Mithra

Ještě menší zlomek práce do mithraismu.

Celý článek

Perská eschatologie

Tak pomalu končí zkouškové období, jeden příspěvek k eschatologickému kurzu.

Ugaritská věda

Referát o studii Dennis Pardee Ugaritic Science in The World of the Aramaeans III

Celý článek

Chizkijášův tunel

Přidávám svou práci do kurzu "Jeruzalém v náboženské konfrontaci". Je poněkud delší...

Celý článek

Orákulum jako politický prostředek

Docela mne potěšilo, když jsem zjistila, že politické zasahování proroků nebylo zvláštností starozákonního Izraele. Stejným nešvarem trpěli i proroci okolních národů. Asi je logické, že "vidoucí" podlehnou pokušení ovlivňovat zákulisními machinacemi chod svého státu. Koneckonců dělají to dodnes.

Přidávám výtah z první kapitoly studie "Orákula v aramejských a zajordánských nápisech (9. a 8.století př.n.l.)".

Prorocké texty jsou známé už z 1.poloviny 2.tisíciletí př.n.l. z královských archivů v Mari na pomezí Sýrie a Mezopotámie. Ale je obtížné srovnávat je se starozákonními proroky, protože texty od sebe odděluje celé jedno tisíciletí. Proto je lépe srovnávat chování starozákonních proroků s těmi profétickými látkami, které se zachovaly v epigrafickém materiálu Aramejců a Zajordánců, hlavně  Amónců a Moábců. Pocházejí z 9. a 8.století, kdy se i v Izraeli začala formovat prorocká tradice. Aramejci a Zajordánci navíc představují nejbližší příbuzné v rámci severozápadosemitské jazykové větve a mají podobné sociokulturní prostředí a podobnou minulost, všichni se ve svém prostoru objevují okolo 1200 př.n.l. a mají nomádský způsob života teprve postupně nahrazený usídlením ve městech, také jejich politická struktura je podobná, postavení nevelkých městských států, které střídavě dobývají a ztrácejí přilehlá území a zároveň stále čelí hrozbě ovládnutí některou ze současných mocností, Egypta, Asýrie nebo Babylonu. Ale známe o nich jen málo, hlavně proto, že si pro zápisy zvolili takový typ materiálu, který brzy podléhá zkáze, zápisy byly provedeny nejčastěji na papyru a kůži. Proto jsou o to cennější doklady vytesané do kamene, vyryté do pečetítek nebo zapsané inkoustem na střepech keramických nádob.

Zakirova stéla
Zakirova stéla, dnes uložená v pařížském Louvru byla objevena v roce 1903. Zapsat ji nechal aramejský panovník Zakir, který ovládal království chamátské ve střední a luašské v severní Sýrii. Nepocházel zřejmě z místního královského rodu, proto jeho metropoli Chazrák oblehla vojska koalice okolních králů kolem roku 796 př.n.l. Podle stély Zákira učinil králem samotný Ba'al-šamajin, v překladu Pán nebes, Ba'al nebeský. Ze Starého zákona známe několik podobných situací, už v případě prvního izraelského krále Saula a jeho vybrání prorokem Samuelem (1S9,15) stejně pak při jeho zavržení a vybrání krále Davida (1S16,1-13). Podobně převzetí moci nad severním královstvím Jarobeámem I až po věštném výroku Achijáše šíloašského (1Kr11,29-39). Později krále Jehú zplnomocnil na základě věštby některý z proroků Elíšovy školy (2Kr9,1-10). Je zřejmé, že výběr nového panovníka, který se nemůže prokázat správným původem, musí být ospravedlněn orákulem seslaným nejvyšším bohem a tlumočeným prorokem.
Text Zákirovy stély hovoří jasně:
A Ba'al nebeský mě vyvolil a stál při mně. A ustanovil mě králem Ba'al nebeský v Chazráku.
Pak jsem pozdvihl svou ruku k Ba'alovi nebeskému. A Ba'al nebeský mne vyslyšel. A promluvil ke mně Ba'al nebeský skrze jasnovidce a skrze předpovídače.
A řekl mi Ba'al nebeský: "Neboj se, neboť já jsem tě ustanovil králem a já budu stát při tobě a já tě zachráním před všemi těmito králi, kteří zřídili proti tobě obléhací val."
A řekl mi Ba'al nebeský: "Zničím všechny ty krále, kteří zřídili proti tobě obléhací val".

Antalík D.: Orákula v aramejských a zajordánských nápisech (9. a 8.století př.Kr), Theologická revue 71/4 (2000)

Balaámovo proroctví z Dér Allá

Na jaře roku 1967 objevila holandská archeologická expedice v jordánské lokalitě Dér allá nedaleko vádí Zarqá (potok Jabok ze Starého zákona) pozůstatky textu, jehož první řádek zmiňoval neizraelského proroka Balaáma, syna Beórova, kterého známe i z biblického textu, v oddíle Nu 22-24. Ze 119 štukových úlomků popsaných červeným a černým inkoustem se podařilo sestavit dva neúplné texty, původně zaznamenané asi na omítce jedné z místních budov. Oba jsou psané v archaické aramejštině, datované do 1.poloviny 8.století př.n.l. První zachycuje prorocké vidění eschatologického zničení světového řádu.

Toto je sepsání Balaáma, syna Beórova, muže vidoucího bohy.
Takový byl. I přicházeli k němu v noci bohové a promlouvali k němu podle výnosu Elova. A řekli Balaámovi, synu Beórovu" "Toto učiní El v budoucnosti. Nikdo to ještě neviděl, nikdo se o tom nedoslechl!" A Balaám vstal nazítří z lože a naříkal po dny mnohé. A nemohl jíst a postil se a pláčem se zalykal. A vstoupili k němu mužové lidu jeho a řekli Balaámovi, synu Beórovu:" Proč postíš se a proč pláčeš?" I řekl jim: "Usedněte, sdělím vám, co všemocní učiní! Jen pojďte a vizte konání bohů!
Sdružili se bohové a svolali sněm všemocní a toto řekli Šawle"
"Zavaž, zahal nebesa mrákavou svou, by rozprostřela se na nich temnota a nikoli jas, černava a nikoli záře!
Kéž vyvoláš úděs mrákavou temnou a kéž ji navěky neodstraníš!"
Tehdy vrabec bude spílat orlu a hlas supů se ponese ozvěnou.
Čáp ukořistí ptáčata sokola a výr ptáčata volavky.
Vlaštovka zneváží holubici a úpolník veškeré ptactvo nebeské.
A na místě kam vodila kůzlata pastýřova hůl, na místě, kam vodil ovce pastýřův prut, jen zajíci budou požírat býlí.
Divocí osli tam budou popíjet víno a hyeny budou naslouchat jejich naučením.
Mláďata liščí se tam budou vysmívat mudrcům.
A chudačka se bude vonět myrhou a kněžka se oděje pytlovinou a počne kvílet.
Dána bude knížeti jen bederní rouška ovazovací, váženost muže váženého a váženost ženy vážené pominou.
I hluší zdaleka zaslechnou válečný ryk a každý uvidí nepokoje.
Šaggar a Aštar poženou národy, jako když před levhartem utíká sele.
Synové lidští zahubeni a pokořeni budou.

V prvním řádku je dedikace proroku Balaámovi. Tradovaná proroctví byla opatřovaná nadpisem se jménem autora i ve Starém zákonu (skoro u všech prorockých knih hned v prvním verši). Balaám je titulem vidoucí zařazen mezi proroky. Z textu vyplývá, že znamení mu bohové dávali ve snu, prorocký výklad snů byl uplatňován i v tradičních vrstvách izraelského náboženství, později byla tato divinační technika zpochybňována a sám Bileám je líčen spíš jako extatik.

Vlastímu proroctví předchází ještě vyprávěcí úvod o nočním zření věcí budoucích, které Balaámovi seslal nejvyšší bůh El a které bylo tak hrůzné, že přimělo Balaáma k sebeponižujícím ritualizovaným gestům, kterými se pokoušel odvrátit hrozící nebezpečí. (Můžeme srovnat v jiném kontextu s pasáží 2S12,15-23 kde se David snaží pokáním odvrátit smrt syna). Pokání Balaámovo k němu přivádí zástupce lidu, kteří za ním přicházejí jako za svým předákem, měl by tedy podobnou funkci jako Samuel, prorok a zároveň vůdce lidu. Balaám svoje líčení proroctví uvádí ve verších. Bohové se usnesli uvrhnout lidstvo do záhuby. Výnos zazněl na božském sněmu, vidíme tedy, že podobná závažná rozhodnutí nebyla v kompetenci jednoho, i když nejvyššího boha. Podobné božské sněmy jsou známy v celém semitském kulturním prostředí, dokonce i ve Starém zákonu je ještě zbytek podobného uvažování v představě Jahveho obklopeného nebeskými zástupy. Záhuba není zdůvodněna, její realizace je svěřena bohyni, jméno není příliš jasné, protože text je v tomto místě narušen. Dá se podle badatelů předpokládat, že jde o bohyni podsvětí. Její prací jsou pořádky na světě převráceny. Všeobecnou paniku vyvolává zahalení v temnotu, následuje ojedinělá vize ptáků s abnormálním chováním, pak vpád divoké zvěře na kultivovanou půdu a nakonec obraz lidského světa s rozkladem stávajících hodnot.

Antalík D.: Orákula v aramejských a zajordánských nápisech (9.a 8.století př.n.l.), 4.kapitola, Theologická revue 71/4 (2000)

Partnerky

Uveřejňuji výtah ze studie Dalibora Antalíka: Jahve a jeho paredros v náboženství předexilního Izraele, uveřejněné v Religiu 2/96.

Slovem paredros je míněn ženský protějšek maskulinního boha, v tomto případě Jahveho. Slovem předexilní je vymezena vývojová fáze izraelského náboženství od historického počátku v průběhu 13.století př.n.l. do dobytí Jeruzaléma roku 587/6 a deportace části hebrejské populace do babylonského zajetí. Toto datum bylo nejen výrazným zlomem v politickém životě Izraele, protože znamenalo ztrátu politické samostatnosti, ale bylo i výrazným mezníkem ve vývoji náboženské kultury. Dělení dějin izraelského náboženství na předexilní a poexilní je v poslední době významější, protože většina odborníků zastává hypotézu, že se monoteismus izraelského náboženství prosadil právě v období babylonského zajetí. V dobách předexilních byla teologie i kult boha Jahveho jednou z mnoha teologií a kultů, které byly v Izraeli živé. Přes výzvy prorockých škol k monolatrii byla izraelská náboženská kultura polyteistická.

Proto je legitimní ptát se, jestli bůh Jahve nebyl spojován s nějakým svým ženským protějškem. Kromě určitých indicií ve vlastním textu Tenachu se lze dovolávat i mimobiblického materiálu, aramejsky psaných papyrů a ostrak z konce 5.století př.n.l. z hornoegyptského Jébu (řecky Elefantiné). Tam existovala judejská komunita, z jejího písemnictví jsou doložena jména několika božstev, kromě jhwh ve zkráceném tvaru jhw, jsou uváděna jména Bet-el, Haram-bet-el, Ašim-bét-el, Anat-bet-el, Anat-Jáhú. Všechny složky těchto jmen jsou známé jako jména božstev severozápadních Semitů. Vzhledem k pátrání po ženském protějšku je nejzajímavější spojení Anat-Jáhú, které je použito v přísežné formuli, kde přísahající se zaklíná Jáhúem, chrámem a Anat-Jáhú.  Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se myslí Jáhúova Anat. Bohyně Anat je známá především z ugaritského písemnictví, kde vystupuje po boku nejvýznamějšího, ale ne nejvyššího boha bouře Baala. Její kult byl ve 2.tisíciletí rozšířen i v jiných oblastech, doklady máme z Márí i z Egypta v období Nové říše. V době královské o Anat v oblasti Syropalestiny nejsou přímé informace, její jméno se objevuje v osobních jménech – soudce Samgar je označen jako syn Anatin Sd 5,6 a označení míst – judská lokalita Dům Anatin Joz 15,59. Neřítomnost zmínek o uctívání Anat v palestinské oblasti od počátku 1.tisíciletí př.n.l. vedla dříve badatele k domněnce, že výskyt složeniny s Anatiným jménem byl dílem elefantinských Judejců. To z hlediska současného bádání není přesvědčivé. Elefantinská diaspora vznikla již na přelomu 7. a 6.století ze žoldnéřů za saiské dynastie, tedy ještě v době před pádem Jeruzaléma. Proto jejich náboženské představy mohou odrážet situaci v Palestině na sklonku předexilního období. Z jejich korespondence víme o jejich zájmu na uchování vlastních tradic, protože po zničení elefantinského chrámu při pogromu roku 410 př.n.l. si dopisovali s jeruzalémskými i samařskými kněžími o jeho obnově. Dalším argumentem je složenina Anat-bet-el, která je kromě elefantinských textů doložena i ve dvou novoasyrských textech a znamená ženský protějšek boha Bét-ela. Proto se zdá pravděpodobné, že ani v případě Anat-Jáhú to nebylo jinak. Navíc se zdá, že elefantinské náboženské struktury jsou svázány se severním izraelským královstvím. Samotné tvary božských jmen ukazují na severoizraelský původ.

Dalším mimobiblickým dokladem je epigrafický materiál z Kuntillet Adžrúd a Chirbet el_Qóm. Obojí bylo objeveno koncem 60.let 20.století. Nápisy z obou nalezišť potvrzují Jahveho kult v jižní Palestině v období rozděleného království, ale zároveň s Jahvem jmenují bohyni Ašeru. Vznik nápisu vytesaného na stěnu hrobky je datován na konec 8.století př.n.l. a jeho předpokládané čtení zní "požehnaný Urijáhú skrze Jahveho a jeho Ašeru". Druhý nález pochází z budovy, pravděpodobně svatyně, je z přelomu 9. a 8.století př.n.l. Na obrovské hliněné nádobě je žehnací formule "Požehnáni buďte skrze Jahveho samařského a jeho Ašeru". Na další nádobě byla rozluštěna slova "skrze Jahveho témaského a jeho Ašeru". Bohyně Ašera je také známá z Ugaritu, kde je ženským protějškem nejvyššího boha ugaritského panteonu boha Ela. Její kult je doložen i v jiných semitských lokalitách, vždycky stojí po boku nejvyššího boha. Postava Ašery je doložitelná i v textu Starého zákona. Sice je pravda, že se často jedná jen o kultický symbol této bohyně, druh posvátného dřevěného kůlu. Starozákonní tradice její kult dokládají v hojné míře, důrazně proti němu vystupuje hlavně teologický proud spojený s knihou Deuteronomium. Z výroků "deuteronomistické školy" je jasné, že se snažili Ašeřin kult spojit s baalovským kultem. Podnětem, který způsobil odsudky tohoto typu mohlo ovšem být, že právě v Jahveho kultu mělo uctívání Ašery jako jeho ženského protějšku své pevné místo. Ašeřin posvátný symbol byl ušetřen přes všechny čistky nejen v severním Jahveho samařském chrámu 2Kr 13,6, ale i v judském království až do radikální Jóšijášovy reformy 2Kr 23,6. Nejzajímavějším důkazem je ovšem sám text Dt16,21, kde je zakázáno stavět symbol Ašery vedle Jahveho oltáře.

Zdá se tedy, že v původní archaické struktuře izraelského náboženství měl bůh Jahve svoji partnerku, v severopalestinské oblasti byl snad spíš spojován s bohyní Anat, v jižním Judsku s bohyní Ašerou. Plnost božství v tehdejší době byla vyjádřena spojením muřského i ženského aspektu.

(Proč by vlastně chudák nejvyšší bůh měl být sám, rodina patřila přece k největšímu požehnání všech.)

Antalík D.: Jahve a jeho paredros v náboženství předexilního Izraele, Religio 2/96, 127-137

Kanaán 1b

Další část pojednávala o aktérech.

Kněžský stav byl služebníky božstev. Každý příslušník musel být do stavu zařazen po obřadu uvedení do služby !vysvěcení". Kněží se odlišovali obřadním šatem a oděvními doplňky. Ze starokanaánského období známe obřadní štólu, např. Aštařina stéla v Eble. Někteří kněží měli vyholenou hlavu, je známe i instituce chrámových holičů. Také bylo časté rituální líčení obličejů, hlavně oblíbenou rudohnědou barvou, která byla považována za barvu země. Tak byl nalíčen i král ve své kněžské roli. Výběr ke kněžským hodnostem byl prováděn na základě věštného dotazování, ovšem některé funkce mohly být i dědičné, například funkce chrámových zpěváků. Hierarchie duchovenstva byla proměnná, nikdy newbyla centrálně řízená, chrám od chrámu to bylo jinak. Označení kněží vychází z označení člověk domu bohů du bajt ili, ve všech jazycích podobně.Kněží byli ovšem dvou rozdílných kategorií, dá se zjednodušeně označit za funkci legislativní a exekutivní, jedni mají správní odpovědnost za chrám, druzí za vykonávání praktických rituálních úkonů. Hierarchizace je podobná jako u nejvyšších božstev, kde je také dvojice El (Dagan) a Baal, jeden sedí, druhý bojuje, rozdělení těchto funkcí je nejvíc zřetelné v průběhu 2.tisíciletí.

Daganovský typ kněžstva se jmenoval káhin.
Charakterizovalo ho dvojí přepásání. Káhinové tvořili kolegium, kněžské bratrtvo, oslovovali se "bratře". V čele chrámu jeden káhin. Nejvyšší káhin byl významná funkce, známe dokonce některá jejich jména, někdy byla podle jejich funkčního období prováděna datace. Byl správcem objektu, představeným domu božího, knězem s ekonomickými pravomocemi, odpovědným za vybírání poplatků, odměn, za přinášení obětí.

Aktivní typ kněží se nazýval pomazaný pátitum, to je starší označení, qadíš posvěcený, zasvěcený v novější době. Opravdu byli pomazáváni při intonizaci. Měli na starosti božské idoly, recitace, zpěv, organozování procesí, byli mezi nimi specialisté na dílčí úkony rituálu. Provádění rituální porážky – chrámoví řezníci, tepelnou přípravu pokrmů – chrámoví kuchaři, pekaři, provádění úliteb, recitace hymnů, litanií – modlitebník, naříkač, prokřikovač, zpěvák, hudebník. Byli i tanečníci – ale často byli pro chrámové slavnosti najímáni jako externisté královští tanečníci – profesionálové. Dál funkce nosiče bohů, který měl oprávnění dotýkat se idolů bohů, lidé, kteří čerpali vodu, zkrápěči prostoru, mohlo být i zkrápění olejem.

Kněží většinou nemuseli žít v celibátu, to se vyžadovalo jen u velekněžky boha, protože byla chápána jako symbolická manželka daného boha, intronizace velekněžky také kopírovala svatební rituál. Kněží v chrámu také nebydleli, ale jsou známy i chrámové ubikace pro přechodný pobyt v okrsku, ne přímo v chrámu. Komutitární pobývání kněžek je dokladem mezopotamského importu.

Kanaán 1a

Zkouškové období je v plném proudu. Sice se nemohu zúčastnit kolokvia o kultických strukturách náboženství Kanaánu, protože se koná už 11.6. a to budu v nemocnici, ale pokusím se sem zapsat zápisky z prvních dvou bloků přednášek dr. Antalíka. Promiňte, možná budou trochu zmatené.

Na úvod je třeba zdůraznit, že všechny naše poznatky jsou jen rekonstrukce, jen nepřímé důkazy, protože vnitřní struktury neznáme, neznáme skutečnou provozovanou praxi.

V prvním bloku jsme se věnovali bohoslužebným prostorám, aktérům a symbolům.

Prostory, posvátná místa mají v severozápadosemitských jazycích kořen *q-d-š, které znamená být posvěcen, být posvátným, v překladu nejlépe svatyně. Typy posvátných míst doložené archeologicky i písemnými prameny jsou svatyně většinou uměle zbudované, jen řidčeji jsou to určitá místa v přírodě. Chrámy jsou známé už od předsemitských dob, od neolitu – 7.tisíciletí v Jerichu, pak už pořád až po příchod Semitů. Na přelomu 4.a3.tisíciletí je zřejmá urbanizace, chrámové komplexy uvnitř městských aglomerací v době bronzové. Až v době železné jsou chrámy situovány mimo město, to je ovlivnění nesemitskou kulturou, možná Řeky, jen u Founičanů na pobřeží Syropalestiny jsou chrámy uvnitř města na akropolích, blízko královských paláců. To ukazuje sepětí obou složek moci, panovník je odpovědný za řádný chod rituálu a odpovídá i hospodářsky, za výstavbu a opravy chrámů. Příkladem je foinický král Byblu Jachí-Milk, dochován epigraf o opravě chrámu.

Funkcí chrámu je být příbytkem, obydlím boha. Ve všech jazycích je označení chrámu jako dům se jménem božstva. Stavebním materiálem byl většinou kámen, ve východní části Syropalestiny i cihly, pálené i nepálené. Působilo tu sousedství mezopotámie, doloženo v Mari archeologicky. Z textů víme i o malých svatyních ze dřeva, spíš ve venkovských oblastech, malé chrámky ze dřeva a rákosových rohoží.

Dispozice chrámů nebyla v nejstarších dobách zřejmě ustálená. V Mari a okolí jde o mezopotamský typ s koncentrickou dispozicí, centrální dvůr, největší místnost s pódiem pro idol. Dvůr možná otevřený, nověji se spekuluje i o jeho zastřešenosti. Od amorejského období v 2.polovině 2.tisíciletí je podélná dispozicetyp chrámu in antis. Proložené boční stěny, před stěnou průčelní polootevřená zastřešená předsíň, pak jedna nebo dvě místnosti, cella a antecella, podium, nika proti vchodu, v nice božeské idoly. Stejně je popsán i jeruzalémský chrám se sloupy Jakín a Boáz. Někdy jsou svatyně vícepodlažní s pozůstatky schodiště, věžové, např. Baalův chrám v Ugaritu, podle odhadu tloušťky nosných stěn až 18-20m vysoký, možná plnil i funkci majáku. Střešní terasy byly využívány ke kultickým účelům, někdy i s přítomnosti božských idolů při zvláštních příležitostech, snad i oběti na terasách.

K chrámové výbavě patřily oltářní stoly, většinou stupňovité, vykuřovadla, kadidlové oltáříky, nábytek – trůny, křesla, trojnožky, lůžka apod. Také nádoby, keramické i bronzové.

V otevřených chrámových předsíních jsou často skulptury lvů, lev je zvíře bohyně Aštarty v její válečnické podobě, lvi střeží prostor chrámů.

Jiným typem kultovního místa jsou kultovní terasy. Stávají blízko chrámu, zužují se směrem nahoru, mohou být oválné i obdélníkové, se schodištěm. Nevíme, co bylo na vrcholové plošině, pravděpodobně obětiště. Výška je jen odhadovaná, od 1m až nad 10m, nejmasivnější v Eble.

Posvátný okrsek je místo zřetelně oddělené, zídkou nebo přirozeným přírodním útvarem – skála. Chrám mohl mít svůj posvátný okrsek, ale také nemusel. Velkost takového posvátného okrsku byla od 1ar až do 2ha. V kultické praxi se přinášely krvavé oběti mimo chrám. Obrázek rekonstruovaného oltáře z Megida. Někdy se  stoupalo k oltáři po obětních stupních, někdy byla oběť prováděna přímo na stupních, ne na oltáři, žároviště pro zápalné oběti. Pro kulty chtonických božstev byly budovány obětní šachty. Dalším kultickým objektem byly sakrální nádrže pro kultické, rituální omývání, obsah 1/2 – 1 m3 (sedací vana) v Mari, Ugaritu, Alalachu. Jiným pozoruhodným místem byly posvátné zahrady, jsou i archeologicky doloženy v Emaru, dolíčky pro rostliny na kamenitém ostrohu za dvojchrámem Hadada a Aštarty. Známe místní rituální text, je zachovaná polovina roku, je popsaná rituální setba.

Posvátná místa ve volné přírodě, stromové porosty, jezírka, tůně.

Palestina v rané a střední době bronzové

Doba bronzová se v Palestině datuje zhruba od 3100 př.n.l. – 1200 př.n.l. a dělí se na tři úseky, raná doba bronzová 3100 – 2100 př.n.l., střední 2100 – 1550 př.n.l. a pozdní 1550 – 1200 př.n.l. Archeologové dál dělí na podobdobí značená římskými číslicemi a uvnitř nich ještě na další úseky značené velkými písmeny.

Na začátku rané doby bronzové se objevují velké říše starověku, v Egyptě Stará říše, v Mezopotámii sumerské městské státy, v Sýrii Ebla. Ze všech těchto oblastí jsou známy písemné záznamy a kalendář. Palestina zůstává v té době trochu kulturně pozadu a dostává se tak, také vzhledem ke své strategické poloze, často do závislosti na těchto územích.

V rané době bronzové je kultura Palestiny spjata s příchodem  a usazením nových skupin obyvatelstva, předky Kanaánců. Jsou to Semité, kteří přišli do Palestiny pravděpodobně pokojně ze syrských oblastí. Jejich vlivem bylo dosaženo pokroku ve stavbě měst a v keramice. Vznikají městská sídliště, nejdříve v severní a střední Palestině, už v období raná doba bronzová I, později i na jihu, od období II až IV. Města byla opevněna hradbami z hliněných cihel o tloušťce až 8m ze tří vrstev, prostřední vrstva byla podpírána šikmo skloněnými doplňkovými hradbami. Většinou měly hradby jen jednu úzkou bránu. Ale i tak byla města často dobyta a hradby musely být znovu obnovovány, například hradby Jericha v době bronzové byly obnovovány šestnáctkrát. Svědčí to hlavně o tom, že v té době byly v Palestině samostatné městské státy, které spolu často bojovaly. Města bylo také třeba chránit před kočovnými skupinami. V městských hradbách jsou kromě čtvercových domů s jednou místností i větší obdélníkové domy s dvěma místnostmi. Objeveny  jsou i kultovní stavby, v Tirse s oltářem a obětním stolem. V průběhu rané doby bronzové byl vynalezen hrnčířský kruh, vzniká skvělá keramika s velkým bohatstvím forem a mnohostranností v ornamentální výzdobě.

Začátkem střední doby bronzové se v Palestině objevují další skupiny nově příchozích obyvatel, jejichž působení na kulturní úroveň je vyloženě negativní. Města jsou ničena a výroba krásné keramiky zcela ustává. Následující dvě až tři století jsou archeologicky charakterizována jen hrobovými nálezy a zcela odlišnou nedokonalou keramikou. Nově příchozí byli evidentně kočovníky a žili ve stanech. Teprve postupně splývali s původním obyvatelstvem a začali znovu budovat opuštěná města. Dá se odhadnout, že tito příchozí patří do vlny semitského stěhování, která v té době zničila Starou říši a pronikla až do egyptské delty, Starý zákon je označuji jako Amorejce. Ale z té doby už máme písemnou zprávu, která o Palestině vypráví, je to známý Sinuhetův příběh, odehrávající se kolem roku 1962 př.n.l. a zapsaný zřejmě za Střední říše. Je zřejmé, že popisuje život spíše nomádských kmenů, v té době na Egyptu nezávislých, ale které jsou s Egyptem v čilém kontaktu.
Dalším pramenem o poměrech v Palestině přibližně ve stejné době, od konce 11. egyptské dynastie do 1820 př.n.l, tedy skoro dvě stě let, jsou texty o vyhlášení klatby, ostraka. Jsou to jména nepřátelských kmenů nebo měst, která jsou spolu s prokletím, které je má stihnout, zapsána na hliněné nádoby nebo sošky a ty jsou pak roztříštěny na posvátných místech, aby se prokletí naplnilo. Mezi těmito prokletými jmény se objevuje poprvé i jméno Jeruzaléma. Zajímavé je, že v nejstarší vrstvě prokletí převažují kmenová jména, v mladší vrstvě se jejich výskyt snižuje a vzrůstá počet jmen měst. Města jsou označována za střediska vzpoury. Je z toho zřejmé, že kočovné kmeny postupně přecházejí znovu k městskému způsobu života a že se Egypt po upevnění státní moci za Střední říše pokouší získat zpět svůj starý vliv na Palestinu. Dokladem této snahy je i text stély egyptského důstojníka o tažení faraóna Senvosreta III kolem roku 1850 př.n.l. do Palestiny, kdy dobyl město Šekem. Nedlouho potom, kolem 1785 př.n.l. došlo v Egyptě po zániku 12.dynastie k období zmatků a rozkladu, kterého využily semitské skupiny k průniku do Egypta, v Egyptě vládnou od poloviny 17.století do roku 1550 př.n.l. Hyksósové "vládcové cizích zemí". Na migraci předoasijských skupin v té době mají svůj podíl také Churrité, od 16.století jsou v Palestině knížata s churritskými jmény. Panství Hyksósů zmnamená pro Palestinu dobu velkého rozkvětu, rychle vzrůstá počet osad a měst, hroby jsou obzvlášť honosně vybaveny, keramika tvořená na hrnčířském kruhu má půvabné tvary a je umělecky zdobená, nacházejí se kovové spony, intarzie ze slonoviny a reliéfy na stélách, ale také egyptští skarabové. Za časů Hyksósů se rozšířilo používání válečných vozů tažených koňmi, novinkou byly i srpovité meče. Nová válečná technika si vynutila novinky ve stavbě městských opevnění. Předchozí opevnění měla jen úzkou bránu a přístupová brána byla zakřivena, teď bylo třeba mít brány tak široké, aby jimi mohl projet vůz a příjezdová rampa musela být vedena přímo nebo jen s mírnou zatáčkou. Větší ohrožení takové brány bylo  vyrovnáno hradebními výběžky po obou vnitřních stranách brány, rozčleněné do několika po sobě následujících bran. Tuto klešťovou bránu bylo pak možné lépe hájit komoru po komoře. Ze stejné doby pocházejí i mohutné náspy z udusané zeminy. Společenskou strukturu měst odrážejí i rozměry domů, většina je jich malých, jeden nebo několi málo domů má mnohem větší rozměry, působí jako "paláce". Charakteristickým rysem domů střední doby bronzové je spojení jednotlivých místností s dvorem. Palácové stavby jsou zpravidla situovány na západním okraji města, pod ulicemi města jsou stoky, které odváděly splašky na okraj města. Mnohé domy měly již vlastní cisterny k uchovávání vody, řemeslníci měli své dílny a krámky v malých, do ulice obrácených místnostech. Ale města byla často ničena, nad sebou se nachází několik vrstev, je to dokladem nejistých poměrů v zemi. Obvzlášť mocné zničení měst z druhé poloviny 16.století př.n.l. se dá jednoznačně připsat útoku egyptských vojsk proti hyksóským vládcům v Palestině.

Jepsen Alfred: Královská tažení ve starém Orientu. Od Sinuheta k Nabukadnezarovi, Praha 1997

Palestina do chalkolitu včetně

V Palestině je doba kamenná datována po obou březích Jordánu zhruba do roku 4500 př.n.l., po ní následuje přechodné období před nástupem bronzu, nazývané chalkolit, asi do roku 3100 př.n.l.

Už ve starší době kamenné jsou doloženy v Palestině pozůstatky člověka, ale první nesmělé osídlovací a pěstitelské pokusy pocházejí ze střední doby kamenné, zhruba 10000 – 8000 př.n.l., kdy se objevují kamenné srpy a motyky upevňované v kostěných násadách. Také se objevují první domy oválného půdorysu s jednou místností a jámou na uchování potravy. Doloženy jsou i počátky domestikace zvířat. Opevněná sídliště jsou známá od mladší doby kamenné, asi 8000 – 4500 př.n.l. Pro jejich rozvoj byl podstatný vodní zdroj. Vzhled takového města lze ukázat na Jerichu, obvykle označovaném za nejstarší známé město světa. Je to stejně pozoruhodné, protože Jericho 8.tisíciletí př.n.l. mělo 3000 obyvatel a rozkládalo se na ploše 2,5ha. Bylo obehnané masivní, 7m vysokou hradbou z velkých neotesaných kamenů, která byla zpevněna kamennými věžemi. Na vnější straně byly hradby kolmé a před nimi byl příkop široký 9m a hluboký 3m. Uvnitř hradeb stály domy, nejdřív s kruhovým půdorysem s jednou místností uprostřed s ohništěm, stavěné z cihel. Po roce 7000 př.n.l. po dobytí města používali noví obyvatelé jinou stavební metodu, domy byly pravoúhlé a s více místnostmi, ohniště bylo venku na dvorku. Bylo nalezeno hodně nádob různého druhu, třecí mlýnky, moždíře, misky, hrnce, džbány, většinou z částečně leštěného vápence. Je zřejmé, že lidé té doby měli také nějaké náboženské představy, protože některé domy jsou jednoznačně svatyněmi s ženským idolem nebo jiným zpodobněním božstva ve tvaru masseby. V základech domů byly objeveny lidské lebky, které byly obmodelovány hlínou a s očima z lastur, zřejmě lebky vysoce vážených předků.

Okolo roku 5000 př.n.l. dokázali obyvatelé Palestiny hlínu vypalovat v ohni. První výskyt keramiky je spojen s novou skupinou obyvatelstva. Je totiž spojen se zlomem v osídlování a v budování sídlišť. Nositelé této nové technologie byli pravděpodobně ještě kočovníci, kteří se usazovali jen zvolna, jejich zásluhou byla rozsáhlejší domestikace dalších druhů hospodářských zvířat. Toto keramické období mladší doby kamenné trvá více než 500 let, pak se kolem roku 4500 př.n.l. začíná objevovat měď, ale je přece jen velmi vzácným materiálem, kamenné zbraně a keramické nádoby převažují. Keramika období chalkolitu prodělává velký rozmach. V Palestině období chalkolitu jsou známé mnohé osady a rozlišujeme tři různé typy kultury, kulturu beer-šebskou, kulturu ghassúlsou a kulturu jizreelskou. Lidé nejstarší beer-šebské kultury bydleli nedřív v jamách v zemi a teprve pozvolna nad nimi budovali hliněné domy na kamenném základě. Ale skvěle zpracovávali kamenné nádoby, tvořili řezby v kosti a slonovině a zpracovávali měď. Ghassúlská kultura, 3600 – 3300 př.n.l., je zajímavá nástěnnými barevnými malbami na vnitřních stěnách domů, kde jsou zachyceni i lidé a zvířata, dá se říct, že lidé z období chalkolitu prokazují vyšší úroveň uměleckých schopností než bylo běžné o dvě a půl tisíciletí později. Obě kultury postrádají na svých sídlištích jakékoli obranné systémy. Jeruzalém patří do kultury jizreelské, pro ni je úloha keramiky dominantní, oba typy keramiky, červená i šedě leštěná, mají svoje paralely v Anatolii a na egejských ostrovech. Podobnou příbuznost vykazují i ossuáře, hliněné schránky na tělesné pozůstatky ve tvaru domů se sedlovou střechou a na nožkách, zdobené barevným dekorem. Ossuária ovšem nebyla jediným způsobem pohřbívání, nejrozšířenější formou byly dolmeny, několik masivních kamenných desek tvořících obdélníkové nebo čtvercové komory, nahoře s krycím balvanem a malým otvorem pro ukládání mrtvých.

Jepsen Alfred: Královská tažení ve starém Orientu. Od Sinuheta k Nabukadnezarovi. Praha, 1997

Ještě k sumerštině

odpověď pana dr.F.Rahmana na můj dotaz

Na začátku října jsem se zabývala sumerštinou a nedovedla odpovědět na některé vaše dotazy

Klínopis a sumerština http://www.bloguje.cz/blogy/didactylos/9250_item.php
Hlavní sumerská božstva a literární památky
http://www.bloguje.cz/blogy/didactylos/9257_item.php
moje neumělá reakce na dotazy byla v článku luštění klínopisu
http://www.bloguje.cz/blogy/didactylos/9457_item.php
O přísaze http://www.bloguje.cz/blogy/didactylos/9586_item.php

Zeptala jsem se proto, přiznávám, že až v tomto týdnu, mailem přednášejícího, byl velice laskav a na moje dotazy mi odpověděl, odpověď uveřejňuji:

toto muzete poslat dal:
"Presnou vyslovnost samozrejme neni mozne bezpecne zjistit. Po rozlusteni indoevropske stare perstiny, byla nejprve rozlustena akkadstina, patrici k semitskym jazykum podobne jako hebrejstina, arabstina a aramejstina. A protoze
je vyslovnost stejnych nebo velmi podobnych slov do jiste miry dochovana v nepretrzite tradici (arabstina a hebrejstina), odvozuje se vyslovnost akkadskych fonemu (zjednodusene hlasek) od vyslovnosti v techto pribuznych jazycich. K sumerstine se doposud nepodarilo priradit zadny jiny pribuzny jazyk, je z hlediska geneticke typologie osamocena. Vyuka sumerstiny ve starobabylonskych skolach a predevsim sestavovani dvojjazycnych sumersko-akkadskych seznamu
slov nam vsak priblizuje vyslovnost sumerstiny napr. u vypujcek ze sumerstiny do akkadstiny. O vyslovnosti napovidaji take neortograficke texty, ve kterych je
text zapsan pomoci znaku, ktere se cetly jako slabiky, casti slabik a vokaly.
Vice naleznete napr. v ucebnici sumerstiny od Marie-Luisa Thomsen,  The Sumerian Language: An Introduction to Its History and Grammatical Structure, Copenhagen 1984."

Poruseni prisahy bylo vyraznym provinenim, nemam text surpu ted poruce.

Mne se to na jednu stranu velmi libi, protoze je videt, ze Vas to velmi bavi a venujete tomu jiste hodne casu a navic se o sve vedomosti i o vedomosti jinych delite s ostatnimi. Nicmene je asi prirozene, ze se Vam tu a tam vloudi nemile nepresnosti, jako napr.:

"K jejich poznání přispěl rozluštěním písma a jazyka Bedřich Hrozný. V období vpádu mořských národů musel Egypt ustoupit do svých přirozených hrani, ale v nich se ubránil. Ve stejné době padla Trója. A v Syropalestině byla završena migrační aramejská vlna." !!! (část příspěvku Historie Chetitů)

Bedrich Hrozny nerozlustil zadne pismo (nehlede nato, ze zde neni uvedeno jake, a on se pokousel rozlustit hned nekolik pisemnych systemu). Rozlustil vsak chetitstinu napsanou v te dobe jiz dobre znamym babylonskym klinovym pismem. Spravne urcil, ze patri k indoevropskym jazykum a napsal jeji prvni gramatiku.
"Dalsi veta v obdobi vpádu ..." je obrovskym skokem, protoze se sice pravdepodobne predpoklada, ze Chetitska rise jako celek podlehla tlaku morskych narodu, ale bylo by dobre kdyby tu byla uvedena priblizna datace, ze to bylo zhruba 1200 pr. Kr. Je to proste hop skok. To neni dobre, prominte.
 
Mejte se pekne a hodne zdaru pro poznavani starovekeho Predniho vychodu, pokuste se jit trochu vice k pramenum a overujte je,

v dokonale ucte
F. Rahman

Jazyky Malé Asie v 2.tisíciletí př.n.l.

Jazyková mapa Předního východu byla v starověku odlišná a mnohem komplikovanější než je dnes.

Mnoho jazyků, které byly tehdy běžně užívané, už vymřelo a u většiny z nich se nepodařilo ani po jejich rozluštění určit jejich zařazení do jazykových rodin, alespoň ne tak, aby to bylo možné považovat za prokázané. Některé se navíc ještě nepodařilo vůbec rozluštit a s každým dalším novým archeologickým objevem, o které v této oblasti není nouze, otazníky spíš přibývají, i když se naše znalosti také utěšeně rozrůstají.

V severovýchodní části Malé Asie byla v 3.tisíciletí a začátkem 2.tisíciletí rozšířena chattijština. Jejích písemných památek se zachovalo málo. Naštěstí se zachovalo několik dvojjazyčných chattijsko-chetitských nápisů. Chattijština se zapisovala slabičným klínopisem. Protože písmo bylo původně určeno pro jiný jazyk, předpokládá se, že písmo neodráží úplnou chattijskou fonetiku. U chattijštiny se usuzuje na příbuznost s jazyky oblasti Kavkazu, hlavně k abcházsko-adygské skupině. Chatijci se považují za původní obyvatelstvo oblastí, do kterých se později přistěhovali Chetité, kteří od nich převzali písmo, mytologii i hlavní bohy panteonu. Také první významný stát na tomto území měl chatijský charakter. V polovině 2.tisíciletí př.n.l. si Chetité podmanili domácí obyvatelstvo natolik, že se asimilovalo a stalo se nedílnou součástí chetitského národa.

Chetité jsou indoevropským národem chetitsko-luvijské jazykové skupiny. Do oblasti Malé Asie přišli v průběhu 3.tisíciletí a na počátku 2.tisíciletí v přistěhovaleckých vlnách. K chetitsko-luvijské jazykové skupině patří v.2.tisíciletí př.n.l. kromě chetitštiny také luvijština a palajština, všechny používající klínopis. Na přelomu 2. a 1.tisíciletí je spojovacím článkem luvijština zapisovaná heiroglyfy. Všechny tyto jazyky jsou nejstarší doložené indoevropské jazyky, jazyková skupina je považována za samostatnou, protože má v porovnání s ostatními indoevropskými jazyky specifické morfologické, syntaktické i lexikální jevy. Například nemá ženský rod, ale jen společný rod mužský a ženský a potom střední. Některé jevy se z hlediska indoeuropeistických zkoumání nepodařilo uspokojivě vysvětlit, jsou pravděpodobně způsobeny vzájemnou interakcí s okolními neindoevropskými jazyky a také způsobem zápisu klínovým písmem, které bylo vytvořeno pro jazyk s jinou strukturou. Chetitská gramatika je proti staré řečtině a sanskrtu  mnohem jednodušší, ale zůstává otevřenou otázkou, jestli je to tím, že chetitština odráží nejstarší indoevropský stav nebo už zredukovaný systém.

Churritština byla užívaná na území od Zakavkazska do Sýrie, Malé Asie až k hornímu Eufratu a na východě k pohoří Zagros v období od poloviny 3.tisíciletí do poloviny 2.tisíciletí př.n.l. V některých oblastech Churrité žili společně s chetitsko-luvijskými kmeny. V 2.tisíciletí měli Churrité svůj stát Mitanni. Nejstarší churritská písemná památka je  datována kolem 2300 př.n.l., mnohem víc textů je známo ale ze 13.století př.n.l. Churritština je blízká kavkazským jazykům, typologická podobnost je zjevná, ale genetickou příbuznost se nepodařilo prokázat. Zapisovaná byla slabičným klínopisem. Dokonce se zachovalo několik churritských památek zapsaných ugaritským hláskovým písmem.

Krupa V., Genzor J., Drozdík L. (1983): Jazyky světa, Bratislava
Wolf J. (1984): Abeceda národů, Praha

Historie Malé Asie do vpádu mořských národů

Historie Malé Asie do 1200 př.n.l.

Na území Malé Asie je doložena neolitická zemědělská kultura, Aacilar je archeologickým nalezištěm, významným v období neolitu a chalkolitu, Chatal Hüyük je město se svatyněmi s malbami na stěnách. Kolem 3000 př.n.l. v období raného bronzu I (3300-2700) nebo až II (2700-2300, mimochodem stejně stará je vrsta Troja I) se datuje první příchod indoevropských kmenů, jejich smísení s původními kmeny, které nazýváme Chatijci nebo také Protochetité. Příchozí indoevropské kmeny nejsou jednotným národem, jsou zastoupeni Luvijci, Palajci a Chetité. Pro migraci jsou uvažovány dvě možné cesty z jihoruských stepí: 1) přes Balkán a sever Malé Asie, možná způsobena migrací Frýgů; 2) přes kavkazskou oblast, to je ale méně pravděpodobná varianta. V období raného bronzu III (2300-1900, odpovídá vrstvě Troja II) kolem 2000 př.n.l. přicházejí do Sýrie Churrité z arménských hor.

Chetitská říše se rozpadá na tři období podle převládajícího etnického vlivu: chatijské, indoevropské kmeny, churritské.

Ještě před vznikem chetitské říše je v Malé Asii doloženo období asyrských kupeckých kolonií za Sargona I Asyrského, kolonie zahrnovaly tři generace obchodníků (1900-1800) v Kaneši (Kültepe) a Chattušaši (Boghazköy). V té době existovaly jen městské státy, nejznámější je město Kuššan a jeho vládce Amitta chatijského původu, postupně si podmanil i okolní městské státy, mezi nimi i Chattušaš. Mezi lety 1800-1600 chybí zprávy. Starochetitské období (1650-1450) začíná legendárním zakladatelem dynastie, králem Tabarnašem I, později toto jméno sloužilo jako titul panovníka. Známí jsou jeho nástupci Chattušiliš I a Muršiliš I, kteří podnikli úspěšná tažení do Sýrie, Muršiliš I také roku 1594 dobyl Babylon, zničil Chammurabiho dynastii, ale pak se vrátil zpět s bohatou kořistí, musel totiž sám čelit nájezdům Kašků ze severu. Později došlo k úpadku královské moci, nepomohla ani reforma nástupnictví za krále Telipina, kolem 1450 už ovládal král jen okolí hlavního města Chattušaše. Nový vzestup se datuje o sto let později, kdy začíná období novochetitské říše (1350-1200). Již za Šupiluliumaše I (1370-1330, je současník Achnatonův), je chetitská říše velmocí současného světa. Zatlačil kmen Kašků, expandoval do Sýrie, kde v té době měli svoje nároky Churrité státem Mitanni. Byli poraženi a Chetité se dostali až po město Kadeš. Muršiliš II (1329-1300) se už střetl s mocenskými zájmy Egypta. Jeho nástupce Muvatalliš (1300-1280) bojoval s Egypťany u Kadeše 1285, ale jeho syn Chattušiliš III s egyptským panovníkem Ramesse II uzavřel mírovou smlouvu. Za Šupiluliumaše II došlo k vpádu mořských národů, které kolem 1200 chetitskou říši rozvrátily.

To je velice zajímavá doba velkého posunu různých etnik, přelom doby bronzové a doby železné, nově příchozí měli převahu v technologické oblasti, znali železo. Znalost železa měla zásadní vojenský význam, používali také jinou vojenskou strategii, válečné vozy. Pod náporem mořských národů zanikaly celé dávné vyspělé říše, po Chetitech se slehla zem, a byli objeveni až archeologickými nálezy na počátku 20.století. K jejich poznání přispěl rozluštěním písma a jazyka Bedřich Hrozný. V období vpádu mořských národů musel Egypt ustoupit do svých přirozených hranic, ale v nich se ubránil. Ve stejné době padla Trója. A v Syropalestině byla završena migrační aramejská vlna.

Zdrojem mi byly poznámky z přednášky v kurzu Starověká náboženství Předního východu dr.Papouška.
 

