o platnost ustanovení Zákona po Kristově smrti a zmrtvýchvstání. Druhou důležitou, zlomovou událostí byla židovská válka a zničení jeruzalémského chrámu. Spolu se zánikem chrámu zanikl i chrámový kult a centrální jeruzalémské instituce, zanikly i ty náboženské proudy, které byly s chrámem přímo spojeny. Židovství dál rozvíjí svou identitu na základě umírněného farizejství Hillelova, postupně se vytváří rabinismus. Judaismus přechází z fáze raného judaismu do judaismu tanaitského. Náboženskou autoritou a místem pěstování náboženské tradice se stávají rabínské akademie. Snahou akademií je soustředit celou židovskou komunitu kolem jednoznačné autority Zákona a v zájmu zachování identity a vnitřní integrity v nových těžkých podmínkách ji postupně zbavit heterodoxních skupin. Zajímavé, a působící proti oddělení, je to, že ani po prohrané válce nebyla Židům odebrána jejich privilegia, která v Římské říši jako svébytná náboženská skupina měli. Byli osvobozeni od povinného císařského kultu, od vojenské služby, bylo jim tolerováno svěcení šabatu a umožněno vybírat zvláštní chrámovou daň[3]. Dokud byli prvotní křesťané chápáni jako součást židovství, vztahovala se uvedená privilegia i na ně, doklady, že se na ně odvolávali, máme zachyceny i ve Skutcích apoštolských, (Sk 24,14-21)  a (Sk 26,19-32). Spory a vylučování ze synagog neprobíhalo ovšem na všech místech ve stejnou dobu. V Římě k nim muselo dojít už před Neronovým pronásledováním křesťanů, protože už tehdy jsou chápáni jako samostatná skupina, kdežto stesky evangelia Janova o vylučování ze synagog pro Kristovo jméno ukazují, že v době jeho sepsání asi kolem roku 100, je tato problematika pro pisatele ještě živá. Trvalé vyloučení ze synagógy pro odpadlíky (myšleni jsou židovští odpadlíci, ti, kteří praktikují jiný ritus než rabínsky formované židovství, vztahuje se tedy i na židokřesťany), bylo na podnět rabbiho Gamaliela II. v době mezi léty 85 a 90 pojato do základní židovské modlitby Osmnácti proseb. Zásadním předělem byla ovšem druhá válka židovská, povstání Bar Kochbovo v letech 132-135. Bar Kochba byl povstalými Židy považován za Mesiáše, křesťanské (i židokřesťanské) církve se od něho distancovaly.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Rubrika: bakalářka  |  Autor: didactylos
Osobní komentáře prosím směrujte na email.

Komentáře

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: