Kapitulace Mekky a sjednocení Arábie

Navazuji na Muhammad v Medíně 2.

I když byl Muhammad zaměstnán svým bojem s rodným městem Mekkou, sledoval stále své celoarabské poslání. Proto podnikl několik tažení ke vzdáleným arbským kmenům, v létě roku 626 do oázy Dúmat al-Džandal, která leží 700 km severně od Medíny. Podle tradice proto, že se tamní obyvetelé chystali Medínu napadnout, ale to je krajně nepravděpodobné. Spíš chtěl Muhammad zabránit jejich připojení k mekkánské alianci, zaimponovat vojenskou silou jim i okolním slabším beduínským kmenům. Také otázka kořisti nebyla zanedbatelná, protože se s šířením islámu v okolí Medíny zužoval prostor pro loupežné výpravy, vůči soukmenovcům ve víře byly totiž přepady přísně zapovězeny. Později náčelník oázy uzavřel s Muhammadem spojenectví, i když zůstala oáza i nadále křesťanská. Také v roce 627 se Muhammad věnoval severní cestě, vyslal dokonce posla do Sýrie, aby informoval byzantského guvernéra o porážce Kurajšovců. Posel byl na zpáteční cestě kmenem Džudhám oloupen o dary, které pro Muhammada dostal. Trestnou výpravu proti nim pak vedl adoptivní Muhammadův syn Zajd ibn Háritha a po ní kmen uzavřel s Muhammadem spojenectví. Zajd také podnikl cestu do Sýrie, aby navázal pro Medínu obchodní vztahy. Medína tak nahradila v obchodování Mekku. 

Zatímco se Muhammad usilovně angažoval na severu, nechával Mekku zcela na pokoji, jen jí nedovoloval obchodovat, zmocnil se i karavany, která se na podzim 627 dala do Sýrie velkou oklikou. Bylo jasné, že takové počínání nemohou mekkánští dlouho vydržet.

V březnu 628 se Muhammad rozhodl, že asi s 1500 muslimy podnikne malou pouť do Mekky, umru. Kurajšovci proti nim vyslali jezdectvo, ale muslimové se mu vyhnuli a došli až do al-Hudajbíji na okraji posvátného okrsku. Vypuklo zdlouhavé vyjednávání mezi mekkánskými a muslimy. Výsledkem byla smlouva, ve které bylo stanoveno, že se muslimové v tomto roce vzdálí, ale v roce následujícím vyklidí Mekkánci svoje město, aby muslimové mohli vykonat svoje poutní obřady. Také bylo dohodnuto, že se obě strany vzdají na 10 let nepřátelství a že ostatní kmeny mohou volně vstupovat do spojenectví s kteroukoli stranou. Smlouvu z al-Hudajbíje mnozí Muhammadovi stoupenci nepochopili, v ležení vypukla nespokojenost s tím, že se pouť neuskutečnila a vytýkali Muhammadovi jeho ochotu ke kompromisu. Ale právě tato smlouva je dokladem Muhammadovy předvídavé politiky. Aby utlumil odpor stoupenců, dal si Muhammad svolat všechny muslimy a nechal si znovu přísahat věrnost a poslušnost, "přísaha pod stromem".

Protože se s Mekkou nebojovalo, nebyla ani žádná kořist, muslimové proto krátce po návratu vytáhli proti židovské oáze Chajbar, víme už, že se tam uchýlil židovský kmen Banú Nadír, vyhnaný z Medíny a obyvatelstvo oázy bylo stále protimuslimsky naladěné. V červnu 628 se oáza po obléhání vzdala. S obyvateli byla uzavřena smlouva, která později sloužila jako vzor pro vztahy mezi muslimy a podrobenými příslušníky jiných náboženství. Všechen movitý majetek byl snesen na jednu hromadu, pětina patřila samému Muhammadovi a zbytek byl rozdělen ostatním účastníkům výpravy. Židé mohli v oáze zůstat, zůstala jim půda i palmové háje, ale museli platit roční daň, jejíž výtěžek se rozděloval stejným způsobem. Kromě Chajbaru se zmocnili muslimové i dalších židovských osad, způsob zacházení s nimi byl ve všech případech stejný. Jen Fadak připadl Muhammadovi jako soukromý majetek, protože ho získal diplomatickým vyjednáváním.

V březnu 629 vykonal Muhammad s 2000 muslimy umru podle dohody z al-Hudajbíje. Obyvatelé vyklidili město a pak z okolních výšin sledovali muslimské poutní obřady. V době Muhammadova pobytu ve městě  a krátce po něm přestoupilo k islámu několik význačných představitelů Kurajšovců, vojevůdci Chálid ibn al-Wálid a 'Amr ibn al-'As. V tomto roce se stal muslimem také Muhammadův strýc al-'Abbás, předek chálifovské dynastie Abbásovců.