Cyklus o Kumarbim

trojice mýtů o bohu Kumarbim

Mýty o Kumarbim jsou  posloupností tří nezávislých skladeb volně obsahově spojených. Velké části jsou buď nečitelné nebo se nezachovaly. Jsou to snad původně churritské mýty, zachované jsou v chetitském překladu nebo zpracování, o míře přepracování není mezi badateli shoda a původní předlohy nejsou známy.

Prvním je zpěv o "Vládcích nebes", původní jméno není zachované. Obsahuje posloupnost vládnoucích bohů a jejich střídání po vzájemných bojích. Když o trůn bojuje Kumarbi, vykastruje svého předchůdce Anu tím, že jeho přirození spolkne. Ale Anu mu oznámí, že Kumarbi sám porodí svého přemožitele, Boha bouře, řeku Aranzach (Tigris) a boha Tašmišu a ještě další? dva hrozné bohy. Něco z Anuova semene se Kumarbimu podaří vyplivnout. Ale po devíti měsících se opravdu mají nějací bohové narodit, dohadují se, jak se mají dostat na svět. Tabulka je na tomto místě poničená, takže se text nedá spolehlivě rekonstruovat, což je značná škoda, hrozně by mě zajímalo, jak to vlastně vyřešili. Ale Bůh bouře, churritské jméno je Tešub, se narodí a narodí se Kumarbimu, přestože je muž. V dalších částech uchovaných jen zlomkovitě, strojí Bůh bouře proti Kumarbimu úklady a v další části se narodí dvě děti také Zemi, není ovšem jasné, jestli jsou to děti z vyplivnutého semene a jaký mají vztah k Eovi, o kterém se v závěru mýtu hovoří jako o králi bohů, případně zase jinde spíš jako o tom bohu, který krále bohů jmenuje a ustanovuje a je hlavních rozhodčím jejich sporů. Zajímavá je paralela mezi posloupností božích generací u Hesioda a tímto mýtem, pokud se bere v úvahu fénická mytologie, je podobnost božských generací ještě zřetelnější.
Ukázka Těhotný bůh

Druhým příběhem cyklu je mýtus o Chedammovi, který je zachován v několika verzích jen v malých fragmentech. Rekonstruovaný obsah: Kumarbimu zůstali věrní jen jeho rádce bůh Mukišanu a Veliké Moře. Kumarbi požádá Veliké Moře o dceru Šertapšuchuri, ožení se s ní a mají spolu draka Chedamma, který je neuvěřitelně žravý a svou žravostí vylidňuje celá města. Ea musí zasáhnout, vytýká Kumarbimu jeho počínání, připomíná mu, že vyhubení lidstva způsobí, že všichni bohové se budou muset začít živit vlastní fyzickou prací. Bůh bouře se nechce pustit do boje s Chedammou sám, pošle za ním bohyni lásky Ištar, ta Chedammu svádí, málem se jí to povede hned napoprvé, ale pak zvítězí jeho žravost a hrozí, že ji sežere. Ištar tedy připraví směs opojných bylin, blíže neurčených, podaří se jí draka omámit a pak svádět tak, že vyleze z moře a je pak přemožen.
Ukázka Chedammu (Mýty staré Mezopotámie, fragment 6, str.300-301, fragment 11 a 16, str.302-303)

Třetím příběhem cyklu je zpěv o Ullikummim. Je zachován na třech tabulkách. Kumarbi zplodí příštího protivníka Boha bouře se skálou. Narozené kamenné dítě implantuje za pomoci sudiček do Velkého Moře  na rameno obrovi Upellurimu. Ullikummi rychle roste, první ho uvidí Bůh slunce, dá o tom hned zprávu Bohu bouře. Oba bohové jsou zarmouceni a nevědí, co mají dělat. Jejich sestra Ištar chce zkusit stejnou taktiku jako s drakem Chedammou, ale Ullikummi je kamenný a nezná cit, takže se jí to nemůže podařit. Bohové tedy bojují s Ullikummim v regulérní bitvě, ale jsou poraženi. Ullikummi se už dostal až do sídelního města Boha bouře Kummije. Když už se situace mladším bohům zcela vymyká z rukou, požádají o radu a pomoc boha Eu, který hledá řešení ve starých tabulkách. Pak navštíví obra Upelluriho a tam najde na jeho rameni  podstavu kamenného protivníka. Nařídí bohům, aby našli starý nůž, kterým byla oddělena nebesa od země v době, kdy je ještě společně nesl obr Upelluri. Tím nožem Ullikummiho od Upelluriho odříznou a zbaví ho tak opory. Pak Ea pobízí bohy k novému boji. Konec není zachován, ale je zřejmé, že Ullikummi je poražen a Bůh bouře, nejvyšší bůh churritského i chetitského panteonu, zvítězí.
Ukázky Ullikummi (Mýty staré Mezopotámie, 1.tabulka, I.str.303-304, III.str.305-308, 2.tabulka, I.str.310-311, II.str.311-312, 3.tabulka II.str.315, III.str.316-317)

ukázku dodám později, je trochu delší

Mýty staré Mezopotámie, 1977

Telipinu

Chetitská říše v době svého trvání zahrnovala různé kulturní i jazykové oblasti.

Ze zachovaných písemných památek je zřejmé, že ve všech jazycích se zachovaly i mytické příběhy. Nejstarší obyvatelé střední části Anatolie se známým jazykem, byli Chattijci, obyvatelstvo s jazykem zatím nezařaditelným, ale rozhodně nepříbuzným pozdější indoevropské "nesijštině", podle města Nésa. Tak nazývali svůj jazyk sami indoevropští Chetité, tak ho nazýval také rozluštitel jazyka, Bedřich Hrozný. Teď je ovšem užíváno označení chetitština, případně hetitština. Chetitština byla úředním jazykem říše a je nejvíc známá ze zachovaných literárních textů. Později se značně prosazoval churritský vliv, churritština je také neindoevropský jazyk severní Mezopotámie a severní Sýrie.

Mýty místního, anatolského původu byly zaznamenávány v souvislosti s rituály, zatímco mýty původem cizí, přejaté a přepracované byly zaznamenávány jako literární útvary, v podobě výpravných vyprávění, eposů.

Místními mýty jsou mýty zachované v chattijštině, případně ty chetitské mýty, kde hlavní úlohu hrají chattijská božstva. Jedním z těchto mýtů je mýtus o bohu, který zmizel. V úloze zmizelého boha mohou vystupovat různá božstva, nejznámější je verze o bohu vegetace Telipinu, synu hlavního boha panteonu, Boha bouře. Rituál spojený s tímto mýtem snad původně byl rituálem boha vegetace, ale v zachovaných podobách je už rituálem k usmíření rozhněvaného boha. Mýtus je zapsán v chetitštině, jeho dochované verze pocházejí z doby vrcholného rozmachu chetitské říše ve 14. a 13.století př.n.l. Jejich předlohy jsou ovšem o hodně starší, pocházejí z první poloviny 2.tisíciletí př.n.l., kdy se chetitský stát teprve utvářel a kdy v něm převládal silný podíl předchozího obyvatelstva.

Stručný obsah: Bůh vegetace Telipinu se rozhněval a odešel. Důvod jeho hněvu není jasný. S jeho odchodem se přestalo dařit na polích, v chlévech i v domácnostech. Bůh slunce svolá všechny bohy na poradu, přitom se zjistí, že chybí syn Boha bouře Telipinu. Bohové se ho snaží najít, ale ani orel, ani sám Bůh bouře ho nenašli. Bohyně-matka Channachanna posílá hledat včelu, ta Telipina opravdu najde, probudí ho bodnutím, ale tím ho ještě víc rozhněvá, a Telipinu provádí přímo destrukční činnost, nechá vyschnout prameny, rozvodní řeky, hubí lidi i dobytek. Akce se ujme bohyně zdraví Kamrušepa a pomocí magických úkonů ho přivede zpět, ale nakonec musí pomoci s obětováním smrtelník, kterému se podaří Telipina usmířit.

Přidávám celý mýtus o zmizelém bohu Telipinovi, všimněte si na jeho konci popisu "pekla" (dolní země) jak ho známe i z našich pohádek.

Mýty staré Mezopotámie, 1977

Nejstarší známá mírová smlouva

Za vlády nejslavnějšího egyptského panovníka Ramesse II došlo k významné bitvě mezi dvěma sousedními velmocemi, chetitskou a egyptskou říší.

Tato památná bitva se konala asi 1279 př.n.l. u města Kadeše na řece Orontu, v dnešní severní Sýrii. Bitva skončila nerozhodně, dochované chrámové nápisy ji sice líčí jako velké vítězství egyptského vojska a drtivou porážku Chetitů, to je ovšem jen státní propaganda.

Egypťané měli v poli čtyři armády, Amonovu, Reovu, Ptahovu a Sutehovu a jeden pohotovostní oddíl, dohromady asi 20000 mužů, jak v jízdě tak v pěchotě. Byly jim podvrženy falešné informace o ústupu Chetitů, kteří na ně ukrytí za městem čekali. Chetitské vojsko tvořila hlavně jízda, měli do boje nasazeno 10500 mužů na 3500 bojových vozech a pěchotu o síle 8000 mužů. Amonova  armáda vedená samotným faraonem byla v táboře za Kadeší Chetity napadena. Na pomoc jí nemohla přijít ani Reova armáda, která byla mezitím chetitskou jízdou zcela zničena. Ramesse II se snažil proto probít z obklíčení a dostat se k Ptahově armádě, která se blížila od jihu a o bojích ještě vůbec nevěděla. A tehdy, když se chetitský panovník Muvatalliš rozhodl bitvu s konečnou platností rozhodnout, udělali chetitští vojáci naprosto neomluvitelnou chybu. Jisti si svým vítězstvím už pustošili tábor Amonovy armády a oslavovali. Ale na pomoc faraonovi v té chvíli dorazil pohotovostní oddíl i Ptahova armáda, takže se Chetité vrhali do řeky a snažili se stáhnout do kadešské pevnosti.

Tato bitva tedy skončila nerozhodně, ale válečná střetnutí obou říší ještě několik let pokračovala. Po smrti Muvatallišově jeho bratr Chattušiliš III usoudil, že takové bojování oběma stranám nic dobrého nepřináší, na druhé straně říše mu totiž rostl nebezpečný soupeř v asyrské říši, a poslal do Egypta poselství s nabídkou na smlouvu o trvalém míru a spojenectví. Ramesse II v roce 1264 př.n.l. nabídku přijal a uzavřel s chetitským králem nejstarší dosud známou mírovou smlouvu. Obě strany se zříkají použití zbraní proti sobě, slibují si pomoc v případě vnějšího napadení i vnitřních nepokojů, vydávají si vzájemně zběhy a politické uprchlíky. Smlouva stanovila vzájemné hranice a byla stvrzena úzkými osobními svazky. Farao Ramesse II uzavřel politický sňatek s chetitskou princeznou, chetitský král vykonal státní návštěvu v Ramessově městě v deltě a vyžádal si slavné egyptské lékaře, aby se o něho i jeho rodinu starali.

A co je snad nejzajímavější, tato smlouva nikdy nebyla žádnou stranou porušena. Egyptská verze smlouvy se dochovala téměř úplná. Také je dochovaná rozsáhlá egyptsko-chetitská diplomatická korespondence psaná na tabulkách v babylónštině.

Vachala B. (2001): Staří Egypťané, Praha

Staroegyptské lékařské papyry

Když jsem knihu Medicína dávných civilizací konečně našla, nedá mi to, abych vám z ní o egyptském lékařském umění něco nenapsala. Na lékařských papyrech je zachováno zhruba 1200 různých diagnóz, receptů a zaříkávadel.

Přehled podle doby vzniku:
1. Gynekologický papyrus z Kahúnu, kolem roku 1900 př.n.l., tři strany o ženských nemocech a prognózách porodu
2. papyrus Edwina Smithe, kolem roku 1600 př.n.l., popisuje 48 hirurgických případů, zachovaná část starší učebnice chirurgie.  Popsána jsou poranění, zlomeniny, zhmožděniny, jsou sestaveny od hlavy až po hrudník, u jednotlivých částí těla jsou zařazeny podle závažnosti od jednodušších případu po komplikované zlomeniny. Vždy obsahují diagnózu, předurčení průběhu a ošetřování typických případů, používaly se obvazy, dlahy, "sádrové" obvazy, ale také ošetření na způsob "šití" nebo "svorkování".
3. Ebersův papyrus, kolem roku 1600 př.n.l., úplný a nepoškozený, obsahuje na 900 receptů, je kompendiem pro praktické lékaře.  Ve sloupcích 103-110 popisuje nejen poranění, ale také abscesy, zduření uzlin a různé druhy nádorů.
4. Hearstův papyrus, z první poloviny 16.století př.n.l., sbírka 260 receptů.
5. Berlínský papyrus 3027 (menší berlínský papyrus), 16.století př.n.l., spis o dětském lékařství.
6. Berlínský papyrus 2038 (větší lékařský papyrus Berlínského muzea neboli Brugschův papyrus), kolem roku 1300 př.n.l., obsahuje 204 receptů a několik těhotenských testů.
7. Papyrus Chestera Beattyho č.VI (papyrus č.10686 Britského muzea), napsaný kolem roku 1300 př.n.l. je fragmentem monografie "Léčebné prostředky při onemocnění konečníku".
8. Londýnský papyrus (papyrus č.10059 Britského muzea), napsaný 1380 př.n.l., obsahuje 61 předpisů převážně magického charakteru.
9. Papyrus Carlsberg č. VIII, napsaný kolem roku 1200 př.n.l., zachovaný jen ve zlomcích, pojednává o porodnictví.

I když se dá předpokládat, že určité lékařské vědomosti patřily k vzdělání kněží, lékařskou praxi konali zřejmě jen někteří z nich. Zmiňováni jsou kněží bohyně Sachmety, o nichž se domníváme, že provozovali chirurgickou praxi. Specializace mezi lékaři byla běžná, také jejich odstupňování podle dosažené hodnosti, uchovaly se znaky pro jednotlivé hodnostní stupně lékařů. Lékaři ale museli také ovládat magické síly, být odborníky v zaklínání. Mezi staroegyptskými lékaři jsou zmiňovány i ženy-lékařky. Výuka budoucích lékařů probíhala v "domech života", kde se adepti seznamovali s rozsáhlým lékařským písemnictvím. Některé "domy života" byly přičleněny k chrámům a měly mezinárodní věhlas. V "domech života" se také pod dozorem lékařů vzdělávaly porodní asistentky. Zároveň byly tyto domy střediskem vědy a pracovišti učenců. Domy byly pod přímou ochranou faraonů.
 
Pollak Kurt: Medicína dávných civilizací, 1976

Kniha je přece jenom trochu staršího data, nemám přehled, jestli nebylo objeveno něco dalšího. Ale i tak je to nesporně zajímavé čtení.

Achnaton + lékařská diagnoza

náboženská reforma, která nepřežila svého tvůrce...

O faraonovi Achnatonovi pravděpodobně všichni víte, proto shrnu jen základní údaje.

Panovník 18.dynastie Nefercheprure Amenhotep IV, syn Amenhotepa III a královny Teje, nastoupil na trůn v roce 1359 př.n.l. Zhruba ve 4.roce své vlády začal uskutečňovat velké změny ve všech oblastech veřejného života. Nejvýraznější změnou bylo zavedení kultu slunečního kotouče, Atona, kterému přisoudil úlohu stvořitele, dárce a udržovatele života. Atonovi dal postavit velké světlé chrámy s otevřeným prostranstvím, které se velice lišily od dosavadních temných chrámů dřívějších bohů. Kult všech předchozích bohů zrušil. Změnil svoje jméno na Achnaton, sám na svého boha Atona napsal krásný chvalozpěv. Je to nejstarší historicky doložený pokus o monoteismus, navíc monoteismus exkluzivní.

Je to skoro nepochopitelné, protože ve většině náboženských systémů žádná exkluzivita nepanovala. Noví bohové, nové mýty, nové teologické koncepce se většinou přidávaly k původním, většinou dokonce bez nějakých výraznějších úprav, takže vznikaly skvěle nelogické konglomeráty různých, vzájemně si odporujících představ. Je sice pravda, že v horním patře kněžského teologického myšlení postupně vznikala představa jediného boha, jehož vlastnostmi a zjevenými formami jsou všichni ostatní bohové, ale tento inkluzivní monoteismus byl elitní záležitostí teologických špiček a proti jiným bohům zjevně nebojoval.

Achnaton ale vytáhl do boje hlavně proti kněžím vesetského Amona, kteří už v té době byli v říši nejmocnější a pomalu utvářeli stát ve státě. Těžko můžeme odlišit teologické pohnutky královského reformátora od pohnutek politických, ale rozhodně právě exkluzivita jeho boha byla v historii světových náboženství to pravé novum. Náboženská reforma ovšem nebyla jedinou reformou, kterou Achnaton provedl. Přenesl své sídelní město do nově vybudovaného města Achetatonu, změnil styl výtvarného umění z dřívějšího stylizovaného na povýtce realistický, změnil správu země tím, že jmenoval nové úředníky, kteří pocházeli z nižších vrstev obyvatelstva. Projevoval se na egyptské poměry rozhodně "demokraticky", on, jako jediný syn Atonův (stejně jako jeho předchůdci byl synem svého boha), se nebál ukazovat na veřejnosti dokonce s celou svou rodinou. Jeho vláda však trvala jen 17 let a reformy, které prováděl, byly příliš smělé, nenáviděné dříve vládnoucími vrstvami a nepochopené většinou obyvatelstva. Po jeho smrti se neudržely a všechno se vrátilo do starých kolejí. Amonovi kněží mu nenávist oplatili měrou vrchovatou, vzpomínka na kacířského krále měla být úplně vymazaná z historie. Achetaton byl opuštěn. A to bylo možná právě dobře, protože tím se uchovala většina památek z té doby, mimo jiné skvělý obsáhlý státní archív zahraniční korespondence se sousedními králi na klínopisných tabulkách psaný v babylonštině. O amarnském archivu bude ještě řeč, když se budeme věnovat historii Syropalestiny.

Už jsem zmínila Achnatonův příklon k realistickému zobrazování. Z portrétů, které jsou zachovány, vyplývá, že Achnaton po dobu svého panování nabíral ženské rysy. Ve Vachalově knize se to autor snaží vysvětlit teologicky, tím, že se Achnaton prohlásil za "otce i matku" svých poddaných jako jediný zástupce Atonův na zemi. Ale v knize Kurta Pollaka Medidína dávných civilizací jsem se dočetla o tom, že lékaři se podle dochovaných portrétů a jejich časové posloupnosti domnívají, že Achnaton trpěl celkem vzácným nádorovým onemocněním, které způsobuje přeměnu muže na bytost podobnou ženě. A podle jejich dobrozdání také na tuto chorobu umřel. (Jako na potvoru tuto knihu právě teď nemohu ve své knihovně najít. Je to k vzteku, byla jsem přesvědčená, že přesně vím, kde je. Znáte ten pocit bezmocnosti, když se nemůžete vyznat už ani ve svých knihách? Nemohu vám tedy napsat název té choroby. Slibuji, že doplním, až knížku najdu). 

Dodatek v 23 hodin: Kdo hledá, najde. Cituji z poněkud opožděně nalezené knihy Achnaton trpěl Fröhlichovou nemocí (dystrophia adiposogenitalis), ve většině případů je příčinou tumor hypofýzy. Jistotu o jeho nemoci by ovšem mohlo přinést pouze vyšetření jeho skeletu.......Mnoho hovoří pro to, že zásadní změna struktury Achnatonovy osobnosti – ochabnutí jeho mužnosti a zhroucení jeho reforem – byly důsledky onemocnění, pravděpodobně nádoru hypofýzy. 

K tomu jen jedna poznámka. Nemyslím, že by uspěl, i kdyby byl zdravý jako ryba. Jednotlivec, i nejvýše postavený, nemá šanci proti mocným kněžím. A pro náboženskou reformu, stejně jako pro vědecké objevy, musí dozrát duchovní klima, musí ta nová myšlenka prostě viset ve vzduchu. O jiné nezdařené náboženské reformě budu psát později, týká se dobytí Babylonu Peršany.

Přečtěte si, prosím, chvalozpěv na Atona a můžete si přidat Žalm 104, který bývá obecně považován za chvalozpěvem inspirovaný, ale vznikl zhruba o tisíc let později.

Vachala Břetislav: Staří Egypťané, 2001
Pollak Kurt: Medicína dávných civilizací, 1976

Literatura k starému Egyptu

Ještě Vám dlužím rozvrh na týden, který měl vyjít ve středu a kvůli mému usilovnému pracování nevyšel. Nebude to v nejbližší době s tou prací o mnoho lepší, takže přesouvám publikování rozvrhu na sobotu, kdy je pracovně volněji. Chtěla bych ještě uvést Achnatonovu reformu a bitvu u Kádeše a následnou mírovou smlouvu. Jinak ovšem se budu muset krotit a příspěvky k Egyptu už ukončit, protože jinak bychom se ani jinam nedostali. Takže od pondělí kromě reakcí na případné dotazy ohledně Egypta, se už přesuneme do Maké Asie. Ten týden bych se věnovala Chetitům.

Ale protože je Egypt opravdu skvělé místo a navíc má bádání o něm u nás velkou tradici a spoustu skvělých odborníků bývalých i současných, uvedu přehled dostupné česky psané literatury.
Jinak odkazuji na katalog Českého egyptologického ústavu UK: Catalogue of the Library of the Czech Institute of Egyptology
nebo na http://egyptologie.ff.cuni.cz/

Bárta Miroslav: Země pyramid a faraonů, 1997
Bárta Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově, Praha 1999
Bárta Miroslav: Osudy staré 4500 let, 2002
Lexa František: Náboženská literatura staroegyptská, 1997. reprint z 1921
Lexa František: Staroegyptské čarodějnictví, 1996, reprint z 1923
Lexa František: Výbor ze starší literatury egyptské, 1947
Lexa František: Výbor z mladší literatury egyptské, 1947
Lexa František: Veřejný život ve starověkém Egyptě, 1955
Strouhal Evžen: Život starých Egypťanů, Londýn 1994
Vachala Břetislav: Dávné písně lásky, 1982
Vachala Břetislav: 77 zajímavostí ze starého Egypta, 1989
Vachala Břetislav: Moudrost starého Egypta, Praha 1992
Vachala Břetislav: Pověsti a legendy faraonského Egypta, Praha 1994
Vachala Břetislav: Mír na Nilu. První mírová smlouva a její pozadí, Praha 1997
Vachala Břetislav: Nejstarší literární texty z nekrálovských hrobek egyptské Staré říše, Brno 2000
Vachala Břetislav: Staří Egypťané, Praha 2001
Vachala Břetislav: Egypt, 2003
Verner Miroslav: Objevování starého Egypta, 1990
Verner Miroslav: Ztracené pyramidy, zapomenutí faraoni: Abúsír, Praha 1994
Verner Miroslav: Pyramidy – tajemství minulosti, Praha 1997
Verner Miroslav, Bareš Ladislav, Vachala Břetislav: Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, Praha 1997
Zamarovský Vojtěch: Bohové a králové starého Egypta, 1979
Zamarovský Vojtěch: Sinuhet, 1985
Zamarovský Vojtěch: Jejich veličenstva pyramidy, 1986
Žába Zbyněk: Zpěvy Nilu, 1957
Žába Zbyněk: Tesáno do kamene, psáno na papyrus, 1968

Popřeme smrt?

Předně se musím omluvit za včerejší výpadek, pokusím se ho přes víkend dohnat. Po třech dnech téměř nepřetržitého pracování jsem prostě v pátek večer už odpadla.

Teď se pokusím odpovědět na dotazy. Heol loar chce vědět můj názor na svět a světlo. Myslím, že téma si zaslouží hned několik příspěvků, ale z jiného hlediska než češtinářského, tam se totiž opravdu necítím být odborníkem. Zařadím je do nočních úvah, jeden o uranických božstvech asi k chetitským náboženským představám, druhý o chápání světla nejspíš k perskému náboženství, a o rozdílu v chápání slova svět v SZ a NZ asi do mezidobí mezi oběma knihami, ještě by přicházelo v úvaku chápání obou pojmů u starých Slovanů, to, až to nastuduji, bych zařadila mimořádně, protože by to chronologicky přišlo na řadu hrozně pozdě.

Sue se v komentáři k dopisu vdovce ptá, proč ho duchu své manželky psal. Přímo k tomu dopisu bližší podrobnosti nevíme, dala jsem ho sem jako ukázku jedné formy, takových dopisů se zachovalo víc. Zřejmě se mu nedařilo, ať už zdravotně nebo jinak, a domníval se, že to způsobuje ona a chtěl, aby v této své škodlivé činnosti proti němu nepokračovala. A k tomuto tématu je potřeba povědět něco o egyptských představách o smrti.

Totiž myslím si, že náboženství vůbec vznikla až tehdy, když si člověk uvědomil ohraničenost své existence, nevyhnutelnost své smrti. A vynořila se otázka, co se s člověkem po smrti stane. Sice i tyto představy jsou různé, ale hodně často se setkáváme s představou jakéhosi pokračování života v podsvětí. Všeobecně to nebývá příliš vábné místo. A dost často je potřeba, aby zesnulý byl zásobován alespoň na cestu vším potřebným. To potom archeologové s nadšením nacházejí v hrobech. Taky představa, že zemřelí vlastně dál pobývají se svou rodinou a mohou jí pomáhat nebo škodit není jen egyptská, je známá z většího počtu kultur, nejlépe je to asi zdokumentováno v Číně v kultu předků. Zdá se mi to být taková antropologická konstanta. Dovolím si to ilustrovat na osobním příkladu. Starala jsem se o otce, po jeho smrti letos v lednu prodělala maminka malou mozkovou mrtvici, dostala se z toho, není na tom sice zdravotně nijak dobře, ale celkem to ještě ujde. Ale od té doby si úplně odmítá přiznat otcovu smrt, takže se u nás dějí rozhovory podobné následujícímu; Maminka: "Nachystala jsem mu snídani" a dává bokem snídani, kterou jsem nachstala já pro ni. Já:"Maminko, tatínek v lednu umřel, nepamatuješ se, bylas přece na pohřbu". Maminka se na chvíli zamyslí a pak odpoví: "Ano, ale udělalo by mu to dobře". Prostě maminka popřela důsledky otcovy smrti. A to podotýkám, že tatínek byl farář a maminka je hluboce věřící člověk. Ale v tomto konkrétním případě se snad projevují archetypické představy.

A právě takové představy patřily zcela dokonale propracované k egyptské kultuře. Egypťané se pokusili popřít smrt až do takové míry, že vlastně celý život věnovali tomu, aby jejich život po smrti byl dostatečně zabezpečen. Dokladem jsou pyramidy, mumifikace mrvého těla, uchovávání i vniřností ve specielních nádobách, zvlášť bylo i srdce, které bylo centrem lidského myšlení, do horbu se dávala mrtvým bohatá výbava všeho, co mohli v podsvětí potřebovat, byli opatřeni návodníkem, jak se chovat, aby hned při vstupu vyvázli bez úhony a aby si mohli magicky zajistit vycházení na denní světlo mezi živé. Protože se předpokládalo, že pokud obstojí při posmrtném soudu, dostanou přidělenou nějakou práci, měli v hrobové výbavě i své dvojníky, figurky označené svým jménem, vešebty (dost často zhotovené ve větším počtu), aby za ně na přiděleném úkolu pracovali. A úkolem pozůstalých bylo zajistit mrtvým zádušní kult, to znamená opatřovat jim i po smrti všechny prostředky k životu, aby jim v jejich posmrtné existenci nic nescházelo. Protože na příbuzné asi nebylo vždycky spolehnutí, snažili si takovou péči zajistit pořizováním závětí a často také darováním přiměřených prostředků chrámům, které tu zádušní službu měly prakticky zajistit. O důsledcích takového počínání, o vzrůstající moci a zvětšujícím se vlastnictví pozemků chrámů budu ještě psát. Ale právě taková představa o prostupnosti světa živých a mrtvých a jejich vzájemného ovlivňování vedla zmíněného vdovce k tomu, aby si na chování své zemřelé manželky stěžoval.
Je těžko posoudit, proč právě v Egyptě byla představa o posmrtném životě tak propracovaná. Možná to souvisí s tím, že Egypt byl dobře ohraničeným územím, relativně dobře chráněným, většinou dobře prosperujícím a kulturně vyspělým, bez velkých a otřesných společenských a kulturních změn (samozřejmě trochu zjednodušuji, ale ve srovnání například se starou Mezopotámií to tak opravdu vypadá). Lidé měli šanci na přirozenou smrt, ne smrt násilnou ve válkách, a ještě k tomu měli v té době naprosto bezkonkurenčně nejlepší lékaře. Snad i to byly důvody, které vedly k jejich "popírání" smrti.

Vachala B. (2001): Staří Egypťané

Posmrtný soud

Egyptská Kniha mrtvých

Egyptská Kniha mrtvých byl průvodce na cestu do podsvětí, který se dával mrtvým do hrobu. Byl to jakýsi návod, jak si počínat, aby obstál na podsvětním soudu. Zároveň mu měla dodat účinná zaklínadla, aby mu nic nechybělo a mohl se podle libosti vracet na svět. První texty takových zaklínadel jsou známé už z Textů pyramid, později z Textů rakví, ale vlastní Knihy mrtvých jsou psány na papyru a jsou známé od Nové říše. Vývoj textu byl dokončen až v době saiské (26.dynastie, 663-525 př.n.l.). Zachovalo se mnoho exemplářů rozdílné kvality (i tady rozhodovalo, kolik byl budoucí nebožtík schopen za takovou příručku zaplatit a jakého si sehnal na tuto práci písaře), takže jde o poměrně dobře probádaný text. Nejdůležitější je 125.kapitola, která jedná o podsvětním soudu. Bývá často v knize vyobrazený. Skládá se ze dvou částí. V první části obrazu je síň Obou pravd. V pozadí sedí 42 bohů jako porota. V popředí jsou váhy, na jedné misce vah leží srdce zemřelého, symbol jeho svědomí, na druhé misce je závaží v podobě pera, symbolu bohyně pravdy Maat. U váhy stojí bůh Anup se šakalí hlavou a pozoruje, jestli jsou misky vah v rovnováze. Napravo stojí bůh Thovt s ibisí hlavou a zapisuje výsledek. Za ním je netvor s hlavou krokodýla, hrudí lva a zadkem hrocha, který pohltí zesnulého, pokud nebude shledán spravedlivým.Napravo od vah stojí zdvojená Maat a za ní zesnulý. Na druhé části obrazu je scéna, která následuje potom, kdy vážení dopadlo dobře. Bůh Hor se sokolí hlavou vede zesnulého před Usírův trůn. Usíre má na hlavě bílou korunu, v rukou pastýřské žezlo a důtky, za ním stojí bohyně Eset a Nebthet, před ním roste lotos, z jehož květu se vynořují čtyři synové Horovi. Před trůnem je stůl a na něm nachystaná hostina.

Textem této 125.kapitoly jsou instrukce, "co má zesnulý říkat při vstupu do síně obou pravd, aby byl zbaven všech hříchů a směl popatřiti do tváře všech bohů". Pak následuje jakási egyptská zpověď. Ovšem podle instrukcí Knihy mrtvých má zesnulý své hříchy raději zatloukat a vydávat se za spravedlivého. Je to vlastně návod, jak bohy na soudu oblafnout a soudu se vyhnout.

Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích (1997), Vyšehrad, Praha

P.S. Teď pár dnů nebudu, objevím se znovu až v pátek večer. Nachystala jsem proto pro vás na ty dny texty z Knihy mrtvých, je to fantastické čtení, tak si ho užijte.

Královský mýtus

Základem kultu egyptského vládce bylo dogma, že faraon je pozemským vtělením boha Hora. Událost přenesení královské moci z Usíra na jeho syna Hora popisoval královský mýtus.

Usire byl synem boha země Geb a bohyně nebe Nut. Měl ještě tři sourozence, sestry Eset a Nebteh a bratra Sutecha. O onské kosmogonii už jsem psala. Usire jako nejstarší syn byl egyptským vládcem, jeho manželkou byla jeho sestra Eset. O jeho panování se zachovala příznivá zpráva na Amenmesseho stéle (kolem 1400 př.n.l. za 18.dynasie, teď v muzeu v Louvru). Prostě líčení oblíbeného zlatého věku. Ale trůn uchvátí jeho bratr Sutech. I když později byl Sutech chápán jako zlý bůh, podle archeologických nálezů je zřejmé, že byl starším bohem než Usire, je doložen už z předdynastické doby, viz tabulka historie Egypta, kdežto doklady o Usirovi jsou až z 5.dynastie, z doby kolem 2465 př.n.l. Ale pokračujme v rekonstrukci mýtu. Sutech Usíra zavraždí. Samotnou vraždu monarchy egyptské texty moc nerozpitvávají, bylo to zřejmě tabuizované téma. Sutech se stává vládcem Egypta spolu se svou sestrou a manželkou Nebthet. Eset, která je neobyčejně zdatná kouzelnice, spolu se svou sestrou hledá Usírovo tělo, promění se v ptáka, vyvolá svými křídly dech života, aby Usíre mohl na okamžik povstat k životu a zplodit syna Hora, svého mstitele. Pěkně dokumentováno na reliéfech ve svatyni boha Sokara v chrámu krále Setyho I.(1306-1290 př.n.l.) v Abydu. Poté se Usíre odebere do podsvětí a stane se vládcem mrtvých. Dítě, Hor, se narodil ne severovýchodě delty, matkou Eset ukrytý v papyrových mokřinách. Když dospěje přednese tribunálu hlavních bohů svůj nárok na egyptský trůn. Tribunálu předsedá sluneční bůh Re.Většina bohů je náchylná Horovy nároky uznat, ale Re dává přednost Sutechovi. Sutech navrhuje, aby se spor vyřešil vzájemným soubojem, to však odmítá bůh moudrosti Thovt a snaží se obnovit řádné soudní líčení. Protože to se vleče, pošlou pro znalecký posudek veliké bohyni stvořitelce Neit, Ta klade důraz na nesporné důkazy ve prospěch Hora, ale pro Sutecha chce cenu útěchy, za manželky dvě Reovy dcery Anat a Aštoret (původně syrské bohyně), Re s tím ovšem není srozuměn a Hora uráží tím, že ho považuje za neschopného vládnout. Trubinál bohů se naštve, a ústy boha Baby Reovi řeknou: "Tvá svatyně je prázdná", to znamená, že ho už nikdo nebere vážně. Re dotčeně opustí soudní tribunál a jen trik jeho další dcery Hathor, bohyně lásky a radosti, která se před ním obnaží a tak ho rozesměje, ho přivede zpátky. Sutech se dovolává toho, že Reovi pomohl zapudit Apopa, který ohrožuje Rea při jeho plavbě podsvětím. Thovt a Onhuret stojí při Horovi a za něho se přimlouvá i jeho matka Eset. Sutech si vyžádá přenesení líčení na ostrov, kam je Esetě přístup zakázán, ale ona se pomocí svých kouzel v přestrojení za starou ženu na ostrov stejně dostane. Na ostrově se promění v mladou krasavisi a začne svádět Sutecha a úskokem ho donutí přiznat vinu, předstírá totiž, že je vdova po pastevci a někdo vyhrožuje jejímu synovi zabavením dobytka a vyhnáním z domu. Sutech se jí chce zastat a ona mu z bezpečné vzdálenosti řekne, že se sám odsoudil. Sutech si jde stěžovat za Reem. Tentokrát ale tribunál přiřkne vítězství Horovi, ale Sutech se odvolá a znovu vyzývá Hora k zápasu. V první části se oba zápasníci promění v hrochy a mají být tři měsíce pod hladinou. Eset se ale obává, že Sutech pod hladinou Hora zabije a rozhodne se jednat. Harpunou se snaží zasáhnout Sutecha, ale zasáhne Hora. Když to zjistí, kouzlem harpunu vyjme. Napodruhé se jí podaří zasáhnout cíl, ale Sutech jí připomene, že je její bratr a tak tu harpunu zase pomocí kouzla odstraní. Ale to se zase nelíbí Horovi, vynoří se z vody a Eset setne hlavu a odnese ji do pouště, z jejího těla se stane kamenná, bezhlavá socha. Re chce nechat Hora vyhledat a potrestat. Sutech Hora najde v poušti v oáze, vydloubne mu oči a zakope je do země, kde vyrostou jako květy lotosu. Ale Hora najde Hathor a oči mu uzdraví. Pak už toho má sám Re dost a nařídí oběna protivníkům, ať se smíří, protože jejich sporu už mají všichni dost. Sutech naoko souhlasí, vystrojí ve svém paláci hostinu. Na ní chce Hora znemožnit tím, že ho znásilní. Hor se ovšem chytře vyhne a Sutechovo semeno zachytí do rukou, které má mezi stehny. Hor to řekne matce Eset (ta mezitím jaksi záhadně ožila). Eset považuje synovu ruku proto za nečistou a tak mu ji utne a hodí do močálu a kouzly mu obstará ruku novou. Pak ji ale napadne dobrý trik, odebere synovi semeno, natře s ním hlávky salátu, který má Sutech nejraději (Sutechova rostlina je opravdu náš salát, tedy locika zahradní), a Sutech ty hlávky sní. Pak sám Sutech chce Hora před shromážděním bohů zesměšnit a poví jim o tom znásilnění, Hor však obviní Sutecha ze lži  a navrhne, ať semena zavolají, aby se vidělo, kde které je. Thovt je volá, Sutechovo símě odpovídá z bažin, ale Horovo se vynoří jako sluneční kotouč ze Sutechovy hlavy. Sutech se přes tento debakl nechce vzdát a navrhuje závod v kamenných lodích. Hor si vyrobí loď z borového dřeva a jen ji pokryje vápencovou omítkou, takže samozřejmě vyhraje. Ale Hor je ze soudních průtahů a měření sil už zoufalý a stěžuje si bohyni Neit na zjevnou nespravedlnost, která je na něm páchána. Nakonec Thovt přesvědčí Rea, aby napsal Usirovi do podsvětí. V odpovědi Usire zdůrazňuje své zásluhy o egyptské zemědělství, dojde k menšímu slovnímu souboji mezi Reem a Usirem, kde Usire upozorní, že vládne podsvětním silám a všichni, lidé i bohové, jsou mu podrobeni. Tribunálu nezbývá tedy než Hora konečně jednomyslně uznat. Sutech je sice zajat a musí se vzdát trůnu, ale Re si ho vezme na oblohu a svěří mu nebeské hřmění.

Převyprávěno podle knihy (složeno z několika verzí, autor uvádí svoje prameny)
Hart.G. (2000): Egyptské mýty, Praha
Překlad některých verzí je také v knihách:
Lexa F. (1997): Náboženská literatura staroegyptská II, reprint vydání z roku 1921
Lexa F. (1947): Výbor ze starší literatury egyptské, Praha
část Lexova překladu je uveřejněna v knize
Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích (1997), Vyšehrad, Praha

Historie Egypta

Přidávám stručnou historii starého Egypta.

A. doba předdynastická (asi do 2950 př.n.l.)
V té době bylo v nilské deltě vynalezeno písmo, egyptský kalendář se jako na výchozí datum odvolává na 19.červen 4241, datum je ovšem sporné, badatelé se nemohou na dataci dohodnout. Vznikají dvě říše dolnoegyptská v deltě Nilu, hornoegyptská v údolí Nilu
B. doba protodynastická (2950-2654 př.n.l.) – 1. a 2. dynastie
Za zakladatele 1.dynastie se považuje král Meni, sjednotitel Horního a Dolního Egypta. Dynastie měla 7 králů. 2.dynastie s 8 králi položila základy k vnitřní organizaci státu. Už v té době byl král považován za vtělení boha.
C. Stará říše (2654-2133 př.n.l.) – 3. až 8.dynastie
3.dynastii zakládá Zoser, stavebník první stupňovité pyramidy, ve 4.dynastii jsou známí budovatelé pyramid, Snofru, Chufu, Chafre a Menkaure. Ve 4. dynastii vítězí myšlenka, že král je synem boha Re. V 5.dynastii víra v boha Re dál proniká, Maat, zosobnění kosmického řádu je považována za jeho výtvor a faraon ji má uskutečňovat a chránit. Od 6.dynastie se ale do popředí dostává bůh Usírev, původně bůh vegetace, dárce úrody. Mýtus o jeho smrti byl původně vztažen na krále a mrtvý král byl s Usírem ztotožněn, v pozdějších dobách prostě znamenal mrtvého člověka vůbec. Do časů 5. a 6. dynastie patří "Texty pyramid", psané na stěnách chodeb a síní pyramid. 6.dynastie bývá považována za poslední dynastii Staré říše, v 7. a 8. dynastii už držela říše pohromadě jen s obtížemi.
D. První mezidobí (2133-1991 př.n.l.) – 9. až 11.dynastie
Říše se pohroužila do sociálních bouří, rozpadla na několik částí, a všeobecně zavládla anarchie. V myšlenkách té doby se objevuje poprvé myšlenka etických norem, které platí i pro krále a představa posmrtného soudu v Usírově říši. Z té doby pocházejí "texty rakví", nápisy psané na stěny dřevěných rakví.
E. Střední říše (1991-1777 př.n.l.) – 12.dynastie
12.dynastie má 12 faraonů. Vnitropoliticky ji vyznačuje snaha po sjednocení říše navázat na poměry Staré řiše. Navenek je to doba výbojů do Nubie a do Palestiny. Oblasti se dostávají dlouhodobě pod egyptský vliv.
F Druhé mezidobí (1777-1562 př.n.l.) – 13. až 17.dynastie
Jednota říše je jen teoretická, řada králů se rychle na trůnu střídá, nestabilita umožňuje vpád Hyksů, kteří dokonce zakládají 15.dynastii, Hyksové donesli do své nové vlasti ctění boha Baala, kterého ztotožnili s egyptským Sutechem. Současně s nimi ovšem vládnou v Thébách panovníci 16. a 17.dynastie, poslednímu se podaří zvítězit nad posledním vládcem Hyksů, nábožensky interpretováno, thébský Amon vítězí nad Sutechem.
G. Nová říše (1562-1085 př.n.l.) – 18. až 20.dynastie
18.dynastie patří v historii k nejslavnějším, patří do ní faraoni Ahmose, Amenhotep I, Thutmose I, Thutmose II, královna Hatšepsovet, Thutmose III, Amenhotep II, Thutmose IV, Amenhotep III, Achnaton, Tutanchamon, Eje. Je to doba velkého politického i kulturního rozkvětu. Egyptský vliv se dostává až do Sýrie. Doma je to ovšem doba tvrdých bojů o moc mezi králem a Amonovými kněžími. Achnatonova náboženská reforma nepřežila svého tvůrce. 19.dynastii založil generál Haremheb. Merneptah (1234-1225) bývá považován za faraona izraelského exodu. K jeho stéle, kde je jméno Izraele zmiňováno, se ještě později vrátím. 20.dynastie se podle jména faraonů většinou nazývá ramessovská. Na konci období už Amonovi kněží nepokrytě vytváří náboženský stát ve státě. Konec Nové říše je poznamenán obranou proti útokům "mořských národů", které se daly ve Středomoří do pohybu.
H. Pozdní doba (1085-525 př.n.l.) – 21. až 26.dynastie
O jednotě říše se znovu nedá mluvit, dynastie se střídají, často jsou cizího původu,  např.dynastie libyjská, nubijská. Egypt musí odrážet dokonce dva vpády Asyřanů. V roce 525 př.n.l. dobyl Egypt perský král Kambyses a připojil ho ke své říši.

Heller J. (1978): Starověká náboženství, Kalich, Praha

Egyptské kosmogonické mýty

Shrnutí pro ty, kdo se nechtějí probírat stránkami o Egyptu

Množství egyptských bohů je značné a dosti nepřehledné. Egypt se skládal ze dvou říší, Horního a Dolního Egypta, každá z těchto říší vznikla sjednocením krajů, které měly po celou dobu existence egyptské říše značnou samostatnost a samosprávu. V Dolním Egyptě jich bylo dvacet, v Horním Egyptě dvacet dva. V každém kraji byl v hlavním městě chrám místního boha, který vládl živým a u města na západním břehu v poušti pohřebiště, kde vládl místní bůh mrtvých. Ovšem ne všichni tito bohové požívali stejnou vážnost, s mocí střediska vzrůstala nebo klesala i jejich moc, někdy přebírali vlastnosti jiných bohů nebo se vzájemně doplňovali tak, že vzniklo nové božstvo i se složeným jménem. Kromě bohů místních panteonů je také množství bohů původně přírodních i zbožštěné abstraktní pojmy.
Také egyptská mytologie je značně různorodá, poskytuje většinou několik odlišných řešení pro stejné jevy, i nejznámější mýty mají mnoho verzí. Navíc je situace ztížena tím, že přes takřka neuvěřitelné množství písemných materiálů, které jsou ze starého Egypta známy, málokdy je kterýkoliv mýtus podán uceleně, většinou jsou v zachovaných textech jen odkazy na mýty, jejichž znalost se předpokládá a které bylo třeba z takových narážek zpětně rekonstruovat, a přitom pokud možno dbát na časovou posloupnost a na předpokládaný vývoj mýtu samotného v různé dějinné situaci.
I stvoření světa je pojednáváno v mnoha různých mýtech, většinou značně se různících, přitom se zdá, že všechny koncepce mohly platit současně a vzájemně se nevylučovaly. Vznikly místní, původně na sobě nezávislé kosmogonie, které se pak dál rozvíjely, působily na sebe navzájem, doplňovaly se do složitějšího systému. V dalších odstavcích se budu zabývat hlavními kosmogonickými systémy podle míst, ve kterých vznikly a odkud byly dál tradovány.

