Peklo a termodynamika

Dostala jsem pěkný vtípek...

Toto je údajně skutečná odpověď v testu střední úrovně z chemie na univerzitě ve Washingtonu. Odpověď jednoho studenta byla tak "hluboká", že se profesor rozhodl podělit se o ni s kolegy na internetu.
Otázka Extra (Bonus): "Je peklo exotermické (uvolňuje teplo) nebo endotermické (absorbuje teplo)?"

Většina studentů napsala své domněnky na základě Boylova zákona (plyn se ochlazuje, když se roztahuje, a zahřívá se, když je stlačován) nebo nějakou variantu. Jeden student ale napsal toto: Nejprve musíme vědět, jak se hmota pekla mění v čase. Potřebujeme tedy vědět poměr, ve kterém duše přicházejí do pekla, a poměr, ve kterém z něj odcházejí. Myslím, že můžeme předpokládat, že duše která se dostane do pekla, již nevyjde. Tudíž neodchází žádná duše. Pro představu, kolik duší přichází do pekla, se podívejme na jednotlivá náboženství v dnešním světě. Většina z nich tvrdí, že kdo není příslušníkem dané církve, přijde do pekla. Od okamžiku, kdy existuje více než jedno náboženství a lidé nepatří do více než jedné církve můžeme předpokládat, že všechny duše přijdou do pekla. Na základě poměru mezi natalitou a mortalitou můžeme očekávat, že počet duší v pekle exponenciálně roste. Nyní se podívejme na poměr změny objemu pekla, protože podle Boyleova zákona pro udržení stejného tlaku a teploty musí objem růst úměrně k počtu přijatých duší. To nám dává dvě možnosti: 1) Jestliže se objem pekla zvětšuje pomaleji než v poměru, v jakém přicházejí duše do pekla, teplota a tlak pekla porostou, až peklo vybuchne. 2) Jestliže peklo roste rychleji než v poměru k přicházejícím duším, teplota a tlak budou klesat, až peklo zmrzne. Která z možností je správná? Jestliže přijmeme postulát, který nastolila Tereza v prvním ročníku, čili "Dříve bude v pekle zima, než se s tebou vyspím" a se zřetelem k tomu, že se se mnou vyspala včera, musí být správná varianta číslo 2, peklo je tedy nepochybně exotermické a již zmrzlo. Závěr této teorie je, že pokud peklo zmrzlo, nepřijímá další duše, zaniklo a zůstalo pouze nebe, což je důkaz boží existence, který vysvětluje, proč Tereza včera v noci křičela "Ach můj Bože!"

Tento student jako jediný dostal 10 bodů.

(přeposláno z diskusního fóra náboženské vtipy na nyx.cz (zaslal fallie) (ale koluje to po netu už hodně dlouho)

Likvidace

jako počátek rekonstrukce...

Bydlíme v domě se zahradou. Jsem na ni patřičně pyšná, mám ji ráda, před lety letoucími jsem si ji sama navrhla a starala se o ni v každé své volné chvíli. Ale v posledních několika sezonách jsem na zahradě pracovat nemohla a péči o ni převzal můj muž. Musím ho pochválit, v jeho pojetí a péči zahrada na půvabu rozhodně získala, všemu se daří a jako celek zahrada vypadá skvěle. Můj muž se ukázal jako praktický a usilovný zahradník (nikdy bych to nečekala), zvládá péči o stromy, keře, růže, květiny, jahody i zeleninu ve skleníku, Jen na skalku si netroufl, vytahoval jen ty plevele, o kterých bezpečně věděl, že to plevele jsou a zbytek nechal na přírodě. Byl to každopádně zajímavý experiment, na skalce vznikl rovnovážný ekosystém, který ovšem se skalkou už měl jen vzdálenou podobnost, vitálnější rostliny vytlačily ty méně životaschopné, máme teď místo skalky hlavně kameny prorostlé konvalinkami a lesními jahodami, taky spoustou jarních cibulovin jako ladoněk, ladoniček, modřenců a malých botanických tulipánů, nějaká skalnička jako iberis, tařičky, rožce a mateřídoušky by se tam taky našla. Letos jsem se už znovu mohla částečně zapojit do práce. Po důkladné obhlídce terénu jsme se rozhodli po odkvětu těch cibulových drobátek přikročit k likvidaci asi dvou třetin skalky, vytahání kamenů a zrytí terénu. Stěhujeme ty rostliny, které chceme zachovat, na jiná místa v zahradě a necháme celou tu planinu až do příštího roku odpočívat a budeme ji průběžně zbavovat plevelů, abychom si mohli skalku nově postavit. Totiž na tom místě nic jiného nemůže být, je to přezahrádka u vchodu do domu ve svahu.Teď tam vzniká holá pláň a vedle ní něco na způsob kamenolomu (ale naše kameny jsou moc krásné, jsou u domu už přes 80 let a jsou to vápencové velké kameny porostlé mechy).

Tím taky částečně omlouvám svou častou nepřítomnost na blogu. Tak jsem se zahrabala do přemýšlení o květinách, že religionistika v poslední době přichází zkrátka.

O papežství

V poslední době jsem si koupila a přečetla – se zaujetím – zajímavou knihu. Jmenuje se Malé dějiny katolické církve. Jsou opravdu spíš malé, celá kniha má i s rejstříky jen 148 stran. Název je možná trochu zavádějící, kniha totiž pojednává spíš o dějinách papežství, vysvětluje, jak se konstituoval papežský úřad a jakým způsobem vzrůstala v průběhu staletí jeho moc. Je to přitom pohled zevnitř, možná sice osobně příliš zaujatý a jednostranný, ale rozhodně mnohé osvětlující.

Autorem knihy je známý katolický teolog Hans Küng, profesor katolické teologie na univerzitě v Tübingen, účastník a expert II. vatikánského koncilu v Římě v letech 1962-65 a ředitel Institutu ekumenických studií. V roce 1979 mu bylo odňato Kongregací pro nauku víry církevní oprávnění učit, ale katedru i Institut si zachoval mimo katolickou fakultu. V češtině vyšly jeho práce Světový etos, Být křesťanem, Křesťanství a buddhismus, Křesťanství a hinduismus, Křesťanství a islám.

Kvetoucí kaštany

Všude kolem mne všechno kvete, i moje oblíbené kaštany, tedy jírovce. Loni jsem se jejich kvetením nemohla kochat, byla jsem v nemocnici, letos si proto jaro obvzlášť užívám. Nedovedu ani vyjádřit, jak strašně moc jsem vděčná, že mohu všechnu tu nádheru vnímat. Mám ráda život (i svůj vlastní)

Nebesa

Když jsem psala minulý příspěvek o pozadí sikhismu, zaujala mne věta o transcendentnosti i imanentnosti pojetí Boha, a hlavně to, že je právě toto podvojné pojetí víceméně zřetelně obsažené ve většině, nebo možná všech, mystických proudech různých náboženství. Takové pojetí mi totiž připadá velice logické, jen transcendentní Bůh by byl od světa vzdálen tak, že by k ničemu nebyl, jen imanentní se zase ve světě zcela rozplyne. Nikdy mi to nepřipadalo nijak mystické, ale asi jsem měla o mystice zkreslenou představu, zdá se, že právě mystické proudy jsou lidem nejpřívětivější, prakticky angažované a schopné se navzájem domluvit.

Přidávám některé citace z včerejšího kázání, které měl ke dni Nanebevstoupení v našem sboru švýcarský host.

V textu vyznání víry říkáme, aniž bychom o tom valně přemýšleli, "vstoupil na nebesa". Taková formulace prošla dřív, ale dnes, v době satelitů, meziplanetárních sond a raket je těžké ji přijmout. Kdysi se věřilo v obrovský palác, rezidenci Všemohoucího uprostřed zahrad jakéhosi ráje. Ale dnes?  Nepotřebujeme astronautiku, abychom věděli, že nebe začíná u našich nohou. Říkáme-li, že Ježíš vstoupil na nebesa, znamená to pro nás, že je zde mezi námi, protože to naše nebe nás vlastně obklopuje. Když Ježíš vstoupil na nebesa, neopustil nás. Ježíš není nepřítomný, je jen ukrytý našim očím, a není o nic méně přítomný těm, kteří neobracejí oči k nebi, ale dívají se směrem ke světu, který nás obklopuje. Existuje sterilní postoj mnoha mužů i žen, kteří ztrácejí kontakt s realitou, žijí v neustálém hledání Boha sídlícího na nebesích, kteří chtějí žít v neustálém zbožňování. "Co tu stojíte a hledíte k nebi?" To je pozvání a výzva, abychom hledali Boha tady mezi lidmi. Přítomnost nepřítomného dokazuje Ježíš ve svých slovech, je ve světě s námi, je přítomen v ubohém, chudém, zavrženém, pronásledovaném, vyhostěném, v přistěhovalci. V každém, koho přijmu, ale i v tom, kterého zavrhnu a jímž pohrdám... a také v každém, kdo přijímá mne. Přítomnost nepřítomného – jestliže jsem vyhlásil několik oblastí, kde je Kristus přítomen, musím říct, že jejich počet není limitovatelný. Jakým právem bychom mohli rozhodovat, kde je Kristus přítomen a kde není? Církev nedisponuje žádným výhradním právem. Jestliže sám Kristus uměl překvapit učedníky a přátele svou nepředvídanou a neočekávanou přítomností na mnoha místech, musíme i my být připraveni jej potkat tam, kde je, spíš než tam, kde ho předpokládáme potkat. Kristus, který vstoupil na nebesa, je přítomen všude, ve všem a ve všech. Pravá víra je v rovnováze, která jedině nám dovolí potkat Krista živého a takového, jaký je a kde je, namísto abychom se zbytečně drželi hledání Krista, jakého my chceme a kde chceme nalézat.

Sikhismus 1

Nábožensko-historické pozadí

Nejdůležitějším zdrojem v předhistorii sikhismu bylo bhaktické hnutí, které se formovalo a šířilo v jižní Indii v 6.-10.století a do severní Indie se dostalo v době, kdy do ní pronikal islám. Bhaktismus a islám májí některé podobné rysy. Oběma byl vlastní odpor ke kastovnictví a zamítnutí instituce kněžství. Také pojetí Boha se u většiny bhaktického hnutí blíží teismu, ale přitom některé významné školy nebo významní bhaktové jako byl Kabír, pojímají Boha jako nepopsatelného, bez přívlastků. Přesto je milující, sídlí v srdcích svých tvorů, filozoficky se dá vyjádřit, že je zároveň transcendentní i imanentní. Takové pojetí Boha se vyskytuje v mystických hnutích různých náboženských tradic, z hlediska islámské ortodoxie je ale považováno za herezi. Podobně je ovšem Bůh pojímán v súfismu. Súfismus se dostal do blízkého styku s indickými naukami, jistě i s bhaktickýcm hnutím brzy po islámském dobytí Sindhu v roce 712, docházelo pak k vzájemnému ovlivnění. Sikhismus byl ve svém pojetí Jedna (Jedno je Boží jméno) ovlivněn jak súfismem tak bhaktismem. Dalším rysem bhaktického hnutí, který je i v sikhismu, je odpor k složitému rituálu. Sikhismus přijal recitaci božích jmen a zpěv hymnů k boží chvále. Sikhismus také navazoval na tradici sant, ctění světců, kteří se vymykali kastovní, organizační, společenské a náboženské příslušnosti a vyznačovali se duchovním individualismem, sdíleli myšlenky běžné v radikálních bhaktických a súfijských hnutích a jógických kruzích. Pro vznik sikhismu má největší význam Kabír, legendární světec, mystik a básník, uctívaný v Indii dodnes.

K.Werner: Náboženské tradice Aise. Od Indie po Japonsko, MU Brno, 2002

Konstytucja 3go maja

Dnes je slavný den...
Dnes je polský státní svátek, takový opravdu národní, na který jsou v Polsku velice pyšní. 3.5.1791 totiž byla přijata polská ústava, vytvořená podle vzoru tehdy žhavé novinky, ústavy vznikajících USA, patrné jsou i vlivy osvícenství a francouzské deklarace lidských práv z roku 1789. Ústava se pokusila odstranit staré bolesti polského státního pořádku, hlavně liberum veto (taky zbavila politických práv příslušníky nemajetné šlechty, jejichž hlasy byly často kupované příslušníky magnátských rodů soupeřících vlivných politických klik) a základní občanská politická práva rozšířila i na měšťany, v parlamentu bylo počítáno s poradním hlasem zástupců královských měst. Ústava tak vytvořila základ moderní konstituční monarchie s funkčním parlamentem. Magnátům se ale takové řešení politické krize příliš nelíbilo a požádali ruskou panovnici Kateřinu II o pomoc. Rusko ochotně pomohlo a začaly bitvy mezi ruskými a polskými vojsky, vedenými shodně s ústavou králem Stanislavem Augustem. Zároveň se Rusko s Pruskem dohodlo na novém dělení Polska, ke kterému došlo v roce 1793. S tím se ovšem nedokázala většina Poláků smířit a došlo jako obvykle v podobných situacích k rozsáhlému národnímu povstání, v roce 1794. Jedním z vůdců povstání byl Tadeusz Kościuszko, který je mimo jiné známý i svou účastí v americké válce o nezávislost (taky je po něm nazvaná nejvyšší hora Austrálie.) Ale přes počáteční úspěchy nemělo povstání úspěch a po třetím rozdělení Polska v roce 1795 ztratilo Polsko zcela svou nezávislost a až do roku 1918 se ztratilo z politických map.
Den konstytucji 3go maja byl pro Poláky vždycky významný a připomínali si ho i v dobách, kdy se nesměl slavit (například se nesměl slavit v době po druhé světové válce pod vládou komunistů, vlastně mi není jasné proč, možná kvůli tomu, aby se nezhoršovaly i tak vždycky napjaté vztahy k Rusku), historická paměť národa se ovšem nedá zcela zlikvidovat. Teď už je 3.máj zase státním svátkem.
A naše privátní slavení vychází i z toho, že jsme si tento nadmíru slavný den vybrali jako den svatební a slavíme tak o to srdečněji.

Nejen o sebevražedných atentátech

pro badatele docela inspirující...

Našla jsem rozhovor profesora Kropáčka uveřejněný v roce 2001. Je nejen o sebevražedných atentátech, pojetí džihádu, ale i o fundamentalismu, sekularizaci a jiných podobných tématech

http://www.cdkbrno.cz/ts.php?clanek=4_2001_kropacek&PHPSESSID=49cb1a41792658364bdb7d86b7c8f3cb

Kuličky

poněkud proti proudu...

V Česku teď všichni sledují klání v hokeji, ale já mám raději kuličky. Celý minulý týden jsem napjatě sledovala na Eurosportu mistrovství světa v Sheffieldu. Dnes končí zbytkem finálové hry mezi snookery, které by nikdo ve finále nečekal. Informace na adresách:

http://www.eurosport.de/home/pages/v4/l1/s52/sport_lng1_spo52.shtml

http://www.worldsnooker.com/default.htm

Pěknou zábavu!

Sallékhana

Zajímavé...

Jediné náboženství, které má obřad dobrovolné smrti, je snad džinismus. Náboženství, které i pro stará i nevyléčitelně nemocná zvířata zřizuje útulky a jehož příslušníci si dávají bedlivý pozor, aby neublížili ani hmyzu, který by mohli neopatrně vdechnout, zná rituální smrt hladem, vlastně pasivní euthanasii. Citát z knihy R.Kirste, H.Schultze, U.Tworuschka: Svátky světových náboženství, Vyšehrad, Praha 2002

Sallékhana (rituální smrt hladem)
"Prosím, poučte mne, Pane! Přišel jsem, abych hledal sallékhanu, slib, který budu od této chvíle dodržovat po celý život. Jsem v této věci prost všech pochybností a strachu. Od této chvíle až do posledního dechu se zříkám všech pokrmů a všech nápojů."
Těmito slovy se džinistický mnich či laik, hledající dobrovolnou smrt, odevzdává do ochrany zkušeného náboženského mistra, aby se jím nechal doprovodit na své poslední cestě.
Tato "rituální smrt hladem", které je dosaženo při poslední meditaci, je náboženským cílem, jehož i dnes chce dosáhnout nejeden džinista. Džinistický zákoník stanoví případy, kdy je povolena dobrovolná smrt hladem a žízní: v bezvýchodné situaci ohrožení nepřáteli, kdy džinista nemůže dostát svým slibům; v případě hladomoru; ve vysokém věku, kdy džinista ztratí zrak nebo už není schopen chůze, tj. v případě senility; při smrtelné nemoci.

Sebevrazi v lidové kultuře

Promiňte, přátelé, že se ozývám po tak dlouhé době. A to navíc zcela zištně proto, že bych uvítala Vaši pomoc. Do kurzu "Lidová religiozita" jsem si nakonec pro seminární práci vybrala z nabízených tematických celků téma: "Náboženská dimenze existenciálně mezních obřadů životního cyklu (problém intence narození a smrti, konečnosti, odplaty za hříchy)". V rámci tohoto tématu chci psát o proměnách v hodnocení sebevraždy v kulturní tradici. Byla bych Vám moc vděčná, kdybyste si přečetli stať, kterou naše přednášející, dr.Navrátilová, na netu už uveřejnila:
"NEČISTÍ ZEMŘELÍ" V POSMRTNÝCH A POHŘEBNÍCH OBŘADECH ČESKÉHO LIDU

Je to tedy docela drsné čtení a jsem ráda, že se situace už změnila. Ale změnila se opravdu radikálně? Napište mi, prosím.