Historické pozadí

Tentokrát trochu o něčem jiném. Nevím, jestli jste se někdy zamysleli nad tím, že i Prorok musí vystoupit ve správný čas na správném místě, má-li mít jeho poslání úspěch. A někdy jsou předpoklady jeho úspěchu zasuté v hloubi minulosti.

Jedna skutečnost, která měla na pozdější rozšíření islámu vliv, bylo stálé soupeření římské, později byzantské, a perské říše o ovládnutí obchodu mezi východem a západem. Národy kolem Středozemního moře dovážely čínské hedbáví a koření z Indie a jihovýchodní Asie. Římané platili za toto žádané zboží zlatými mincemi. V obchodě hrála Persie roli prostředníka a v době, kdy svou moc rozšířila na východ, do něho mohla výrazně zasahovat. Nejkratší cesta procházela přes území pod perskou nadvládou. Pokud by měla být Persie z obchodu vyloučena, přicházela v úvahu buď severní cesta z Číny přes euroasijskou step a turecké území k Černému moři, nebo jižní cesta po moři přes Indický oceán, pak do Perského zálivu nebo do Rudého moře a pak karavanními cestami Arábie. Perská říše se vždycky snažila ovlivňovat obchodní činnost a využívat svou strategickou polohu, v době míru obchodní styky využívala a v době války je bojkotovala. Řím a později Byzanc se snažil se závislosti na cestách přes perské území zbavit. Je tedy jasné, že vzájemné soupeření obou velmocí mělo velký vliv na hospodářství arabských kmenů. Sice o jejich území žádná z velmocí neměla přímý zájem, ale snažili se udržet přízeň kmenů různými způsoby podle momentální situace. Toho většinou náčelníci chytře využívali a přikláněli se střídavě na jednu nebo druhou stranu, občas na obě zároveň. Z karavanního obchodu se dařilo kmenům získat bohatství, které využily k zakládání měst a království s vlastní samosprávou.

K přerušení obchodu došlo po smrti římského císaře Caracally, zemřel 217.n.l. Mezi 4.a 6. stoletím prožila Arábie období chudoby, úpadku kultury a beduinizaci městských obyvatel. Na úpadku Arábie se podílely obě mocnosti tím, že o území Arábie naprosto ztratily zájem. Uzavřely totiž dlouhotrvající mír, od roku 384 do roku 502. Obchodní cesty v té době vedly jinudy, nikdo nestál o dlouhé, nákladné a nebezpečné cesty přes arabské pouště a oázy. Obyvatelé oáz se vystěhovali, vrátili se ke kočovnému způsobu života a výrazně se snížila životní úroveň i kultura.

Šesté století, ve kterém se Muhammad narodil, přineslo změnu. Oživil se persko-byzantský konflikt, říše spolu znovu nepřetržitě bojovaly. A obě si znovu vzpomněly na Arábii a snažily si získat všemožně přízeň jejích obyvatel. Snažily se také vybudovat na krajích svých říší nárazníkové státečky z arabských městských království.

Politika byzantské říše byla protiperská, na severu potřebovala arabské spojence, na jihu zapojila křesťanskou Etiopii, která pak bojovala proti židovskému státu v Jemenu a Peršanům na východě. Etiopové sice zlomili odpor posledního nezávislého státu v jižní Arábii, ale nedokázali tento stav udržet. Z Jemenu se dokonce pokusili postoupit dál na sever a v roce 507 zaútočili na Mekku, středisko obchodu. Etiopská vojska ale utrpěla porážku a stáhla se a o něco později převzali vládu nad Jemenem Peršané.

Ve stejnou dobu však došlo k události, která neschopnost Byzance vybudovat si vlastní cestu na východ trochu vykompenzovala. Celá staletí Čína střežila tajemství výroby hedbáví a vývoz bource morušového se trestal smrtí. V roce 522 se podařilo dvěma nestoriánským mnichům propašovat z Číny do Byzance larvy bource morušového a tak už na začátku 7.století bylo jeho pěstování zavedeno i v Malé Asii. Hedbáví sice nebylo tak kvalitní jako čínský originál, ale Čína ztratila svůj monopol.

Na konci 6.století obě soupeřící říše už neměly dost sil a stáhly se. Etiopové byli vyhnáni z Arábie, i Peršané, kteří řešili domácí spory o následnictví byli ochromeni. I byzantskou říší otřásaly vnitřní, hlavně církevní spory. Tyto události ovlivnily vývoj na Arabském poloostrově, kde se začali usazovat cizinci, včetně osadníků a uprchlíků, kteří s sebou přinášeli nové myšlenky, kulturu a zvyklosti. Na obchodních cestách Arábií bylo rušno. Arabové se přílivu nových podnětů nebránili. Naučili se používat nové zbraně a brnění, převzali dobovou vojenskou taktiku, naučili se užívat i nové zboží, které jejich obchodními cestami proudilo. Ani oblast duchovní nebyla bez odezvy, do této doby spadá vznik a používání arabského písma. Seznámili se s židovstvím i křesťanstvím, mnoho arabských kmenů přijalo křesťanství a některé, zvláště na jihu v Jemenu, židovství. Perské náboženství se v Arábii neujalo, nejspíš proto, že mělo příliš silné národnostní rysy. V raných islámských kronikách se také hovoří o skupinách monoteistů hanífů, kteří se nepřipojili ani k židovství ani ke křesťanství. Hanífové byli mezi prvními, kdo se později přihlásil k islámu.

Lewis.B: Dějiny Blízkého východu, Praha 1996

Kapitulace Mekky a sjednocení Arábie

Navazuji na Muhammad v Medíně 2.

I když byl Muhammad zaměstnán svým bojem s rodným městem Mekkou, sledoval stále své celoarabské poslání. Proto podnikl několik tažení ke vzdáleným arbským kmenům, v létě roku 626 do oázy Dúmat al-Džandal, která leží 700 km severně od Medíny. Podle tradice proto, že se tamní obyvetelé chystali Medínu napadnout, ale to je krajně nepravděpodobné. Spíš chtěl Muhammad zabránit jejich připojení k mekkánské alianci, zaimponovat vojenskou silou jim i okolním slabším beduínským kmenům. Také otázka kořisti nebyla zanedbatelná, protože se s šířením islámu v okolí Medíny zužoval prostor pro loupežné výpravy, vůči soukmenovcům ve víře byly totiž přepady přísně zapovězeny. Později náčelník oázy uzavřel s Muhammadem spojenectví, i když zůstala oáza i nadále křesťanská. Také v roce 627 se Muhammad věnoval severní cestě, vyslal dokonce posla do Sýrie, aby informoval byzantského guvernéra o porážce Kurajšovců. Posel byl na zpáteční cestě kmenem Džudhám oloupen o dary, které pro Muhammada dostal. Trestnou výpravu proti nim pak vedl adoptivní Muhammadův syn Zajd ibn Háritha a po ní kmen uzavřel s Muhammadem spojenectví. Zajd také podnikl cestu do Sýrie, aby navázal pro Medínu obchodní vztahy. Medína tak nahradila v obchodování Mekku. 

Zatímco se Muhammad usilovně angažoval na severu, nechával Mekku zcela na pokoji, jen jí nedovoloval obchodovat, zmocnil se i karavany, která se na podzim 627 dala do Sýrie velkou oklikou. Bylo jasné, že takové počínání nemohou mekkánští dlouho vydržet.

V březnu 628 se Muhammad rozhodl, že asi s 1500 muslimy podnikne malou pouť do Mekky, umru. Kurajšovci proti nim vyslali jezdectvo, ale muslimové se mu vyhnuli a došli až do al-Hudajbíji na okraji posvátného okrsku. Vypuklo zdlouhavé vyjednávání mezi mekkánskými a muslimy. Výsledkem byla smlouva, ve které bylo stanoveno, že se muslimové v tomto roce vzdálí, ale v roce následujícím vyklidí Mekkánci svoje město, aby muslimové mohli vykonat svoje poutní obřady. Také bylo dohodnuto, že se obě strany vzdají na 10 let nepřátelství a že ostatní kmeny mohou volně vstupovat do spojenectví s kteroukoli stranou. Smlouvu z al-Hudajbíje mnozí Muhammadovi stoupenci nepochopili, v ležení vypukla nespokojenost s tím, že se pouť neuskutečnila a vytýkali Muhammadovi jeho ochotu ke kompromisu. Ale právě tato smlouva je dokladem Muhammadovy předvídavé politiky. Aby utlumil odpor stoupenců, dal si Muhammad svolat všechny muslimy a nechal si znovu přísahat věrnost a poslušnost, "přísaha pod stromem".

Protože se s Mekkou nebojovalo, nebyla ani žádná kořist, muslimové proto krátce po návratu vytáhli proti židovské oáze Chajbar, víme už, že se tam uchýlil židovský kmen Banú Nadír, vyhnaný z Medíny a obyvatelstvo oázy bylo stále protimuslimsky naladěné. V červnu 628 se oáza po obléhání vzdala. S obyvateli byla uzavřena smlouva, která později sloužila jako vzor pro vztahy mezi muslimy a podrobenými příslušníky jiných náboženství. Všechen movitý majetek byl snesen na jednu hromadu, pětina patřila samému Muhammadovi a zbytek byl rozdělen ostatním účastníkům výpravy. Židé mohli v oáze zůstat, zůstala jim půda i palmové háje, ale museli platit roční daň, jejíž výtěžek se rozděloval stejným způsobem. Kromě Chajbaru se zmocnili muslimové i dalších židovských osad, způsob zacházení s nimi byl ve všech případech stejný. Jen Fadak připadl Muhammadovi jako soukromý majetek, protože ho získal diplomatickým vyjednáváním.

V březnu 629 vykonal Muhammad s 2000 muslimy umru podle dohody z al-Hudajbíje. Obyvatelé vyklidili město a pak z okolních výšin sledovali muslimské poutní obřady. V době Muhammadova pobytu ve městě  a krátce po něm přestoupilo k islámu několik význačných představitelů Kurajšovců, vojevůdci Chálid ibn al-Wálid a 'Amr ibn al-'As. V tomto roce se stal muslimem také Muhammadův strýc al-'Abbás, předek chálifovské dynastie Abbásovců.

V době mezi smlouvou od al_Hudajbíje do kapitulace Mekky v lednu roku 630 podnikli muslimové 17 válečných výprav, většinou proti kmenům, které sice opustily tábor nepřátel islámu, ale nebyly ještě dostatečně podrobeny. V září roku 629 se vydalo na sever dosud největší muslimské vojsko o 3000 mužích vedené Zajdem ibn Hárithou a dostalo se až k Ma'ánu (v dnešním Jordánsku). Při střetnutí s byzantským vojskem, lépe řečeno s arabskými oddíly v byzantských službách, byl Zajd a několik dalších zabit. Boj dopadl pro muslimy neúspěšně a museli se stáhnout zpátky do Medíny.

V Mekce zatím nastala chaotická situace. Vedení se zmocnila mladší generace Machzúmovců, proti uzavřené smlouvě dodávkami zbraní podpořili kmen Bakr, který bojoval s kmenem Chuzá'a, spojence muslimů. Protože to bylo evidentní porušení příměří, vydal se Muhammad roku 630 na pochod proti Mekce a nenechal se oblomit ani delegací vedenou Abú Sufjánem, nepřistoupil na žádný kompromis, protože přece nemohl nechat spojence ve štychu. Výprava měla tentokrát už 10000 mužů. Na dohled od Mekky nechal Muhammad zapálit 10000 ohňů. Do tábora k nim pak přišla delegace vedená Abú Sufjánem a nabídla úplnou kapitulaci Mekky. Muhammad ji přijal a po svém vítězství ukázal skutečnou velkomyslnost, nechal popravit jen 4 Mekkánce za úkladné vraždy, jinak prominul i těm, kdo proti němu bojovali až do poslední chvíle. Nechal zničit všechny sošky bůžků v Ka'bě, pomodlil se v ní, ale pak předal klíče zpět jejich dědičným strážcům. Celé město ho uznalo jako Proroka Božího.

Ke sjednocení všech Arabů Muhammad své bývalé krajany potřeboval, město bylo v Arábii tradičně symbolem moci a jeho posvátný charakter Muhammad uznával. Podřizováním arabských kmenů vznikal muslimský stát a bylo potřeba  zkušených lidí pro plnění hospodářských, správních a vojenských úkolů.

Mezitím se spojily dva významné kmeny, dávní nepřátelé Mekky, kmen Hawázin a kmen Thaqíf z města at-Tá'if. Doufali totiž, že předpokládaná válka mezi muslimy a Mekkou obě strany vyčerpá a oni se tak zbaví obchodního soupeření a kontroly. Nestalo se tak. Na konci ledna v bitvě u Hunajnu bojovali muslimové a Mekkánci spolu proti spojeným kmenům. Sice se jim podařilo v bitvě slavně zvítězit, ale následné obléhání města at-Tá'if bylo neúspěšné přes použití obléhacích strojů katapultů. Dělení velké kořisti z bitvy přineslo obavy do tábora Medíňanů, protože měli dojem, že Muhammad Mekkánce favorizuje, byl k nim opravdu velice štědrý. Muhammad však své spoluobčany ujistil, že je nehodlá opustit a zůstane v Medíně. Svoje slovo také dodržel. Předákům Hawázimovců, kteří se zachránili z bitvy útěkem a teď nabídli svou kapitulaci a přijetí islámu, vrátil zajaté ženy a děti.

Výsledek bitvy přesvědčil také všechny zbývající arabské kmeny, že bude pro ně výhodnější, pokud se k muslimům přidají. 9.rok po hidžře se jmenuje sanat al-wufúf "rok poselstev". Byly uzavírány smlouvy mezi muslimy a jednotlivými arabskými kmeny. Vznikl tak mohutný kmenový svaz.

Koncem roku 630 podnikl Muhammad svou největší a poslední výpravu proti oáze Tabúk. Zároveň měly být podrobeny severní kmeny, některé závislé na byzantské říši. Dá se tedy tato výprava chápat jako první, která směřovala za hranice poloostrova. Armáda muslimů už dosáhla počtu 30000 mužů. Výsledkem bylo uzavření smluv o spojenectví s mnoha křesťanskými i židovskými kmeny na severozápadě Arábie. Bylo jim povoleno ponechat si svoje náboženství, ale podrobily se muslimské vládě a slíbily platit roční poplatek, tím získaly statut "chráněných".

Po výpravě k Tabúku zůstal Muhammad celý rok v Medíně a věnoval se organizační činnosti. V březnu roku 632 pak osobně řídil největší pouť do Mekky. Při této příležitosti "pouti na rozloučenou" stanovil přesný rituál poutě a všechny s ní spojené obřady. Po návratu do Medíny bylo znát, že je  nemocný a 8.6.632 zemřel.

Hrbek.I, Petráček.K.: Muhammad, Praha 1967
Tauer F.: Svět islámu, jeho dějiny a kultura, praha 1984

Muhammad v Medíně 2

Navazuji na příspěvek Muhammad v Medíně 1.

V březnu roku 625 vytáhla z Mekky armáda o síle 3000 mužů. Proti nim stála muslimská armáda o síle jen 700 mužů, protože těsně před bitvou ji opustil 'Abdalláh ibn Ubajj se svými přívrženci, V Koránu jsou pak nazýváni pokrytci. Bitva u Uhudu se konala 25.3.625. Muhammad postavil své vojsko tak, aby se nepřátelské ležení octlo mezi postupujícími muslimy a medínskými tvrzemi. Ze začátku se sice dařilo podle plánu, Mekkánci byli odraženi a stáhli se až do svého ležení. Ale pak se muslimské síly rozptýlily v hledání kořisti a toho využil velitel mekkánské jízdy Chálid ibn al-Walíd, později jeden z největších muslimských dobyvatelů. Ve zmatku někdo rozšířil fámu, že byl Muhammad zabit a muslimové ustupovali. Ale Muhammad byl v bitvě jen zraněn na obličeji a do nohy a stáhl se na svah kopce. Zde se shromáždila kolem něho část muslimů, druhou skupinu, která utíkala směrem k tvrzím, jezdectvo dohnalo a způsobilo jí velké ztráty. Muhammadovo postavení ale jezdectvo nemohlo napadnout a po několika neúspěšných útocích pěchoty se Mekkánci stáhli domů do Mekky. Bitva měla sice lepší výsledky pro Kurajšovce, ale svého cíle nedosáhli a situace zůstala fakticky stejná jako před bitvou. Takový výsledek ale otřásl vírou medínských v Boží pomoc a zhoršil jejich prestiž v okolních kmenech. A právě v té době se pokoušeli mekkánští získat proti muslimům spojenectví velkých kmenů, protože si uvědomili, že se sami mezi medínské opevnění nemohou odvážit. Muhammad, který se o jejich plánech dozvěděl, podnikl v těch dvou letech několik válečných výprav, aby okolní kmeny od takového spojenectví odradil.

V roce 625 byl z Medíny vypuzen i druhý židovský kmen Nadírovci, protože se spojoval s nepřátelskými kmeny. Nadírovci museli v Medíně nechat zbraně i nemovitosti, hlavně palmové háje, ale mohli odejít do oázy Chajbar.

Přes vyhnání dvou židovských kmenů z Medíny opozice proti Muhammadovi nepřestávala. "Pokrytci" se snažili vnést mezi muslimy rozkol. Jedna z epizod, která měla posloužit rozkolu mezi Muhammadem a jeho věrným stoupencem Abú Bakrem, je dost známá. Na jedné válečné výpravě ztratila Aiša náhrdelník a při jeho hledání se v poušti výpravě ztratila. Zpět ji dovedl po dlouhé době jeden z mladých bojovníků a to zavdalo příčinu k pomluvám a osočení Aišy z nevěry. Muhammad se nejdřív tvářil jakoby nic, ale později ji zprostil jakéhokoli podezření. Zároveň si svolal nejvlivnější z ansárů a požádal je o dovolení, aby směl potrestat jednoho z nich, který urazil jeho rodinu. Z reakcí zástupců obou kmenů, kteří se předháněli ve své věrnosti Prorokovi, bylo zřejmé, že se jeho pozice upevnila a že opozice ztratila oporu mezi svými soukmenovci. Muhammad nakonec Ibn Ubajje nepotrestal, dokonce když Ibn Ubajj zemřel, sám Muhammad řídil pohřební obřady.

Kurajšovci mezitím shromáždili velkou armádu jak z vlastních řad, tak z okolních kmenů. Vojsko mělo 10000 mužů, z toho 600 jezdců na koních. V březnu 627 vytáhlo z Mekky. Muslimské obce v Medíně se zmocnily obavy, ještě si dobře pamatovali bitvu u Uhudu. A nemohli postavit víc než 3000 mužů a jezdce skoro neměli, v otevřeném boji by neměli šanci. Muhammad byl zvyklý radit se s lidmi ve svém okolí bez ohledu na jejich původ. Tehdy poslechl radu perského otroka Salmána a na ochranu Medíny dal vykopat hluboký příkop. Oáza byla ze tří stran obklopena lávovými poli, takže stačilo vyhloubit příkop jen na jedné, severní straně. Na vyhloubení příkopu horečně pracovali všichni 6 dnů a podařilo se jim práci dokončit těsně před příchodem útočníků. Na takovou taktiku ovšem nebyla beduínská vojska vůbec připravena. Utábořili se opodál příkopu a snažili se s koňmi dostat na druhou stranu. Muslimové se bránili sprškou šípů. Kurajšovci zůstali před Medínou 14 dní. Snažili se získat na svou stranu poslední židovský kmen Banú Qurajza, ale Muhammad mezi obě strany dokázal zaset nedůvěru. Po 14 dnech obléhání na tom byli obléhaní dobře, protože jim v oáze nic nechybělo, zato obléhatelé začali trpět nedostatkem vody, potravin i špatným počasím. Aliance se rozpadla, beduíni se stáhli do svých území a Kurajšovci se také museli vrátit domů. Byla to zjevná porážka Mekky a ztroskotání posledního pokusu o zničení muslimské obce. Hlavně přišla Mekka o všechnu prestiž mezi ostatními arabskými kmeny a navíc musela čelit postupnému hospodářskému úpadku, protože jí muslimská vojska nedovolovala obchodovat se Sýrií.

Pro poslední židovský kmen jeho snaha spojit se s nepřáteli muslimské obce dopadla tragicky. Muhammad předložil rozhodnutí o jejich osudu radě, která rozhodla, že muži budou popraveni a ženy a děti prodány do otroctví.

Hrbek.I, Petráček.K: Muhammad, Praha 1967

Moje prázdninové čtivo

Literatura k islámu.

Seznámek části dostupné literatury v češtině.

Zjistila jsem, že jsem docela nevzdělaná, co se týče historie islámských zemí. A to jsem se vždycky domnívala, že o historii přece jen dost vím. Pokud jste na tom podobně, možná  vám přijde vhod seznam literatury, kterou jsem se zásobila na letní prázdniny před zkouškou z islámu.

Dějiny:
Lewis Bernard: Dějiny Blízkého východu, Praha, 1997 (nakladatelství Lidové noviny)
od počátků islámu, i s předchůdci, do současnosti, opravdu hlavně o dějinách
Tauer Felix: Svět islámu, jeho dějiny a kultura, Praha 1984 (Vyšehrad)
podtitulek: Nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do  nichž proniklo učení arabského proroka, od jeho vystoupení do konce první světové války
Robinson Francis: Svět islámu, Praha 1996, (Kulturní atlas Knižní klub)
hlavně o islámských říších od 15.století, mnoho map, tabulek a obrazového materiálu
Bečka Jiří, Mendel Miloš: Islám a české země, Olomouc 1998 (Votobia)
O místě islámu v evropských dějinách, obrazu islámu v českých zemích a o muslimech v českých zemích

Zakladatel a texty:
Hrbek Ivan, Petráček Karel: Muhammad, Praha 1967 (Orbis edice Portréty)
Korán, přeložil Ivan Hrbek: Praha 1972
je opatřen překladatelovou studií o Muhammadovi a Koránu.
(vyšlo i nové vydání, dokonce jsem ho teď viděla v prodejně levných knih za 99,- Kč.
tentýž překlad je i na netu na stránkách Muslimské unie
http://www.mulim-inform.cz/, tam jsou i některé další texty)
Zdá se mi lepší číst tištěný text, nejen kvůli úvodní studii, ale také proto, že jsou súry řazeny chronologicky a jsou opatřeny vysvětlivkami
Pelikán Petr: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997 (PF UK)
z pohledu tvorby sunny, v textové části ukázky hadíthů

Islám jako náboženství:
Denny M.Frederick: Islám a muslimská obec, Praha 2003 (Prostor, edice Náboženské tradice světa)
Zajímavé tím, že přibližuje žitou formu náboženství.
Kropáček Luboš: Duchovní cesty islámu, Praha 2003, už třetí, doplněné vydání
Vznik a vývoj islámu, jeho tradice, popis sekt i duchovních směrů.

Současné problémy:
Kropáček Luboš: Islámský fundamentalismus, Praha 1996
Mendel Miloš: Židé a Arabové, dialog idejí a zbraní, Prachatice 1992

Encyklopedie:
Pavlincová a kol. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, Olomouc 2003
Velmi obsáhlý slovník
Fleissig Jiří, Bahbouh Charif: Malá encyklopedie islámu, Praha 1993 (Dar ibn Rushd)
malá příručka základních pojmů, ale i zemí a lidí
 
a snaha o ekumenický dialog
Küng Hans, van Ess Josef: Křesťanství a islám, Praha 1998 (Vyšehrad)
Kuschel Karl-Josef: Spor a Abrahama, Praha 1997 (Vyšehrad)

Jsou další knihy, které se mi nepodařilo zatím dostat do ruky a proto je tady neuvádím. Jestli se k nim dostanu, napíšu o nich později.

Muhammadova zjevení

Byl Muhammad prorokem?

V diskusi se vyskytla otázka, jak je to s Muhammadovým prorockým nárokem. Nejsem teologem ani židovským, ani křesťanským, ani muslimským. Tahle otázka totiž není z pozice religionistiky vlastně zodpověditelná. Zabýváme se jen lidskou stranou náboženství, můžeme povědět, jak si příslušníci jednotlivých náboženství své bohy, Boha, proroky apod. představují, koho za ně pokládají. Ale nemůžeme povědět, jak je to, stručně řečeno, z té Boží strany.

Z toho, co o Muhammadovi víme, je jisté, že on sám se za Božího proroka pokládal a zjevení, která měl, považoval za přímé Boží promluvy. Vlastně si nikdy nedovedl vysvělit způsob, jak jsou mu zjevení zprostředkována. V první době měl dokonce dojem, že cítí blízkost samého Boha, ale většinou je považuje za zprostřekovaná archandělem Gabrielem, obrysy jeho postavy totiž ve svých vizích viděl a slyšel jeho hlas. Později si vytvořil hypotézu o Božích emanacích, z Boha vychází Slovo Amr, Kalima, ze Slova Duch svatosti Rúh al-kudus, který zjevení Prorokovi sděluje. Také ráz zjevení se v jednotlivých obdobích jeho života měnil. Na začátku to byly extatické stavy, při nichž padal v křečích na zem, měnil barvu obličeje, čelo měl pokryté potem a chroptěl, měl zrakové i sluchové halucinace. Byly to stavy podobné stavům staroarabských větců káhinů, ale domněnku, že používal psychoaktivní látky k dosažení extatických stavů stejně jako oni, si myslím, že můžeme vyloučit, protože se z celku jeho činnosti jeví, že se nesnažil úmyslně své přívržence klamat. Původ těchto stavů je tak nezodpovězen. Domněnky o psychické nebo neurologické chorobě se dají napadnout tím, že se později v medínském období už podobné stavy skoro nevyskytovaly, což by se u neléčené choroby pravděpodobně nestalo. Možná k dosažení extatických stavů přispěl asketický život, dlouhé prodlévání o samotě, meditace, koncentrace na myšlenku jednoho Boha. I nepřízeň okolí a psychické trauma z toho vyplývající mohlo spolupůsobit. Súry z tohoto období jsou většinou krátké veršované výroky plné poetických obrazů a eschatologických vidin.

V Medíně se extatické záchvaty, při nichž míval zjevení, objevují méně často. Muhammad v té době pokládal i výroky, které pronášel za jasného vědomí, často po předchozím promyšlení, za zjevení inspirované Bohem. Proto v nich mohl řešit aktuální problémy, které se v obci vyskytly. I podoba súr z tohoto období je jiná, jsou to většinou dlouhé traktáty, které obsahují kultovní nebo zákonodárné příkazy, případně legendární látku. Všechny súry jsou v rýmované próze sadž, ale v dlouhých súrách medínského období jsou rýmy stereotypnější. Je ale pravda, že sám Muhammad se nikdy nepokládal za nic jiného než člověka a nadto mezi svými výroky rozlišoval ty, které byly inspirované, tedy zjevení, a ty, které říkal sám za sebe.

Hrbek.I, Petráček K.: Muhammad, Praha 1967
Tauer F.:Svět islámu, jeho dějiny a kultura, Praha 1984

Svátek svatého Jakuba

Dnes je svátek svatého Jakuba. Když jsem poslouchala v rozhlase upoutávky na nejrůznější svatojakubské atrakce, vzpomněla jsem si na zajímavost, kterou jsem četla v Náboženství Mezoameriky. Takže stručně shrnu kapitolu Fiesta de Santiago u mayských Tzutujilů.

Svátek je ukázkou míšení starých zvyklostí s nově přijatým náboženstvím. Mayové ho pořádají na svátek svatého Jakuba a nazývají nim q'ij Santiag čili Velké slunce Jakub, oslavy se konají po sklizni první kukuřice. Jakub není pro věřící jen katolickým světcem, ale znázorňuje také božstvo bokunab, které může znásobit vše, čeho se dotkne. To symbolizuje i Jakubův meč, který nezabíjí, ale dotknutím násobí. Lidé musí ovšem k takové nabídce hojnosti přispět provedením příslušných rituálů. Aby mohly posvátné síly obnovovat vesmír, je třeba, aby si jich lidé hleděli.

V knize je popis dvanáctihodinového rituálního procesí čtyřmi částmi vesmíru, jak ho popsal kulturní antropolog Robert Carlsen.

Oslava začíná časně zrána. V katedrále se sejdou členové všech deseti cofradías, tradičních náboženských spolků, oblečení do slavnostních tkaných oděvů. Několik z nich má nosítka se sochami světců. Sochy jsou živoucími obrazy božstev, které v sobě kombinují prvky křesťanské a mayské. Ve středu kostela je pupek světa, z něho vzešlo všechno, co na světě existuje. Pak vynesou světce na schody před kostelem. Kolem sedmé ráno se zpěvem a za stálého popíjení se zhruba 500členné procesí vydá ze schodů na cestu přes náměstí. V tu chvíli se spustí ohňostroj bombas. Procesí postupuje velice pomalu, přecházejí náměstí po linii, která půlí rituální prostor. Tato linie představuje také polovinu obřadního času. Symbolickou funkcí cofradías je pomoci přenést slunce přes oblohu. Za půl hodiny ujde procesí se sochou zhruba 150 metrů, vede je buben a píšťala. Když procesí dosáhne za zpěvu, popíjení a přátelského hovoru konec náměstí, dají se vlevo k prvnímu nároží. Zde je svatyně oslavovaného světce, nyní krytá jehličím. Procesí se zastaví, pokládá nosítka, lidé pokleknou, modlí se a obětují světci posvátný přípitek aguardiente. Jejich oběť živí světce, ten zase sytí svatyni a tu část světa, kterou představuje. Vůdce skupiny cabecera předříkává modlitby v jazyce tzutujil, vyvolává jména božstev a posvátných míst. Pak asi tři čtvtě hodiny následují zpívané modlitby. Za další salvy ohňostrojů se celé procesí zvedá k pochodu k dalšímu nároží, k druhé části světa. Účastníci jsou stále opilejší. Po dalších 45 minutách ujdou asi 90 metrů, dojdou k dalšímu nároží, zase se zastaví, pokleknou, modlí se, zpívají a pijí. Zdrží se zhruba hodinu. Kolují poháry, obvykle po okraj naplněné jedním ze dvou alkoholických nápojů, pálenkou de la ley, nazývanou také aguardiente, která je silná a po několika doušcích ji cítí člověk v hlavě. Druhá je nelegální pálenka contra ley, nazývaná také ptzihuan ya "voda z kaňonu". Pije se velmi těžce, ale nelze ji odmítnout. V této chvíli se procesí už podobá dionýsovské bandě zpitých opilců, lidé si navzájem křičí do uší. Pak se skupina zase zvedne a odchází ke třetímu nároží, třetí části světa. V polovině cesty přes náměstí se lidé zastaví a sundají světce z ramen. Cofradías si předávají náboženskou a materiální odpovědnost, ta skupina, která se starala o svatého Jakuba uplynulý rok, předává svá privilegia a povinnosti další skupině. Ti, kteří světce předávají, cítí smutek, pláčou a sdělují ostatním, jaké požehnání do jejich životů a domovů přinesla roční péče o světce. Pak členové loňské cofradía opouštějí procesí. Nosítek se ujímá skupina, která bude o světce pečovat následující rok, a spolu se stále narůstajícím davem jde ke třetímu nároží. Celý ceremoniál se znovu opakuje. Pak následuje cesta ke čtvrtému nároží, ale tam, kde by měla stát čtvrtá svatyně, je kostel největší protestantské církve, členové jeho sboru sedí na schodech a nesouhlasně se dívají na tu bandu "pohanů". Procesí proto přejde ulici do hostince a oslavuje tam, zpitý dav zpívá, pokřikuje, nahlas se modlí, v davu panuje pocit posvátna a oběti. Obřad už trvá přes devět hodin a procesí symbolicky obešlo celý vesmír, teď se vrací na náměstí před katedrálou. Opakují se modlitby, přípitky, oběti světcům, zpívají se náboženské nápěvy, ale i písně v rytmu marimby, slaví se na nádvoří radnice nebo na schodech před kostelem, podle příchylnosti starosty. Když se pak vyčerpaný, jakoby blouznící dav vrátí na náměstí, vypukne série explozí a lidé rychlým útěkem vynášejí sochy světců k hlavnímu oltáři, zpět do středu světa. Členové cofradías drží stráž kolem soch. Pak členové nové cofradía odcházejí do vlastního obřadního centra, kde budou slavit ještě tři další dni. Po pěti dnech celá komunita opakuje pouť vesmírem ještě jednou.

Svatojakubský rituál stojí opravdu nesmírnou oběť, protože členové cofradía, která drží nad svcětcem patronát, hradí většinu výdajů na oslavu. Stav totální opilosti, která samozřejmě také není bez následků po několik následujících dní, ba týdnů, je "rituální nemocí", je průchodem do změněné reality, cestou do posvátných svatojakubských časů, obohacuje vědomí každého jednotlivce o sobě, o sounáležitosti s komunitou. V průběhu oslav svátku svatého Jakuba Tzutujilové vyčerpají své finanční i emoční zdroje a začíná se opravdu znovu od začátku, podle mayského pojetí vesmíru: život je posvátný dar božstev a lidé mají povinnost takový dar oplácet. Pokud neoplácí, svět se zastaví. Mayové jsou přesvědčeni, že pokud nebudou projevovat bohům svou náklonnost, svět zemře.

Carrasco D.: Náboženství Mezoameriky. Kosmovize a obřadní centra, Praha 1999.

ze súfijských moudrostí

Alláh vlastní nápoj, který je určen pro jeho nejbližší přátele, když pijí, jsou opojeni, když jsou opojeni, jsou radostní, když jsou radostní, jsou vlídní, když jsou vlídní, roztávají, když roztávají, jsou svobodní, když jsou svobodní, hledají, když hledají, nalézají, když nalézají, přicházejí, když přicházejí, připojují se, a když se připojují, není rozdílu mezi nimi a jejich Milovaným.

Alí ibn Abú Tálib (zemřel 661)

Třicet let jsem strávil hledáním Boha, a když jsem po uplynutí této doby otevřel oči, zjistil jsem, že ve skutečnosti On hledal mě.

Abú Jazíd Al-Bistámí (zemřel 875)

Nezáleží na tom, jak se snaží učitel, nezáleží na tom, jak pilný je žák, nezáleží na tom, jak je upřímný, když dny a noci studuje. Konečné osvícení přichází darem od Alláha.

Šejch Al-Fajtúrí (zemřel 875)

z Malé knihy súfijské moudrosti

Kouzelníci a čarodějové

Debata u příspěvku Pavouk a pověrčivost mne přiměla sáhnout k některým starším přednáškám.

Učili jsme se o magickém myšlení už několikrát, hlavně v náboženství přírodních národů a antropologii náboženství, také je o něm samostatný kurz, který jsem zatím neabsolvovala. Dost často se s tématem setkáváme u starověkých náboženství. Poslední a myslím nejzajímavější bylo povídání o kouzelnících a čarodějích v subsaharské Africe. Na něm můžu ukázat, v čem se liší magické myšlení od vědeckého, i když samozřejmě uznávám, že spolu mají hodně společného. Hlavní rozdíl vidím v tom, že magické myšlení neuznává náhodu, nepracuje s pravděpodobností, se statistikou. Zákonitost příčiny a následku je absolutní.

Uvedu část přednášky o kouzelnících a čarodějích z kurzu Náboženství subsaharské Afriky. O kouzelnících a čarodějích mají Evropané vyrostlí v křesťanských tradicích zcela jinou představu než Afričané a stejné slovo pak označuje jiné pojmy. Základem afrických pojmů je představa o neurčené síle, která existuje v přírodě (ve vesmíru). Lidé mohou mít v různé míře schopnost tuto sílu využívat, často ji zdědili po předcích a často ani nemusí vědět, že ji vůbec mají. Ale dá se také učit a cílevědomě trénovat. Sílu je možné používat jak vůči lidem, tak vůči božstvům, duchům i duším předků. Dobro a špatnost při užívání rozděluje lidi schopné se silou pracovat na kouzelníky a čaroděje. Ten, kdo ubližuje, je čaroděj, ten, kdo pomáhá, je kouzelník. Pomáhání nebo ubližování je ovšem ohraničeno vlastním kmenem. Tedy kouzelník, který může být ve své funkci i státním zaměstnancem, může ubližovat nepřátelům svého kmene aniž by ztratil statut kouzelníka. Pokud ovšem použije svou schopnost v neprospěch svých vlastních lidí, stává se už navždy čarodějem. Čarodějů se lidé obávají a pronásledují je, leckdy i organizovaně pomocí bratrstev utvořených přímo k jejich vyhledávání. Čarodějové provozují proto svoji živnost skrytě. Čarodějové se stávají čaroději pokud tuto schopnost mají hlavně proto, že je to lukrativní zaměstnání. I když se lidé čarodějů obávají, často si je najímají, aby škodili jejich protivníkům.

Obecně je možné říct, že Afričané si myslí, že převážná část neštěstí a nehod je způsobena čarodějnickými útoky. V klasické knize Edwarda Evan Evans-Pritcharda (1902-1973) Čarodějnictví, věštby a magie u Azandů (1937) je popsán následující případ: V oblasti Azandů je velice horko a lidé si kvůli vytvoření stínu staví provizorní přístřešky podepřené dřevěnými trámy. Vzhledem k častému výskytu termitů přístřešek často spadne. Občas se stane, že je někdo padajícím přístřeškem zraněn nebo zabit. I když Azandové samozřejmě ví, že trámy napadli termiti, není to dostatečné vysvětlení toho, že byl zraněn nebo zabit určitý člověk. Musí být někdo odpovědný za to, že termity nahlodané dřevo spadlo právě ve vhodnou dobu, aby mohlo právě tomu člověku ublížit. Proto je třeba vypátrat čaroděje, který je za neštěstí odpovědný. Postupuje se vlastně detektivním postupem, nejdříve se vytipují všichni lidé, kteří by mohli mít z neštěstí poškozeného nějaký prospěch, nikdy se přitom nezapomíná na sousedy zraněného. Pomocí věštby se pak blíže určuje, kdo ze seznamu podezřelých je viníkem. Nejoblíbenější způsob zjišťování viníka je věštba pomocí jedu, který se podává kuřatům. V praxi to vypadá tak, že příbuzný očarované osoby vezme několik kuřat a spolu s odborníkem na podávání jedu jdou do lesa. Odborník podá kuřeti jed a požádá nadpřirozené síly, aby označily čaroděje. Jméno každého podezřelého ze seznamu je vysloveno dvakrát. Při prvním vyslovení odpovědné osoby musí kuře zemřít. Správnost odpovědi se testuje opakováním s dalším kuřetem, ale tentokrát musí kuře přežít. Obvinění nesmí být provedeno lehkovážně. Pokud se dojde k jménu čaroděje, vydá se příbuzný za ním. Obviněný většinou neví nic o tom, že by byl čarodějem, ale protože všichni věří, že čarodějnictví existuje, je obviněný rád, že byl upozorněn na svoje skryté čarodějnické schopnosti. Protože mezi potenciální podezřelé bývají přednostně zařazováni lidé svárliví a nesnášenliví, jsou po takovém upozornění nuceni změnit svoje chování. Víra v čarodějnictví tak podporuje žádoucí modely chování.

Lawson E.Thomas: Náboženství Afriky. Tradice v proměnách, Praha 1999
s předmluvou J.Kanderta
Soukup V: Přehled antropologických teorií kultury, Praha 2000
část Edward Evan Evans-Pritchard, str.111-114

O stejné knize psal už Depony, lépe řečeno, umístil na blog část přednášek z Teorie náboženství (pozor, je to rozsáhlý soubor)

Domácí mazlíčci

Soudím, že se musím omluvit Bennyho příznivcům, že jsem je svým povzdechem uvedla na špatnou stopu, asi nenašli na nočních úvahách to, co je zajímalo. A zároveň mne to přimělo, abych trochu osvětlila svůj přístup k domácím mazlíčkům.

Jsme pravděpodobně jedna z mála domácností, která bydlí v domku se zahradou a přitom nemá žádné vlastní domácí zvíře. Není to tím, že bychom neměli zvířata rádi, dokonce to není ani tím, že bychom o ně nechtěli nebo neuměli pečovat. V průběhu našeho žití jsme také i někdy nějaká zvířata měli, nejdelší čas kočky. Je to hlavně tím, že se nedomníváme, že by člověk měl zvířata, dokonce ani rostliny, vlastnit, nejsou přece věc, ale živý organismus s vlastní nezadatelnou identitou.

Další můj postoj bych možná vznešeně mohla nazvat odporem proti modlářství, pak by to mohla být i jakási profesionální pochopitelná deformace, ale popravdě řečeno jen nemám ráda jakékoli závislosti. Snažím se žádné závislosti nepropadat a nejvíc mne děsí, když je někdo závislý na mně. Kdyby mi kdokoli kdykoli řekl, že beze mne nemůže žít, dočkal by se nejpravděpodobněji mého zděšeného útěku. Naštěstí mám muže, který má "kočičí" náturu.

I ze zvířat jsme tedy vždycky preferovali zvířata povahy nezávislé, která vám dovolí sdílet svoje doupě, případně vám velkomyslně dovolí se o ně starat, takové jsou právě kočky. Měli jsme kočky dlouhou řadu let, a dokonce i teď, kdy už žádné nemáme, kočky ze sousedství považují naše teritorium za nejlepší místo svých milostných dostaveníček i nejrůznějších veledůležitých sněmů. Didactylův sud, moje suterénní pracovna, musí mít na noc zavřené okno, aby se kočky z okolí neprocházely na mém pracovním stole. Ve dne jsou vítané návštěvy sousedovic koťat při jejich prvních výzkumných výpravách do okolí.

Ale postupně jsme dospěli do stadia, kdy obdivujeme zvířectvo raději v jeho přirozeném prostředí. Bydlí s námi (na zahradě) ze savců kuny, ježci, veverky, z ptactva (které je dokonce hodně drzé) kosi, drozdi, strakapoudi, sýkory koňadry a modřinky, zvonci, zvonohlíci, rehci, pěnkavy, pěnice, hrdličky i stehlíci, někdy se poštěstí pozorovat i to, jak ubozí malí pěvci vychovávají kukaččí mládě. Také jsme už mohli pozorovat ještěrky a žáby, v druzích se bohužel nevyznám. Ježka má nejvíc ochočeného manžel, protože mu před časem pomohl, když ježek, ještě jako nerozumné mládě, spadl ze skalky na schody a sám se odtud nemohl dostat. Je to už několik let, přesto je zajímavé, že ježek dovoluje manželovi přiblížit se k němu na kratší vzdálenost než ostatním členům rodiny. Také jsme poblíž domu měli malé potkaně, ale to manžel zabil. Pokud je potřeba zabíjet, zůstane to vždycky na něm, já bych to asi nedokázala ani když se jedná o "škodlivá" zvířata. Zabíjíme i některé druhy hmyzu, které škodí naší domácnosti, případně některým rostlinám na zahradě, mohu vyjmenovat moly, potravní obaleče, mšice na pokojových a balkonových rostlinách i na zahradě, také škůdce chřestu, kosatců a růží. I plžům ve skleníku jsme nedovolili sežrat salát. Ale snažíme se i v tomto případě omezovat svoji zabíječskou činnost na nezbytné minimum. Z našich oblíbených hmyzů mohu vyjmenovat superkolonii mravenců, kteří obsadili celou podezdívku domu, oblast pod schody, pod kameny ve skalce a pod celou cestičkou v zahradě. Kromě nich u nás pobývá hodně včel a určitě bydlí, ale nevím přesně kde, tři různé druhy čmeláků. O mnoha druzích hlemýžďů jsem už psala, jejich "drzost" taky nemá žádné meze, před několika dny jsme museli dávat veliký pozor při odchodu z domu, protože souložili přímo na schodech a vůbec nás nevnímali.

Říkáte si jistě, že jsem poněkud praštěná, ale to ještě není všechno. Vždycky jsem raději než zvířata měla rostliny, také o rostlinách všech druhů mnohem víc vím. I o nich platí, že je třeba je respektovat jako živoucí organismy. Mám sice doma vázu s květinami, ráda dostávám i dávám kytice, ale přesto to nepřeháním, květiny jsou lepší živé, nejraději na zahradě, protože i když mám také pokojové a balkonové květiny v květináčích, myslím si, že je to pro ně přece jen jistý druh trápení. Přes svoji náklonnost ke květinám se snažím pěstovat spíš zahradu jako celek, k japonským zahradám i k anglickým parkům to má sice daleko, ale sadovnická snaha by tu byla (nevím, jak dalece úspěšná). Nejraději bych měla arboretum, stromy se mi vždycky líbily nejvíc, ale na to je naše zahrada příliš malá. Byly kdysi doby, kdy jsem zkoušela pěstovat i zeleninu, v našich půdních podmínkách dost zbytečná snaha, ale pamatuji si, že jsem se při sklizni plodů okurek nakladaček rostlinám okurek omlouvala, když jsem na ně šlápla. U okrasného rostlinstva člověk alespoň nemusí tak často trpět výčitkami svědomí.

Muhammad v Medíně 1

Pro ty, kteří nečtou pravidelně, odkaz na předchozí článek o Muhammadovi.

Nejdřív několik vět o vnitropolitické situaci v Jathribu. V období vzniku islámu byla situace ve městě už neudržitelná. V úrodné oáze žily dva původem jihoarabské kmeny Aus a Chazradž a tři kmeny židovské, Qurajza, an-Nadír a Qajnuqá'. Několik desetiletí před Muhammadovým příchodem už bojovaly kmeny navzájem a dokonce už rozklad kmenového systému došel tak daleko, že bojovaly proti sobě i jednotlivé rody stejného kmene. V roce 617/618 vyvrcholily půtky mezi kmeny Aus a Chazradž velkou bitvou u Bu'ráthu, která sice skončila nerozhodně, ale obě strany z ní vyšly oslabené a nesmířené, bojovalo se dál v drobných půtkách, ve kterých byli další padlí, mrtví na obou stranách museli být pomstěni podle zákona krevní msty, kruh násilí se stále rozšiřoval. Na malém prostoru oázy hrozilo, že se obyvatelé vzájemně vybijí. Rozumnější předáci obou kmenů si uvědomovali, že potřebují nějakou neutrální osobnost s dostatečnou autoritou, která by život ve městě řídila. O něco podobného se sice pokusil jeden z vlivných mužů kmene Chazradž, 'Abdalláh ibn Ubajj, který proto v době bitvy zůstal neutrální, ale protože patřil k jathribskému kmenu nebyl pro druhou stranu přijatelný. Jathribští se proto obrátili na Muhammada. Jejich volba měla převážně praktické pohnutky, Muhammad nepatřil k žádnému z nesvářených kmenů, měl náboženskou autoritu. Obyvatelé Jathribu, i když polyteisté, byli stykem se svými židovskými spoluobčany dobře informováni o zásadách monoteistického náboženství, znali model nadkmenové společnosti, která má v čele Proroka nebo jinou osobu náboženského významu. Výhodné bylo i to, že byl Muhammad v ostrém sporu s mekkánskou oligarchií, takže nehrozilo, že by chtěl Jathrib dostat pod mekkánský politický vliv.

Prvním úkolem Muhammadovým bylo vybudovat obec muslimů, která by byla organizována už ne podle rodové, ale podle náboženské příslušnosti, aby se neopakovaly staré spory a boje. Tak se z Muhammada stal politik, zákonodárce a soudce, vojevůdce, krátce zakladatel nové společnosti. Nebylo to samozřejmě snadné a vyžadovalo to čas, neobyčejné diplomatické schopnosti, takt, pevnost a předvídavost.

Po svém příchodu do Jathribu, přejmenovaném na město Prorokovo Medína, se Muhammad nejdřív ubytoval v domě jednoho horlivého muslima, později však zakoupil raději poblíž pozemek a postavil na něm dva domky, každý pro jednu ze svých tehdejších dvou žen, Saudu a 'Aišu, dceru Abú Bakra. Prostranství vedle domků bylo ohrazeno a sloužilo jako jedna z prvních mešit islámu. Později pro každou další ženu postavil další domek, až jich bylo devět v řadě. Sám Muhammad neměl vlastní dům, noci trávil střídavě u některé z žen, přes den se zdržoval obvykle u 'Aiši nebo na prostranství (jedna jeho část byla zastřešena palmovým listím). Na tomto místě byla později vybudována mešita Prorokova, dnes druhé nejvýznamnější kultovní středisko islámu.

V nejstarších Muhammadových životopisech zůstala zachována Medínská ústava, která pojednává o uspořádání vztahů mezi medínskými kmeny navzájem ansárové i mezi nimi a mekkánskými emigranty muhádžirové. Vznikla zřejmě v prvních dvou letech hidžry. Společnost se nazývá umma, navenek vystupuje jako jeden kmen podle staroarabských zvyklostí, všichni muslimové jsou stejně chráněni před vnějším nepřítelem a jsou si vzájemně také odpovědni.

Ovšem Muhammadovo postavení v prvních letech nebylo příliš pevné, nebyl ještě politickou hlavou celé ummy, ale jen mekkánských muhádžirů. Všemi muslimy byl uznáván jako Prorok, nesmíme ovšem zapomínat, že ne všichni obyvatelé Medíny se hned stali muslimy. Také nějakou dobu trvalo než se prosadil jako rozhodčí sporů mezi jednotlivými skupinami obyvatel města.

Jedním z dlouhodobých Muhammadových cílů bylo rozšířit islám na celou Arábii i s rodným městem Mekkou a vrátit islámu Ka'abu očištěnou od pohanských kultů jako kultovní středisko.  Protože metoda přesvědčování mekkánských soukmenovců selhala, po přesídlení do Medíny začal využívat i jiné prostředky. Medína totiž ležela asi 300 km severněji od Mekky na karavanní cestě do Sýrie a všechny karavany Kurajšovců z Mekky jí musely procházet. Už jsem psala o tom, že přepadávání karavan bylo v Arábii považované za legální způsob obživy. V prvních letech po hidžře se tak živili přesídlenci z Mekky muhadžirové, kteří byli převážně nemajetní a byli závislí na materiální pomoci ansárů z Medíny. První výpravy konali hlavně muhadžírové. Později se k nim přidali i ansárové a společně podnikali výpravy i proti okolním beduínským kmenům. Přepady dostaly novou náplň, staly se bojem věřících proti nevěřícím.

První válečné přepady byly sice nevelké, ale Kurajšovce stejně zneklidnily. V březnu roku 624 Kurajšovci zorganizovali z Ghazy v Palestině do Mekky velkou karavanu o tisíci velbloudech, kterou vedl jeden z mekkánských předáků Abú Sufján. Muslimové o síle 324 mužů (všechna jména účastníků jsou známá) vyčkávali její příchod u Badru, ale karavana, která byla varována, se dostala jinou cestou do bezpečí. Muslimové narazili na vojenský oddíl, který proti nim vytáhl z Mekky o síle 950 mužů. Bitvu u Badru (15.3.624) muslimové přes nepoměr sil vyhráli, v bitvě padl hlavní předák mekkánských a největší nepřítel islámu Abú Džahl. I počet padlých bojovníků byl na straně mekkánských mnohem větší. Muslimové získali hodně kořisti, ale nejvíc získali na výkupném za zajatce, někteří totiž pocházeli z velmi bohatých rodin, chudým zajatcům Muhammad výkupné odpustil. Porážka Kurajšovců byla způsobena nejednotou velení, nerozhodností bojovníků, ale také jejich větším stářím proti mladším muslimům. Muslimové byli navíc podpíráni svou vírou v posmrtný život a příslibem, že každý, kdo padne v boji za islám, bude vzat rovnou do ráje. Důsledkem bitvy byla ztráta prestiže mekkánské oligarchie, což se později projevilo snadnějším odpadáváním spřátelených kmenů od mekkánské protiislámské koalice. Vítězství muslimů posílilo postavení Muhammadovy obce nejen materiálně, ale i politicky a morálně. Korán připisuje zásluhu za vítězství přímo Alláhovi (8:17).

Úspěch pomohl i Muhammadovu postavení. V Medíně proti němu existovala od počátku opozice, vedená 'Abdalláhem ibn Ubajj, který se před Muhammadovým příchodem sám chtěl stát vedoucí postavou města. Opíral se o jeden z židovských kmenů žijících v Medíně, kmen Banú Qajnuqá'.

Muhammadovo soužití s židovskými kmeny v Medíně bylo hned od začátku špatné. Sám se totiž domníval, že náboženství, které hlásá, je totožné s židovským, a předpokládal proto, že bude židovskými kmeny dobře přijat. Židé však poukazovali na rozdílnosti mezi Koránem a Tórou a tak napadali přímo základ jeho učení, Korán jako zjevení a pozici Muhammada jako Božího proroka. Podle Muhammada náboženství hlásané Abrahamovi bylo jediným pravým náboženstvím a všichni proroci byli Bohem vysíláni, aby je utvrzovali a rozšiřovali. Ale židé i křesťané provedli změny ve svých svatých Písmech a tak zjevenou pravdu vlastně zfalšovali. Židé se navíc prohlásili za vyvolený národ a Boží péči vztáhli jenom na sebe, sami se obraceli proti prorokům vzešlým z jejich vlastních řad, když je proroci napomínali. Po plném rozpracování teologie islámu jako nefalšovaného abrahamovského náboženství změnil Muhammad směr muslimské modlitby, první muslimové se totiž modlili obráceni k Jeruzalému, teď byl stanoven směr k Mekce, ke Ka'abě.

Prní z židovských kmenů, který Medínu opustil, byl kmen Banú Qajnuqá'. Rvačka mezi židy a muslimy způsobila, že kmen Banú Qajnuqá' byl muslimy obležen ve svých tvrzích, po dvou týdnech se vzdal a musel z Medíny odejít, mohli odejít všichni, s rodinami i majetkem. Jak se Muhammadova pozice v Medíně upevňovala, rostlo i nepřátelství obou dalších židovských kmenů, podněcovali opozici proti němu a spojovali se s Mekkou a beduínskými kmeny proti muslimské obci.

Hrbek.I, Petráček K.: Muhammad, Orbis, Praha 1967

P.S. Je to napínavé, pokračování příště...

Sex kam se podíváš

Povzdech.

Udělalo se krásně, láska a sex je kolem nás na každém kroku. Aby nebyla mýlka, nejsem nijak prudérní, každému jeho rozptýlení přeju. Jsem proti různým umělým omezováním a pokusům o ně. Příroda se stejně nedá obelstít a následky jsou většinou mnohem horší než to, proti čemu se brojilo, takže například pro celibát nehoruju. Přesto právě v těchto dnech bych našim milým spolubydlícím nejraději naordinovala klášterní život spojený s celibátem a těžkou fyzickou prací. Jejich omladina, která ve svých malých hlavách zřejmě nemá žádnou jinou myšlenku než právě na sex, obsadila naši kuchyni i koupelnu. Ať už to skončí, snad se už naši mravenci přestanou rojit...

Pavouk a pověrčivost

Určitě si už nevzpomínáte na pavouka, o kterém jsem psala skoro před rokem. Bylo mi líto, když se ztratil a byla jsem neobvykle mile překvapená, když se na svém místě zase koncem května letos objevil. Říkává se přece, že pavouci přinášejí štěstí. Vzhledem k jeho velikosti tedy musí přinášet megaštěstí a to jsem právě potřebovala. Snažíme se našeho milého pavouka co nejmíň vyrušovat a zdá se, že se mu velice dobře daří.

Ale přimělo mne to k zamyšlení, jak je to vlastně s naším racionálním uvažováním. Kolika pověrám dáváme váhu, jak často se uchylujeme k magickým praktikám, kterým dokonce i tak trochu věříme. Obliba nejrůznějších talismanů, podpůrných rituálů, astrologických i jiných věštebních technik je stále ohromně vysoká i u těch lidí, kteří se o sobě domnívají, že jsou zcela nepověrčiví. A to navíc neberu v úvahu ty věci, které původně magický význam měly a v průběhu času ho už ztratily, jako jsou běžné denní pozdravy, nošení náušnic a jiných ozdob, i módní tetování. Magie jako nejstarší způsob uchopování okolního světa, snaha mu porozumět a ovládnout ho alespoň do té míry, aby neškodil, tvoří podstatnou část našeho vědomí. Kritické poznání je jen malou slupičkou na povrchu.

Je to možná i tím, že každý z nás může být odborníkem jen v úzké vědecké oblasti a všechno ostatní přebírá jen zprostředkovaně. Navíc je informací příliš mnoho, takže nutně dochází k jejich zjednodušování a tím i ke ztrátě souvislostí, které se i tak mezioborově těžko získávají.

Není ovšem žádný div, že magické myšlení v zásadě v lidské mysli převládá. Musíme vzít v úvahu, jak dlouho vlastně působilo a jak krátká je doba, kdy se ho snaží alespoň částečně, navíc dost často neúspěšně, nahradit vědecké myšlení.

Poděkování za podporu

Chci poděkovat Vám všem, kteří jste na mne mysleli, posílali mi maily, vzkazy na ICQ, na blog, do komentářů, případně osobně. Je Vás docela hodně, takže to poděkování teď vyřídím abecedně.

21  AdaMM  ancoram  Benny  binarniladin  Daniela  David Schejbal  David Zbíral  depony Dhal  dupe  eleanor  introvert  Irenka  Jirka Kouba  JMH  Johanka  Kašpík   Kombajn  kryska  LMC  M.A.D.  Márinka  Marjánka  Martin zahradník  Merenptah  Merlin  Mudd  Laura  Olga  Patrick Zandl  Pavel Kotrla  Pavla  perkele  quixote  shan  skaven  Sue  Tokugawa

Ještě jednou díky, doufejme, že se návrat z podsvětí konal už definitivně.

Kam odešel mistr?

A ještě dřív, koncem dubna jsem dostala od JMH další zenový příběh. Trochu černého humoru. Musím se přiznat, že jsem ho dostatečně ocenila až dodatečně. Takže ten mail:

Nedávno jsem listoval v "Pouze nevím" (sbírka dopisů současného korejského
zenového mistra Seung-Sahna, OGME Praha, 1991), vřele doporučuji, jsou to
zenové reakce na běžné životní situace v současné západní civilizaci. Takže
ten příběh:

Kdysi dávno žil v Číně velký mistr Nam Čeon, a když zemřel, všichni jeho
žáci a ti, kteří ho znali, byli velmi smutní. Bývalo zvykem jít do domu
smutku a plakat: "Aigo! Aigo! Aigo!" Jenže nejlepší Nam Čeonův žák, jistý
laik Bu Dae Sa, když se dověděl o mistrově smrti, šel do chrámu, otevřel
dveře a před rakví se smál: "Ha Ha Ha!"
Lidé, kteří přišli truchlit nad Nam Čeonovou smrtí, tím byli zaskočeni.
Hlavní mnich chrámu se žáka zeptal: "Tys byl nejlepším žákem mistra, ten
zemřel, všichni pláčí a ty se směješ – proč?"
Bu Dae Sa se zeptal: "Mistr nám zemřel, kam odešel?" Mnich nedokázal
odpovědět. Bu Dae Sa řekl: "Vy nechápete, kam odešel váš mistr? Tak to jsem
velice smutný. Aigo! Aigo! Aigo!"

od Mudda

Po trochu delším čase začínám konečně vyřizovat svou poštu. V červnu jsem dostala takový pěkný pozdrav a odkaz od Mudda. Je tak výstižný, že je potřeba se  podělit:

dobry den,
preju rychle uzdravovani.
Nasel jsem takovou blbinu, snad to trochu patri k religionistice ;-)
http://www.fzu.cz/~sipr/documents/hermeneut_cs.html

Mekka a prvotní obec

O začátcích Muhammadova prorockého působení jsem už psala. Teď jenom doplním poznatky získané v jiných knihách.

Podle tradice měl Muhammad první zjevení v roce 610. Ze začátku měl strach, jestli se nezbláznil, po prvním zjevení archanděla Gabriela se totiž dlouho nic nedělo. Tehdy mu nejvíc pomohla manželka Chadídža a její bratranec Waraq, který znal křesťanské učení. Oba došli k přesvědčení, že je Muhammad skutečně poslem Božím. Muhammad nejdřív hlásal svoje vidění jen v úzkém kruhu své rodiny a přátel, teprve o několik let později vystoupil se svým učením na veřejnosti. Hlavním motivem súr prvního období je téma všemohoucnosti Boha, jeho dobroty, spravedlnosti a správného vedení, pojednávají o zázraku stvoření a Božích darech.

První obec věřících, bylo jich méně než dvacet, se nejdřív scházela tajně v Muhammadově domě převážně k nočním modlitbám, vté době dostala modlitba alespoň zárodečně svůj rituální tvar. Po veřejném vystoupení Muhammadově se sice stali první muslimové i předmětem posměšků kvůli svým pravidelným modlitbám provázeným podivnými pohyby, ale zároveň se vyskytlo i dost lidí, kteří se ke skupince začali přidávat. Kolem roku 614 už Muhammadův dům nestačil, střediskem kultu i výuky se stal dům al-Arqama, mladého zámožného muže z nejvlivnějšího mekkánského rodu Machzúmovců.

V několika knihách jsem si přečetla, že první stoupenci byli většinou příslušníky společensky nižších vrstev. V Hrbkově studii na začátku překladu Koránu je ale pěkně rozebrán seznam prvních muslimů, konvertitů před rokem 622. Rozlišuje tři společenské skupiny, mladé muže z nejvlivnějších rodin, blízké příbuzné těch vládnoucích osob, kteří byli později v nejostřejší opozici proti novému náboženství, v druhé skupině znovu mladé muže, ale z méně významných rodů, v obou skupinách převažovali lidé, kterým bylo v době přijetí islámu zhruba třicet let. Ve třetí skupině byli lidé různého věku, kteří stáli mimo rodový a kmenový systém, mezi nimi i otroci a propuštěnci různého etnického původu, ale i Arabové, kteří byli přidruženi ke kurajšovským rodům v podřízeném postavení. První dvě skupiny ze začátku převažovaly, dá se tedy konstatovat, že přívrženci byli vedeni náboženskými pohnutkami, protože v prvotní obci nemohly ještě působit ani sociální ani politické pohnutky.

Mekkánská vládní vrstva se zpočátku necítila ohrožena a sledovala vznikající malou obec věřících spíš s posměchem. Teprve později jim došlo, že uznat Muhammadův nárok na to, že je poslem Božím by znamenalo i politický nárok na jeho vedoucí postavení ve městě, a jejich postoj se změnil ve tvrdou opozici. Muhammad byl veřejně urážen, nazývali ho bláznem, věštcem, básníkem a podvodníkem. Jeho přívrženci byli vystaveni různým ústrkům, hlavně uvnitř svých vlastních rodů. V čele opozice stáli předáci dvou nejmocnějších rodů, Machzúmovců a Umajjovců, Abú Džahl a Abú Sufján. Do roku 622 musel Muhammad bojovat s touto opozicí, v tomto období také jeho náboženské představy vyzrávaly, islám tak získal skoro svou definitivní podobu.

Prvním pokušením byl požadavek předáků města, aby Muhammad neútočil na zavedená mekkánská božstva a zařadil je do svého náboženství. Jeden čas se zdálo, že je ochoten jim vyhovět, tak vznikly "satanské verše", kde se připouští existence a přímluva pohanských božstev al-Lát, al-'Uzzá a Manát, později si ovšem uvědomil důsledky takového kompromisu a verše 53:19 změnil na zásadní zavržení jejich kultu. Pak následovala súra 109 a 112, kde se Muhammad definitivně rozešel s pohanstvím. Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Nejhorší byl zprvu nátlak rodin na věřící muslimy, aby se Muhammada a své nové víry zřekli. To byla těžká zbraň, protože podle dosavadního práva byla moc hlavy rodu neomezená a nikdo zvnějšku do ní nemohl zasahovat. Tehdy Muhammad vyslal roku 615 několik desítek svých přívrženců i s rodinami do křesťanské Etiopie, kde pod ochranou vládce měli přestát nejhorší dobu pronásledování. Většina z nich se pak vrátila po roce 622 do Medíny, někteří se vrátili až v roce 628. V Mekce zůstali jen ti, jejichž postavení bylo tak silné, že mohli odolávat nátlaku a pak ti, kteří byli zcela závislí.

Muhammad měl zprvu výraznou oporu ve svém vlastním rodě Hášimovců, jejich tehdejší hlavou byl jeho strýc Abú Tálib (otec čtvrtého chalífy 'Alího) a ve kterém měl významné slovo i jeho další  strýc al-'Abbás (předek dynastie Abbásovců). Nebyli sice v té době muslimy, ale rozhodně Muhammada chránili a tak mu umožnili v jeho činnosti pokračovat. Vysloužili si tím bojkot rodu (zákaz obchodování a sňatků) pro celý rod Hášimovců ze strany ostatních Kurajšovců. Bojkot trval přibližně dva roky, 616 – 618, ale příliš se nepovedl, protože Hášimovci sami posílali menší karavany do Sýrie a obchodovali s beduíny, přicházejícími do Mekky. Přes velké ztráty se první muslimové islámu nevzdali. Po dvou letech se proti hášimovská aliance rozpadla. Její úspěch byl jenom v tom, že od vyhlášení bojkotu se k Muhammadovi nepřidali žádní noví přívrženci. Celkový počet muslimů v té době byl asi osmdesát lidí včetně těch, kteří byli v Etiopii.

V roce 619 Muhammada postihla největší rána, umřela jeho žena Chadídža i jeho hlavní ochránce Abú Tálib. Do čela Hášimovců  se dostal nepřátelsky naladěný Abú Lahab. Muhammad zbavený podpory vlastního rodu se musel ohlédnout po jiném působišti, protože islám i malá obec věřících byla v Mekce odsouzena k zániku. Pokusil se domluvit s obyvateli města at-Tá'ifu, ale ti ho nepřijali, z města ho vyhnali a kamenovali ho. Tím se jeho pozice v Mekce ještě zhoršila, podařilo se mu získat sice osobní ochranu u předáka rodu Naufal, ale jen za slib, že nebude dál šířit svou náboženskou propagandu.

V roce 620 začal Muhammad vyjednávat s předáky města Jathribu, kteří doufali, že se mu podaří uspokojit neuspořádané poměry v jejich městě. V následujícím roce s nimi Muhammad uzavřel smlouvu v soutěsce al-'Aqaba, podle níž se jathribští zavázali, že ho přijmou jako proroka, budou ho poslouchat a chránit proti nepřátelům. Postupně všichni muslimové z Mekky přesídlili do Jathribu, těm se říkalo muhádžirové "přesídlenci", později něco na způsob islámské šlechty. Muslimové z Jathribu byli nazýváni ansárové "pomocníci", protože pomohli islámské obci v jejích nejtěžších chvílích. Obě skupiny se jmenují ashábové "druhové, přátelé Muhammadovi" a k jejich osobním jménům se přidává formule radíja iláhu 'anhu "nechť Bůh v něm nalezne zalíbení".

Mekkánská opozice se rozhodla při postupném odchodu muslimů Muhammada odstranit. Chtěli ho zabít v jeho domě, ale byl včas varován a ukryl se jinde. O jeho život usilovali i při jeho tajném odchodu z Mekky, odcházel jako poslední spolu s Abú Bakrem a jeho propuštěncem, museli se několik dní skrývat v jeskyni.

Korán, přeložil Ivan Hrbek, vyšel v edici Živá díla minulosti 1972
obsahuje jako úvod stostránkou studii o Muhammadovi a Koránu.
Denny F.M.: Islám a muslimská obec, Praha 2003

Města Mekka a Medína

Něco o přírodních podmínkách a společenském pozadí v Arábii před začátkem Muhammadova působení

Přírodní podmínky na Arabském poloostrově vždycky byly drsné, ve své větší části je holý a neúrodný, skládá se z pouští a stepí. Podél rudomořského pobřeží je horká, dusná a neúrodná nížina Tiháma, která směrem do vnitrozemí je ohraničena horským pásmem Hidžázem, které se směrem od severu k jihu postupně zvyšuje a v jemenských horách má už přes 4000 metrů. Za Hidžázem terén klesá v terasách až k Perskému zálivu a tvoří centrální náhorní planinu Nadžd. Její hranicí jsou na jihu písečné pouště ad-Dahná' a ar-Rub'al-chálí, na severu poušť an-Nufúd. K zemědělství je vhodná jen malá oblast dnešního Jemenu a řídké pásy oáz, zejména ve středním Nadždu a v Hidžázu. Voda je nesmírně vzácná, oázy jsou odkázány na studně a prameny.

V takových přírodních podmínkách tvořili kočovníci převážnou část obyvatelstva. Živili se kočovným a polokočovným pastevectvím velbloudů, koz a ovcí. Kromě toho pěstovali domácí řemeslo, většinou pro vlastní potřebu, částečně také pro naturální směnu. S usedlíky v oázách měly kočovné kmeny mnohostranné vazby, většinou pokrevní. Základní jednotkou byl rod, několik rodů tvořilo klan, sdružení klanů, které měly společný původ tvořilo kmen. Kmenové svazy se tvořily většinou za určitým účelem a po splnění úkolu se zase rozpadaly. V takto uspořádané společnosti byl vůdce kmenu vždy volen díky svým osobním schopnostem. Sice se často stávalo, že po náčelníkovi nastoupil jeho syn, ale funkce nebyla dědičná. Pro všechny však platily nepsané zákony, na prvním místě solidarita rodů a klanů, která zajišťovala ochranu všem příslušníkům. Jedinec v těchto podmínkách neznamenal nic a neměl by šanci přežít. Loupežná přepadávání stád sousedních kmenů byla běžná a nepovažovala se za nic nečestného nebo nezákonného, přesto při nich nedocházelo k zabíjení, šlo jen o kořist a všichni si dávali pozor, aby na sebe neuvalili krevní mstu. Jakmile totiž došlo k zabití, dosahovala krevní msta stále širších rozměrů, které činily život celého klanu nebo kmene nejistý. Uvnitř kmene měli všichni svobodní mužové rovnocenné postavení, bylo samozřejmé pomáhat všem členům, kteří se octli v tísni nebo v chudobě. Dalším závazkem všech bylo pravidlo pohostinství, ochrana cizinců i ochrana svěřeného majetku. Závazky mezi kmeny i jednotlivci byly považovány za posvátné, porušení se rovnalo ztrátě cti. Mluvčími veřejného mínění byli básníci, kteří používali nadkmenový jazyk, rozdílný od jednotlivých arabských  dialektů. Tento jazyk, který byl považován za dokonalý vzor, byl srozumitelný všem. Všechny kmeny také spojovaly každoroční poutě do Mekky, v měsících, kdy se konaly poutní obřady, nesmělo docházet k přepadům ani k bojům.

Mekka leží v pustém a neúrodném údolí a její obyvatelé se nemohli živit zemědělstvím. Byla důležitou zastávkou na staré obchodní cestě, měla totiž bohaté studně. Po etiopské okupaci Jemenu byla jihoarabská obchodní konkurence vyřazena a obchod od 6.století přešel do rukou Kurajšovců. Z Mekky byly vysílané dvě velké karavany ročně do Sýrie, Mekka byla v období před vznikem islámu střediskem bohatství, obchodu a politického vlivu. Zároveň byla také kultovním centrem západní Arábie, stála tu Ka'ba, krychlová budova vystavěná nad černým meteorickým kamenem (původně to byl snad Saturnův chrám). V době Muhammadově tu byly umístěny sochy pohanských božstev. Ka'ba a další místa v blízkosti Mekky byly cílem každoročních poutí, spojených s rituálem, který později Muhammad přetvořil pro své náboženství. Při příležitosti poutí se konaly také velké trhy, na poutích i trzích obyvatelé Mekky bohatly. Uvnitř kurajšovského kmene rozvojem obchodu docházelo k bojům mezi slabšími a silnějšími klany a rody. V čele mekkánského městského státu stála rada složená z významných představitelů jednotlivých rodů, největší vliv v radě získaly nejbohatší rody. Rozhodnutí rady bylo třeba se podrobovat, jinak mohl být na neuposlechnuvší klan uvalen bojkot (zákaz obchodování a sňatků). Kurajšovci byli proslulí nejen svými obchodními a finančními schopnostmi, ale také jako diplomaté, kteří dávali před násilím přednost intrikám a kompromisům. To se projevovalo mimo jiné tím, že v době zarputilých bojů mezi Byzantskou říší a Persií zůstávala Mekka přísně neutrální. Bohaté město obchodníků bylo otevřeno cizím kulturním vlivům.

Na jihovýchodě od Mekky ležela úrodná oáza at-Tá'if, ješte jižněji byl Nadžrán, bohatá oáza s křesťanským obyvatelstvem a vlastním biskupem. Na sever od Mekky se táhl řetěz oáz, od Jathribu přes Wádí al-Qurá', Fadak, Chajbar až k Tabúku. Ve většině oáz byly arabské kmeny spolu s kmeny židovskými. Jathribská oáza byla zemědělská, arabské kmeny Aus a Chazradž byly jihoarabského původu, právě v době Muhammadova působení stály proti sobě nepřátelsky, v malém prostoru oázy se krajně nepříznivě projevoval zákon krevní msty, život každého jednotlivce byl ve stálém ohrožení. 

Korán, přeložil Ivan Hrbek, vyšel v edici Živá díla minulosti 1972
obsahuje jako úvod stostránkou studii o Muhammadovi a Koránu.

stránky Muslimské unie

Skončila jarní část semestru, podařilo se mi vyřídit všechny administrativní záležitosti a mám už povoleno studovat o jeden rok déle. Zkoušky, které mě ještě čekaly, latinu a islám, jsem si přeložila na září. A tak teď mohu v klidu studovat.

Zatím nabízím rozcestník na islámské materiály, které nabízí Muslimská unie.

Chizkijášův tunel

Přidávám svou práci do kurzu "Jeruzalém v náboženské konfrontaci". Je poněkud delší...

Celý článek

Jan Hus realista

Zítra máme taky svátek.

O mistru Janovi z Husince máme vlivem školních znalostí zcela zkreslené představy, jeho postava se v průběhu účelového přepisování českých dějin stala mnohdy naprosto nudnou legendou. Ale já se dnes nechci věnovat nějakému dalekosáhlému hloubání o různých aspektech jeho života, myšlenek a práce. Jen připomenu jeho postoj v jedné z otázek, které tehdy hýbaly akademickým světem.

Mistr Jan Hus jako přívrženec Viklefův zastával ve středověkém sporu o universalie postoj realisty. Po dekretu Kutnohorském, který mimochodem přiměl některé německé profesory a studenty k opuštění Karlovy univerzity a způsobil tak zhoršení její prestiže i kvality výuky, se na stranu svého rektora přiklonila i česká část akademické obce. Německá část akademiků totiž zastávala nominalistické stanovisko.

Dnes nám středověký spor o universalie už mnoho neříká. Pokusím se shrnout hlavní myšlenku, soupeřící strany a jejich argumenty. Od počátku evropských kulturních dějin probíhala diskuse o tom, zda a jakým způsobem existují obecniny čili universalia, pojmy vyjadřující společné znaky jednotlivin, které patří společnému rodu nebo druhu. Otázka byla ve středověku položena tak, že je třeba rozhodnout, jestli universalia existují samostatně nebo jen jako zobecnění v rozumu, jestli jsou to tělesné věci nebo bez tělesnosti, jestli existují mimo smyslové věci nebo v nich. Postupně byla vypracována čtyři základní řešení, krajní a umírněný realismus, nominalismus a konceptualismus a různé jejich modifikace.

Realismus hájil stanovisko, že  obecné pojmy existují nezávisle na lidském rozumu. Podle krajního realismu existují před věcmi jako ideje jednotlivin, základem je Platónova nauka o idejích. Mezi zastánci krajního realismu byli J.S.Eriugena, Anselm z Canterbury. Umírněný realismus zastává názor, že universalia existují ve věcech jako jejich druhové určení, základem tohoto směru byl Aristotelův názor, že skutečně existují jen jednotlivé věci, ale v nich je přítomné i obecné, které umožňuje, aby byly jednotliviny utříděny pomocí obecných pojmů. K umírněným realistům patřil Albert Veliký, Tomáš Akvinský, tomisté, Duns Scotus. Podle trimordiálního realismu existují universalia trojím způsobem, jako ideje v Bohu, pravzory všech věcí, jako esence ve věcech a jako pojmy v lidské mysli. Tato koncepce je u arabských filosofů al-Fárábího a Avicenny.

Krajní nominalismus, podle něhož obecným pojmům v objektivní realitě nic neodpovídá, existují jen v lidském myšlení a řeči. Zastáncem byl J.Roscellinus z Compiégne. Později ovšem přešel nominalismus do své umírněnější fáze, hájil totiž názor, že universalia postihují vztahy mezi jednotlivinami a jejich individuálními vlastnostmi. Otcem nominalismu ve 14.století byl W.Ockham, který považoval obecniny za konvence, které jsou přirozeným předpokladem poznávání přírody, jeho názor bývá označován za psychologický konceptualismus.

Důsledný nominalismus postupně vyloučil rozumové poznávání křesťanských dogmat, ta jsou postižitelná jen vírou, vedl k rozpadu scholastiky a k novověkému empirismu.

Slovník judaismus, křesťanství, islám, Olomouc, 2003

Diplomaté věrozvěsti

Dnes máme ten svátek, tak, jak to vlastně bylo?

Bratři Cyril (Konstantin) a Metoděj (Michael) ze Soluně měli v době, kdy byli na žádost knížete Rostislava vysláni na Velkou Moravu císařem Nichaelem III a patriarchou Fótiem, za sebou už úspěšnou diplomatickou misijní cestu k Chazarům na Krymu v roce 861. Odtud si přivezli ostatky svatého Klimenta, nástupce Petrova v biskupství v Římě. O Klimentovi vypráví legenda, že zahynul ve vyhnanství mučednickou smrtí kolem roku 97 právě na Krymu. Roku 863 přišli oba bratři na Velkou Moravu a kromě zmíněných ostatků přinesli už některé bohoslužebné texty přeložené do staroslověnštiny, původně makedonského nářečí slovanského obyvatelstva v okolí Soluně, pro kterou utvořili slovanskou abecedu, hlaholici. Prvními texty přeloženými z řečtiny byly Žaltář a Evangelia. Bohoslužby konali na Moravě v řecké a staroslověnské řeči, nejdřív podle východního ritu, později se přizpůsobili římskému ritu, který byl v zemi již obvyklý. V té době docházelo ke stálým sporům mezi východní a římskou církví a patriarcha Fótius neuznával římský primát. Tehdy povolal oba bratry papež Mikuláš I do Říma, před jeho nástupcem Hadriánem II obhájili zavedení slovanské liturgie, papež uznal jejich pravověrnost, i staroslověnštinu jako liturgický jazyk. Konstantin byl vysvěcen na biskupa, ale už 14.února 869 v klášteře v Římě umřel. Pak byl vysvěcen Metoděj za biskupa a později i za arcibiskupa Panonie. To se ovšem nelíbilo arcibiskupu solnohradskému ani biskupu pasovskému, kteří si na stejné území činili nárok. Proto se při německém vpádu na Velkou Moravu roku 870 společně zmocnili Metoděje a věznili ho dva a půl roku. Poslali také stížnost do Říma, kde dokazovali, že Panonie je částí solnohradské diecéze. (O moc a peníze jde v první řadě, náboženství je až věcí druhořadou, jako ostatně vždycky v dějinách). Když se Svatoplukovi podařilo ovládnout 871 velkomoravskou říši, dal papež Jan VIII ztrestat Metodějovy věznitele a Metoděje uvedl do jeho diecése, ale s menším územním rozsahem, dolní Panonii nechal arcibiskupství solnohradskému. S panováním Svatoplukovým se pozice Metodějova v Římě působením latinských kněží zhoršovala, protože byl obviňován z kacířství, zastával totiž východní pozici ve sporu o "filioque". Papež si Metoděje dal znovu předvolat do Říma v červnu 879, ale tomu se i tentokrát podařilo ospravedlnit a zůstala i možnost používání slovanského jazyka jako bohoslužebného. V roce 882 pak jeho škola dokončovala staroslověnský překlad bible, ale nevíme, jestli byl překlad úplný nebo jenom částečný. Překládali i jiné církevní spisy, Pravidlo zákona, Knihy otců, Sinajské listy, Kijevské listy a Pražské zlomky. Metoděj zemřel roku 885 a byl pochován v chrámu na Velké Moravě (místo není dodnes spolehlivě určeno) Po jeho smrti bylo jeho dílo zničeno. Papež Štěpán V zapověděl slovanskou liturgii, přikázal hlásat "filioque" a Metodějovu nejmilejšímu žáku a nástupci zapověděl konat úřad, pokud se nepředstaví v Římě. Vedení církve na Velké Moravě se zmocnil Wiching, ten slovanské kněze nejprve věznil a potom vyhnal ze země. V bojích mezi Svatoplukem a Arnulfem se Wiching uchýlil k Arnulfovi, který si na pomoc proti Velké Moravě povolal Maďary. Po Svatoplukově smrti roku 894 jeho synové sice usilovali o obnovení samostatné církevní organizace v zemi, ale bavorští biskupové poslali v červenci 900 papežovi ohrazení, že Morava patří k biskupství pasovskému a moravští křesťané jsou jim poddáni, ať chtějí nebo nechtějí. Po roce 904 Velká Morava podlehla útoku Maďarů, velkomoravské arcibiskupství i nitranské biskupství zaniklo spolu s ní.

Hrejsa F: Dějiny křesťanství v Československu I, Praha 1947

Slovník Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc 2003