Shrnutí egyptských mýtů o stvoření světa

I.On – Heliopolis
On byl nejvýznamnějším náboženským střediskem starého Egypta a byl hlavním městem třináctého kraje Dolního Egypta. On byl hlavním střediskem slunečního kultu. Sluneční kult byl v Egyptě nejdůležitější a také proto si On zachovával odedávna vysokou prestiž, i když se nikdy nestal hlavním městem sjednocené egyptské říše. Počátky zdejší kosmogonie sahají až k době sjednocení Horního a Dolního Egypta kolem 3000 př.n.l.  a v době Textů pyramid páté a šesté dynastie na konci Staré říše (do roku 2325 př.n.l.) je koncepce v podstatě dokončena.
Před vznikem uspořádaného světa bylo jenom množství neživých vod, prabahno chaosu, nazývané Nun, prvotní bytost, symbolizující prvotní neuspořádanost světa. I po stvoření uspořádaného světa dál existuje nad nebeskou klenbou a za hranicemi podsvětí a hrozí znovu prolomit řád a uvést svět do původního chaotického stavu. Nun byl uznáván jako božstvo, ale nestavěly se mu chrámy ani nepřinášely oběti. Z Nun povstal na počátku času vyvýšený pahorek, v Onu nazývaný benben, pyramidová vyvýšenina, na které stojí prvotní sluneční bůh Atum. Atum, nejstarší název slunce v Onu, božstvo, vzniklé samo ze sebe. Atum je všezahrnující a jediný, celistvý, nejvyšší bytost, která v sobě všechno ostatní zahrnuje. O tom, jak Atum zrodil další generaci bohů existují zase rozdílné zprávy. V jednom popise událostí,v promluvě 527 z Textů pyramid, nedvojznačně masturbací, v promluvě 600 kýchnutím a plivnutím. Tak povstala božská dvojice Šov a Tefnut. Šov je bůh vzduchu, jeho jméno znamená "pustý" nebo "prázdný" a je podobné slovu, které znamenalo "kýchat" nebo "prskat", Tefnut snad znamená původně "vlhkost" a její jméno se podobá slovu "plivat". Jejich dětmi (už přirozeným obvyklým způsobem) byli bohové Geb – bůh země a Nut – bohyně nebe (tady je třeba vzít na vědomí specifiku egyptského prostředí, které způsobilo, že země je muž a nebe je žena, když ve všech ostatních mytologiích světa je to obráceně), oni pak byli rodiči Usira, Suteha, Eset a Nebthet. Tak vznikla proslulá onská skupina devíti bohů a bohyň a návaznost na politické uspořádání země příběhem Usírovým, královským mýtem.
K onské teogonii výňatky z Bremmer-Rhindova papyru z Britského muzea. Jde sice o ptolemaiský papyrus, ale pravděpodobně je odvozen z originálu psaného alespoň o tisíciletí dřív .
 
Veškeré stvoření vzešlo v život poté, co jsem vznikl já… nebyla obloha, nebyla země… já sám jsem stvořil každou bytost… má pěst stala se mou družkou…souložil jsem se svou dlaní… vychrstl jsem Šova… vyplivl jsem Tefnutu…
Poté Šov a Tefnut zplodili Geba a Nut… Geb a Nut zplodili Usira… Suteha, Eset a Nebthet… nakonec zplodili národ této země.

II.Chmunev – Hermopolis
Staroegyptský Chmunev byl hlavním městem čtrnáctého kraje  Horního Egypta. Oblast byla hlavním střediskem kultu boha Thovta, božského písaře s ibisí hlavou. Ale byla také domovem zajímavého kosmogonického mýtu, založeného na osmici bohů, seřazených do čtyř dvojic. Číslovka osm, egyptsky chmunet, dala městu i jeho egyptské jméno.  Osmice bohů byly personifikované entity uvnitř prvotní látky. První generace je Nun a Naunet, kteří symbolizují praoceán, druhá generace je Heh a Hauhet, působnost této dvojice je ve dvou pramenech vysvětlována různě, podle J.Hellera  jsou prostorovým nekonečnem, podle G.Harta  symbolizují sílu záplav, třetí generace je Kek a Kauket, kteří jsou zosobněním tmy, čtvrtá generace byla původně tvořena Niu a Niut, kteří byly zosobněním nicoty, záporu. Později byla tato dvojice bohů nahrazena jinou, a to bohy Amon a Amaunet, kteří symbolizují skrytost, tajemství, ale také vítr. Tím bylo dosaženo spojení s vesetským panteonem. Podle chmunevské teologie  byl společným působením osmice bohů  prvotní pahorek  vymrštěn na povrch země z pravodstva právě výbuchem energie uvolněné uvnitř takto zosobněné prvotní látky. Místo původního vynoření pahorku je označováno jako Ostrov plamenů. Na prapahorku je uloženo vejce, které tam snesl bůh moudrosti a učenosti Thovt v podobě ibise. Z vejce se vylíhl svět. Osmice bohů, v podstatě fyzických jevů, je titulována jako "otcové a matky, stvořivší světlo". Byli zobrazováni jako žáby a hadi, protože ve starém Egyptě věřili, že žáby a hadi vznikají samoplozením. V báji z ptolemajské doby nejdřív  chmunevská osmice tvoří v Chmunevu, pak po Nilu zajede do Mennoferu, kde otevře ústa bohu Ptahovi a pak pokračuje do Onu, kde tvoří Atuma. Pak se vrací do Vesetu, setrvává už v klidu a odpočívá a do chodu stvořeného světa nezasahuje.
 
III. Jeb – Elefantine
Ke stvořitelským mýtům patří i mýtus o vytvarování lidí na hrnčířském kruhu bohem Chnumem, bohem s beraní hlavou s přímými rohy. Chnum byl oslavován jako stvořitel všeho lidstva. Je to bůh značně starý, ctěn byl už ve Staré říši, jeho jméno je částí jmen některých faraonů čtvrté dynastie. Byl ctěn jako bůh plodnosti, bůh kataraktů na Nilu, strážce jižní hranice Egypta. Původní místo jeho uctívání bylo město Jéb v prvním kraji Horního Egypta, ale jeho kult se rozšířil do dalších míst, Esny, Hypselis a Harwer. Protože je tvůrcem člověka, je i tvůrcem dítěte v matce a je samozřejmě i tvůrcem prince, budoucího krále. Protože je pokládán také za ba (duši) bohů Re, Šova, Usira i Geba, je tak vlastně prastvořitelem.

IV. Mennofer – Memfis
Mennofer byl hlavním městem prvního kraje Dolního Egypta, ve staré době byl hlavním městem celého státu, už od sjednocení obou říší za faraona Meniho. Původním bohem v Mennoferu byl prapahorek Tatenen, který se vynořil z původního pravodstva. Později s ním byl ztotožněn bůh Ptah, stvořitel všeho stvoření, první a nejvyšší tvůrce bohů i lidí. Je zpodobňován vždy v lidské podobě, s holou hlavou bez koruny s obřadním vousem oblečený v plátně a v postoji připomínajícím mumii. Je tvůrce, jeho velekněz má titul "Velmistr umělců". V dějinách Egypta se Ptah objevuje na konci čtvrté dynastie (kolem 2500 př.n.l) a doložen je již od této doby hlavně ve vlastních jménech. V Textech rakví je už nazýván tvůrcem bohů, tím, kdo dává růst obilí a slunci svítit. Je také nazýván "Pán Maat", ten, který tvoří řád a spravedlnost. O stvoření světa Ptahovým božím slovem už jsem psala.
Mennofer se znovu stal hlavním městem říše za ramessovské dynastie a zažil v té době velký rozkvět. Ptahův chrám v Mennoferu "Hut ka Ptah" byl hlavním chrámem sjednocené říše a korunovačním chrámem faraonů, kterým zůstal po celou dobu existence starověkého Egypta, i když bylo hlavní město říše už situováno jinde, a je to právě tento chrám, který dal prostřednictvím Řeků Egyptu jeho dnešní jméno.
V Nové říši je Ptah vedle Re a Amona třetí říšský bůh, dokonce s nimi tvoří jednu božskou trojici, kterou je egyptská říše reprezentována v cizině. Ptahovou manželkou je bohyně války Sachmet, která je zobrazována se lví hlavou, a mají syna, který s nimi tvoří božskou trojici, tím synem je v některých případech zbožštěný hodnostář faraona Džosera ze třetí dynastie, bůh lékařství Imhotep, v jiných bůh Nefertum, bůh vůně a světla, uctívaný v lotosovém květu, zobrazovaný jako hoch s lotosem na hlavě, ovšem jindy je Nefertum  spojován se slunečním bohem Re jako lotosový květ u Reova nosu, jindy je spojován s bohem pravodstva Nun jako lotosový květ, který se vynořil z Nuna, když vznikl svět.  Bohem mennoferského pohřebiště a bohem mrtvých byl bůh Sokar, zobrazovaný v podobě sokola nebo muže se sokolí hlavou. Sokar patří mezi nejstarší egyptské bohy, už v Textech pyramid jsou o něm písemné zprávy, postupem doby se stával patronem umělců a řemeslníků, postupně se spojoval a splynul s bohem Ptahem.  Podobně splynul i s bohem mrtvých a vládcem podsvětní říše Usírem.

V. Veset – Theby
Z doby Staré říše nejsou o Vesetu žádné zprávy, Veset postupně získával na významu od začátku Střední říše, kdy byla odtud obnovena jednota Egypta, ale hlavně v Nové říši, kdy byl hlavním městem státu. Vesetský bůh Amon se stává hlavním bohem Egypta. Amon je uctíván jako dárce života, a to nejen lidí, ale i bohů, ostatní bohové jsou  podle spekulací Amonových kněží jen zosobněné Amonovy vlastnosti. Vlastně každý bůh je promítnutím Amonova obrazu. Amon je "ten, který  vytvořil sám sebe", je přede vším ostatním, ještě před vynořením se prapahorku z prabahna. On je snad tou energií, která pohnula osmici chmunevských bohů k vytvoření Ostrova plamenů. Také ovšem může být prvotní husou, která snesla vejce na prapahorek a z vejce se vylíhl sluneční bůh. V Amonovi se teologické spekulace jeho kněží blíží k představě jediného svrchovaného boha.

George Hart: Egyptské mýty, Praha, 2000
Jan Heller: Starověká náboženství, 1978, str.7-101
Vojtěch Zamarovský: Bohové a králové starého Egypta, Praha, 1979

sumerské milostné básně

Při pátrání po něčem jiném jsem narazila na pěkný článek o sumerských milostných básních i s uvedenými ukázkami. Stať napsal dr.Furat Rahman. Upozorňuji, že jde o pdf, má tři strany.

Luštění klínopisu

Luštění klínopisu a poznámka o tom, jak se mohla odhadnout výslovnost

Východiskem k luštění klínopisu se staly nápisy na stěnách paláce perských králů v Persepoli. Byly známé už dříve, ale badatelskou práci začal dánský učenec Carsten Niebuhr, který řadu nápisů opsal a uveřejnil ve své knize Popis cesty do Arábie a jiných přilehlých zemí v roce 1778. Poznal, že jde o zápis stejného textu, psaný třemi různými typy písma. Další badatel, O.G.Tychsen správně poznal, že to nejsou jen tři abecedy, ale také tři řeči. F. Münter určil, že první typ písma je hláskový, druhý slabičný a třetí znakový, kdy znaky znamenají celé slovo. Nejúspěšnějším badatelem počátků klínopisu se stal německý profesor latiny a řečtiny Georg Friedrich Grotefend, který v roce 1802 předložil překlad dvou nápisů psaných v hláskovém klínopisu. Už dřív objevenou posloupnost znaků, o které se už Münter domníval, že znamená král králů, dovedl spojit s vlastním jménem krále Dareia (Darajavauš) a ze svých znalostí perské historie a Zendavesty a také pomocí kombinačních schopností získal čtení 13 perských klínových znaků z celkového počtu 39. V roce 1836 se podařilo E.Burnoufovi, stanovit čtení všech ostatních perských hláskových znaků. Pro luštění dvou dalších textových verzí bylo tehdy málo podkladů. Pak byl na skále u Behistunu objeven ve velké výšce vytesaný trojjazyčný nápis z perského období o 400 řádcích. Kopii nápisu ze skalní stěny pořizoval anglický důstojník Rawlinson s pomocí jednoho kurdského chlapce celé desetiletí. Postupně se objevovalo víc materiálu, objevovaly se i verze téhož textu z různých období, badatelé objevili, že některé znaky mají nejen souhláskový, ale i slabičný význam, slabika přitom mohla být tvořena dvěma souhláskami s vloženou samohláskou. Poznali, že babylonština je semitský jazyk, příbuzný hebrejštině. Rawlinson v roce 1847 zpracoval opis babylonské verze behistunského nápisu a určil přitom na 250 klínopisných znaků, víc než třetinu z celkového počtu. Největší potíže působilo čtení vlastních jmen. Například v jednom nápisu bylo jméno panovníka Nebukadresara zapsáno znaky, které by se měly číst an-ak-ša-du-šiš. V Ninive byl objeven vokabulář, který vedle fonetického čtení znaků uváděl i jejich ideografický význam, v uvedeném příkladu pro znaky an-ak je uvedeno čtení ilu Na-bi-um "bůh Nabu", ša-du jako ku-du-ur-ru "hranice", šiš jako na-za-ru "chránit" čili vychází, pokud čteme ne slabičně, ale znakově Nabu-kudurri-uzur "bože Nabu, hranice chraň", tedy čtení jména Nebukadresar. S přibývajícím počtem nacházených textů přibývalo ovšem i problémů a nevyjasněných míst. K výsledkům bádání se někteří odborníci stavěli skepticky. Proto uspořádali takový testík. V roce 1857 dala Královská asijská společnost čtyřem známým klínopisným badatelům opis právě objeveného rozsáhlého asyrského nápisu a požádala je o překlad, který byl pak v zapečetěných obálkách uzavřen až do slavnostního otevření všech současně. Zjistilo se, že všichni badatelé přeložili text bez podstatných rozdílů. Tak asyriologie ukázala svoji spolehlivost.

Objevování sumerštiny bylo nesporně pozdějšího data, nejdříve se dokonce badatelé domnívali, že šlo o tajnou řeč, používanou chrámovými služebníky. Archeologické vykopávky v sumerských městech ovšem přinesly velké množství textového materiálu.  K dispozici jsou také množství dvojjazyčných akkadsko-sumerských slovníků. Z množství písemných záznamů se dalo odvodit, že sumerština není semitským jazykem, ale jazykem bez známé příbuzenské vazby, jazykem aglutinačním. Ale o tom už jsem tady psala.

Co se týče výslovnosti. Nevím, jestli jsou také takové vokabuláře pro sumerštinu. Ale vím, že jsou slovníky pojmů, v tomto případě jen sumerské, které sloužily k ustavení terminologie. Měly řazení podle slabičných řad. Tady bych si pomohla analogií s japonštinou, která taky může stejná slova zapisovat znakem nebo slabičně. V japonsko- českém slovníku jsou slovíčka sice tištěna pomocí znaku, ale řazena foneticky v ustáleném pořadí jednotlivých slabičných řad, přitom první slabičná řada jsou samostatné vokály. (a e i o u, ka ke ki ko ku atd). Stejně v sumerštině, jen pořadí vokálů a slabičných řad je jiné a navíc sumerská slabika mohla být složitější. Slabiky typu: V KV VK KVK, kde V je vokál, K konzonanta. Kombinace dávaly 120-130 znaků, pokud byly zapisovány jen slabičně, větší počet při zastoupení obrázkových znaků. Všechny texty by se daly zapsat jen slabičně, tedy foneticky, a také v některých okrajových oblastech sumerského vlivu nebo zřejmě v méně vzdělaných vrstvách tak zapsané byly, našly se totiž, ale znakem vzdělanosti bylo samozřejmě používání znaků, stejně jako je to dodnes ve vzpomínané japonštině. Ale co z toho nejde odvodit a čím si nejsem jistá, je hlásková zpodoba uvnitř slabiky, právě v japonštině totiž to, co patří do řady s počátečním ch a má následující měkkou samohlásku se vyslovuje jako ši a jiné podobné zpodoby souhlásky následující měkkou samohláskou, někdy to není ani moc logické. Tedy pokud bychom neznali třeba anglický přepis japonštiny a nikdy ji neslyšeli, z logiky těch řad by taková výslovnost neplynula. Tak nevím, jestli něco podobného nebylo i v sumerštině. Možná, že se to dá zjistit právě pomocí osobních jmen z akkadských překladů, ale za to bych tedy určitě nedala krk. Mohu se zeptat dr. Rahmana, který nám jazyky a kultury starověkého Předního východu přednášel. Sice jsem se z jeho základů starobabylonštiny musela kvůli zhoršující se domácí situaci odhlásit, ale asi ho zítra uvidím, chtěla bych od něho zápis do indexu. Pokud se s ním potkám a bude to možné, zeptám se na tu výslovnost i na přísahu, kterou chtěla vědět Sue.