V době mezi smlouvou od al_Hudajbíje do kapitulace Mekky v lednu roku 630 podnikli muslimové 17 válečných výprav, většinou proti kmenům, které sice opustily tábor nepřátel islámu, ale nebyly ještě dostatečně podrobeny. V září roku 629 se vydalo na sever dosud největší muslimské vojsko o 3000 mužích vedené Zajdem ibn Hárithou a dostalo se až k Ma'ánu (v dnešním Jordánsku). Při střetnutí s byzantským vojskem, lépe řečeno s arabskými oddíly v byzantských službách, byl Zajd a několik dalších zabit. Boj dopadl pro muslimy neúspěšně a museli se stáhnout zpátky do Medíny.

V Mekce zatím nastala chaotická situace. Vedení se zmocnila mladší generace Machzúmovců, proti uzavřené smlouvě dodávkami zbraní podpořili kmen Bakr, který bojoval s kmenem Chuzá'a, spojence muslimů. Protože to bylo evidentní porušení příměří, vydal se Muhammad roku 630 na pochod proti Mekce a nenechal se oblomit ani delegací vedenou Abú Sufjánem, nepřistoupil na žádný kompromis, protože přece nemohl nechat spojence ve štychu. Výprava měla tentokrát už 10000 mužů. Na dohled od Mekky nechal Muhammad zapálit 10000 ohňů. Do tábora k nim pak přišla delegace vedená Abú Sufjánem a nabídla úplnou kapitulaci Mekky. Muhammad ji přijal a po svém vítězství ukázal skutečnou velkomyslnost, nechal popravit jen 4 Mekkánce za úkladné vraždy, jinak prominul i těm, kdo proti němu bojovali až do poslední chvíle. Nechal zničit všechny sošky bůžků v Ka'bě, pomodlil se v ní, ale pak předal klíče zpět jejich dědičným strážcům. Celé město ho uznalo jako Proroka Božího.

Ke sjednocení všech Arabů Muhammad své bývalé krajany potřeboval, město bylo v Arábii tradičně symbolem moci a jeho posvátný charakter Muhammad uznával. Podřizováním arabských kmenů vznikal muslimský stát a bylo potřeba  zkušených lidí pro plnění hospodářských, správních a vojenských úkolů.

Mezitím se spojily dva významné kmeny, dávní nepřátelé Mekky, kmen Hawázin a kmen Thaqíf z města at-Tá'if. Doufali totiž, že předpokládaná válka mezi muslimy a Mekkou obě strany vyčerpá a oni se tak zbaví obchodního soupeření a kontroly. Nestalo se tak. Na konci ledna v bitvě u Hunajnu bojovali muslimové a Mekkánci spolu proti spojeným kmenům. Sice se jim podařilo v bitvě slavně zvítězit, ale následné obléhání města at-Tá'if bylo neúspěšné přes použití obléhacích strojů katapultů. Dělení velké kořisti z bitvy přineslo obavy do tábora Medíňanů, protože měli dojem, že Muhammad Mekkánce favorizuje, byl k nim opravdu velice štědrý. Muhammad však své spoluobčany ujistil, že je nehodlá opustit a zůstane v Medíně. Svoje slovo také dodržel. Předákům Hawázimovců, kteří se zachránili z bitvy útěkem a teď nabídli svou kapitulaci a přijetí islámu, vrátil zajaté ženy a děti.

Výsledek bitvy přesvědčil také všechny zbývající arabské kmeny, že bude pro ně výhodnější, pokud se k muslimům přidají. 9.rok po hidžře se jmenuje sanat al-wufúf "rok poselstev". Byly uzavírány smlouvy mezi muslimy a jednotlivými arabskými kmeny. Vznikl tak mohutný kmenový svaz.

Koncem roku 630 podnikl Muhammad svou největší a poslední výpravu proti oáze Tabúk. Zároveň měly být podrobeny severní kmeny, některé závislé na byzantské říši. Dá se tedy tato výprava chápat jako první, která směřovala za hranice poloostrova. Armáda muslimů už dosáhla počtu 30000 mužů. Výsledkem bylo uzavření smluv o spojenectví s mnoha křesťanskými i židovskými kmeny na severozápadě Arábie. Bylo jim povoleno ponechat si svoje náboženství, ale podrobily se muslimské vládě a slíbily platit roční poplatek, tím získaly statut "chráněných".

Po výpravě k Tabúku zůstal Muhammad celý rok v Medíně a věnoval se organizační činnosti. V březnu roku 632 pak osobně řídil největší pouť do Mekky. Při této příležitosti "pouti na rozloučenou" stanovil přesný rituál poutě a všechny s ní spojené obřady. Po návratu do Medíny bylo znát, že je  nemocný a 8.6.632 zemřel.

Hrbek.I, Petráček.K.: Muhammad, Praha 1967
Tauer F.: Svět islámu, jeho dějiny a kultura, praha 1984

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře