V pondělí jsem měla jet školit chudáky uživatele, jak mají zacházet s mým programátorským veledílem. Do Pardubic v šest ráno Pendolinem. Vstala jsem včas přesto, že jsem se v noci ještě pokoušela něco na poslední chvíli k veledílu přidat (ale nepovedlo se, práce kvapná málo platná, jak praví teta Kateřina). Uchlácholená tím, že se mi povedlo vstát, jsem se pomalu vypravila na zastávku tramvaje. Od nás jezdí každých pět minut a na nádraží přijede zhruba za dvanáct minut. Ejhle, jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že v takovou brzkou dobu je tramvajový interval desetiminutový a tramvaj, kterou bych se na milé Pendolino bez problémů dostala, mi o dvě minuty odjela. Nastal závod s časem. Další tramvaj přijela k nádraží 5.57.

Teď ta Vaše fantasie. Představte si Didactyla, což je matrona šedovlasá, vysoká a nepřiměřeně mohutná, jak kličkuje mezi přijíždějícími tramvajemi, řítí se do nádražní haly, klusem po schodech dolů, pak ještě usilovnějším klusem zase po schodech nahoru na nástupiště, s malou nehodou právě na těch posledních schodech. Zakopla jsem a rozplácla se na své aktovce, ale to jsem už viděla, že nahoře nad schodištěm ještě kýžené Pendolino stojí, posbírala jsem se a z posledních sil vběhla do prvních otevřených dveří, naprosto bez dechu. A jelo se.

Musel to být pohled, který rozesmál všechny bohy, pokud ovšem byli v tuto nehoráznou dobu vzhůru....