Klíma J. (1963): Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Praha
Hruška B. (1987): Pod babylónskou věží, Praha
Zvlášť tato kniha je psaná velice čtivě, je spíš populárně vědecká, a o těch objevováních je to jako detektivka.

Hlavní sumerská božstva a literární památky

Poněkud nesouvislé povídání o bozích a textech.

Pokud chci stručně popsat sumerský panteon, musím začít tím, že před jménem každého boha i bohyně stál určující znak – determinativ pro božství, znak, který doslovně znamená hvězdu. Každé božstvo tedy bylo představováno jako nebeská bytost. Nejvýš stojí triáda velkých bohů An, Enlil a Enki. An = nebe je sice typický svrchovaný bůh, ale už tehdy vykazuje známky "odpočívajícího boha". Aktivnější je Enlil, atmosférický bůh a Enki, "Pán země", ale také bůh vod, protože v sumerském pojetí země ležela na oceánu. Z rekonstrukce kosmogonických představ, které známe jen v náznacích, můžeme usoudit na prvotní vody, identifikované s původní Matkou, bohyní Nammu, která sama ze sebe zrodila prvotní pár Nebe-An a Zemi-Ki. Ti byli rodiči Enlila, boha ovzduší, který je od sebe oddělil. Toto téma je v mytologiích velmi časté a předpokládají se sumerské kořeny. Také představa o prvotním ráji na počátku je v sumerských textech zaznamenaná, rájem je ostrov Dilmun, některými badateli situovaný na dnešní Bahrajn. O stvoření lidí, aby za bohy pracovali, už byla řeč v mýtu Enki a Ninmach. Existují i jiné mýty o stvoření lidí, lidé rostou ze země jako obilí, případně jsou vytvořeni z krve dvou obětovaných bohů. Lidé jsou služebníky, ale i spolupracovníky bohů v jejich odpovědnosti za kosmický řád. Božské moci me zajišťují fungování světa i lidské společnosti, existuje pěkný mýtus o tom, jak Inanna me Enkimu ukradla. Triáda nejvyšších bohů byla doplněna triádou planetárních bohů, která zahrnovala Nannara-Su'ena-Měsíc, Utua- Slunce a Inannu-Venuši. Božstva slunce a měsíce byla v sumerském období méně významná, vrcholu uctívání dosáhla až v babylonském období, ale Inanna je odpočátku velice významnou bohyní. Je současně bohyní lásky i války, ovládá tedy život i smrt, mýtus o její svatbě s Dumuzim a jejím sestupu do podsvětí je jedním z nejvýznamnějších. Známe také první zaznamenání mýtu o potopě, kterou se božstva rozhodla zničit lidstvo, ale pobožného vládce Ziusudru zachránila a dala mu nesmrtelnost. Ze sumerské doby pocházejí i části eposu o Gilgamešovi, tehdy ještě tradované jako jednotlivé příběhy ze života legendárního vládce Uruku, Bilgámeše.

Mimo mýty byly oblíbenými literárními útvary také různé spory, slovní potyčky dvou protivníků, spor dřeva a rákosu, léta a zimy, motyky a pluhu, ovce a obilí, ptáka a ryby, stříbra a mědi. Dále prosby o přízeň pomocí modlitby zapsané na tabulce ukládané jako oběť bohu, bohyni k nohám, dotazy panovníků na názor božstva, sbírky zaklínání, uveřejnila jsem zaklínání proti bolavému zubu, jiné příklady: UDUG.HUL proti zlým démonům, proti Lamaštu DIM.ME, Maqhu – spálení, zničení sil černé magie, sbírka zaklínání  a na objednávku voskové nebo dřevěné figurky čarodějnic a pak při zaklínání zničeny, 8+1 tabulka (zaklínání a rituál), sbírka šurpu, pokud pacient nevěděl, čím se provinil, jsou vypočítávána přestoupení, rituální i morální prohřešky proti bohům, (i přísaha mohla být přestoupením), Nandurti (řešení), z věšteckých textů bylo předpovězeno velké zlo, pomocí zaklínání se dalo odvrátit, Šaziga, 35 zaklínání pro zvýšení potence, recepty na afrodisiaka.

(použila jsem zaznamenané zápisky z přednášek dr. Furata Rahmana o starověkém Předním východu)
Eliade M. (1995): Dějiny náboženského myšlení I, Oikúmené, Praha

P.S.Rozvrh na příští týden. Chtěla bych se celý týden věnovat Egyptu, doufám, že to v hrubém nástinu za ten jeden týden stihnu: stručná historie, hlavní střediska, egyptský panteon, královský mýtus, Achnatonova reforma, bitva u Kádeše, egyptská dominance nad Syropalestinou. Poked by něco bylo moc rozsáhlé, budu to muset rozdělit do většího počtu příspěvků. 

Klínopis a sumerština + dodatek

Sumerština je nejstarší písemně zaznamenanou řečí. Je to dané také materiálem, na který Sumerové psali. Použili totiž k záznamům hliněné tabulky, do kterých vyrývali značky dřevěnými rydly a pak tabulky vypálili stejně jako vypalovali cihly a tak jim dali fantastickou trvanlivost. První záznamy byly záznamy hospodářského charakteru a sloužily spíš k počítání.

První fází písma byly zjednodušené obrázky psané do kolmých políček shora dolů, odprava doleva. Tento způsob se hodil pro zápis na kamenné stély a sochy, v případě tabulek se přešlo na psaní ve vodorovných řádcích odleva doprava a při této změně došlo k otočení jednotlivých znaků o 90 stupňů doleva. Tak některé obrázky dostaly až protismyslnou polohu, třeba znak pro stojícího člověka tak ukazoval člověka vleže. Usuzuje se, že v té době už znaky měly spíš slabičný význam. Používáním rydel s výrazným klínem se písmo dál schematizovalo a z obrázků se staly klínopisné znaky. které mohly mít podle souvislosti obojí význam, ideografický nebo slabičný. Velikost tabulek byla různá, nejčastější byl formát, který se písaři vešel do dlaně, obvykle 4-5x3-5cm. Byly ovšem objeveny tabulky větších rozměrů, zatím největší má rozměry 30x46cm. Jsou ovšem známé také tabulky s miniaturním textem, který se dá číst jen s pomocí lupy, kdy na tabulce 2,2x2,6cm je 30 řádků se 144 znaky, jejichž výška nepřesahuje 2mm. Tabulky byly někdy umístěny v hliněné obálce, kde byl text zopakován. Obálka byla opatřena otiskem pečetních válečků a ukazovala nefalšovanost textu vnitřní tabulky. To byl častý případ u obchodních korespondencí, pečetní válečky byly osobním dokladem svého majitele. Sbírky tabulek byly uchovávány v knihovnách, každá tabulka je opatřena  nadpisem a obsahem, takže rozsáhlejší díla je možné pospojovat, epos o Gigámešovi z Ninive je například zapsán na dvanácti tabulkách.

Už jsem psala o tom, že sumerština je jazyk, který se zatím nepodařilo zařadit do žádné jazykové skupiny podle příbuznosti. Ale je rozluštěna, dokážeme ji číst a jsou známá její gramatická pravidla. Je jazykem aglutinačním, gramatické koncovky jsou řazeny za sebou a každá koncovka má jen jeden gramatický význam. Ve výslovnosti dochází k změně samohlásky podle okolí, silná samohláska si přizpůsobuje okolí, podobně jako v maďarštině. V gramatické stavbě je zajímavý rys, sumerština používá pro vyjádření původce děje zvláštní tvar – ergativ jako baskičtina a gruzínština. Kromě tranzitivní konstrukce, kde podmět je vyznačen ergativem, používá také intranzitivní konstrukce pro slovesa stavu, příklady: v syntaxi je použita

tranzitivní konstrukce 
lugal-e          é        mu-na-dú          
král ergativ dům prefix jemu vztyčit
intranzitivní konstrukce:
ligal i-geh
král  šel

Na konci 3.tisíciletí se Sumerové asimilovali, ale sumerština měla dál vysokou společenskou prestiž, sumerskou kulturu semitské národy převzaly. Ve starobabylonských školách se sumerština vyučovala, existují dvojjazyčné slovníky, sumersko-akkadské, i gramatiky, všechno ovšem z akkadského pohledu, třeba k jednomu slovesu je až 318 tvarů. Písařským školám chci věnovat jiný příspěvek a zařadím ho později.

Z období 3100-3150 př.Kr. se zachovaly jednojazyčné seznamy slov k výuce, sloužily hlavně k standardizaci terminologie a jejího písemného vyjádření.

dodatek:

Údaje o seznamech slov jsem převzala ze zápisu přednášek a neověřila si je. Díky stovce jsem byla upozorněna na nelogičnost datace a tak teď připojuji to, co jsem si nahledala v literatuře. A taky pro zájemce uvádím, doufám úplný seznam naší doporučené literatury, anotace nejsou úplné, omlouvám se za ně.

Cituji z knihy Prosecký: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu z hesla Seznamy bohů:
Nejstarší dochované seznamy vůbec, které ovšem ještě nejsou ryzími seznamy bohů, pocházejí z archaického Uruku, zatímco nejstarší dochované seznamy bohů pocházejí z Fáry (okolo 2600 př.n.l.) a texty stejného typu nalézáme i v dalších mezopotamských lokalitách.
a z knihy Svět Mezopotámie, kapitola počátky písma: Nejstarší dosud známé doklady písma jsou na hliněných tabulkách z Uruku, které byly napsány kolem roku 3300 př.n.l. a používají od počátku ucelený systém asi 700 různých znaků. První tabulky dokumentují výměnu zboží, například obilí, piva a zvířat. Setkáváme se také se seznamy slov, které sloužily budoucím písařům při výuce písma.
Knihu Prosecký: Encyklopedie starověkého Předního východu jsem neměla k dispozici (je moc drahá a v knihovnách je jen prezenčně, a to já nemůžu)

Literatura:

Prosecký: Encyklopedie starověkého Předního východu, 1999
Prosecký: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu, 2003
Hruška: Kultovní život starého Sumeru, 1995
Nováková: Základy starobabylonštiny, 1999
Black: Bohové, démoni a symboly starověké Mezopotámie, 1999
Matouš: Epos o Gilgamešovi, 1976
Roaf: Svět Mezopotamie, kulturní atlas, 1996
Heller: Starověká náboženství, 1988
Mýty staré Mezopotámie
Duchovní prameny života
Edzard D.V. Überblick über das sumerische Literatur in Reallexikon des Assyriologie 7, 35-48
Jepsen: Královská tažení ve starém Orientu
Krecher: Altorientalische Literaturen, band 1
Nováková: Dějiny Mezopotámie, 1998
Prosecký: Prameny moudrosti, 1995
Prosecký: Královské knihy staré Mezopotámie, 1995
Texte aus der Umwelt des Alten Testaments, Gütersloh
Oppenheim: Starověká mezopotámie, 2001, originál z roku 1977
Egypťané a první civilizace. Podivuhodné archeologické objevy, 2001
Klíma J. (1963): Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Praha
http://www.klinopis.cz

Stručná historie Sumeru

Nevím jak vy, ale já jsem v hodinách dějepisu nabyla dojem, že historie začíná homérovským Řeckem a týká se jenom Evropy. Jakoby žádná jiná ani neexistovala.

Ale teď při svém poněkud nesouvislém psaní jsem zjistila, že prostě budu muset zařadit některé příspěvky, týkající se historie oblastí, o jejichž náboženství píšu, protože jinak by leckdy nebyly zřejmé souvislosti. Nezačnu paleoantropologií, doufám, že to udělá Mediblog, ale začnu až obdobím obeidské kultury, pocházející z jižního Iráku. Je doložena v Uruku kolem roku 4325 př.n.l., ale rozšířila se po celé Mezopotámii. Byly nalezeny měděné sekery a různé zlaté předměty, mramorové hlavy zvířat i muže, hliněné figurky býků, pečeti, na kterých jsou kultovní scény, ale v té době také vznikají monumentální chrámy zikkuraty. Obeidská kultura ještě nebyla sumerská. Sumerové, jejichž jazyk se zatím nedá zařadit do žádné známé jazykové skupiny, přišli pravděpodobně ze severních oblastí a usadili se v Dolní Mezopotámii asi kolem 3500 př.n.l. Jsou ještě jiné domněnky, některé zcela fantastické, ale tuto teorii se zdají dokládat názvy věcí, které se v Dolní Mezopotámii nevyskytují, ale v severních oblastech ano. Sumerové si pravděpodobně podrobili původní obyvatelstvo náležející obeidské kultuře, o jehož etnicitě není nic známé, ale hodně z jejich kultury převzali. Sumerové většinou netvořili říši, každé město bylo vlastně samostatným chrámovým státem, chrámy jsou zároveň střediskem kulturního, hospodářského i správního života. Do doby kolem roku 2600 př.n.l. spadají nálezy zavodňovacích kanálů v Šurrupaku. V té době vládl také první bezpečně doložený vladař Mesilim z Kiše, který ovládl i města Lagaš, Ummu a Adab. Známé jsou královské hroby v Ur, kde byli králové pohřbeni i s bohatým doprovodem svých služebníků, kteří se po skončení smutečních obřadů otrávili, aby mohli svému pánovi sloužit i v podsvětí. Lagašská dynastie vládla v období 2520-2355 př.n.l., ve vedoucím postavení v Sumeru byla vystřídána vládcem z Ummy Lugalzagisim, kterému se podařilo vytvořit na čtvrt století poměrně rozsáhlou říši. Byl ale přemožen prvním velkým semitským vládcem Sargonem Akkadským 2340 př.n.l. Za jeho panování se akkadština rozšířila a postavila se po bok sumerštině, ale Akkadové přejali sumerské kulturní dědictví. Po zhruba dvou stoletích panování Akkadu se podařilo sumerským městům osamostatnit, ze severu však přišla další vlna nájezdníků, tentokrát Gutejců a způsobila roku 2159 př.n.l. pád akkadské říše. Vláda Gutejců spadá zhruba do rozmezí 2133-2040 př.n.l. Ze Sumeru té doby jsou zprávy jen z města Lagaše, kde svazu několika měst vládne druhá lagašská dynastie 2164-2110 př.n.l. S odchodem Gutejců začíná nové období, tzv. sumerská renesance, 2110-1817 př.n.l., začíná třetí urskou dynastií. V této době vrcholí obnova sumerské kultury v řadě osamostatněných městských států. Zakladatelem třetí urské dynastie je Urnammu, přemožitel Gutejců a vládce, který vydal nejstarší známý mezopotamský zákoník. Poslední člen této dynastie byl přemožen svým generálem Išbierrou, který pak založil vlastní říši se sídlem v Isinu, dynastie jím založená je proto nazývána isinská. Ale další osudy Mezopotámie už formují semitské vrstvy obyvatelstva, sumerština se stává v té době už jen obřadním jazykem, jazykem vzdělanců, ale živě se mluví semitskými jazyky.   

Heller J. (1978): Starověká náboženství, Kalich, Praha
Eliade M. (1995): Dějiny náboženského myšlení I, Oikúmené, Praha

Lamaštu

Předobrazem Lilith podle pracovních kompetencí je velice zlá akkadská démonka Lamaštu, která ohrožovala především těhotné ženy, rodičky a kojence, působila potrat a různá těžká, většinou smrtelná onemocnění. Podle mýtu o Atrachasísovi měla zřejmě dbát na to, aby se lidé jako druh nepřemnožili, aktivita přemnožených lidí totiž Enlilovi vadila.

Obrázek Lamaštu není zrovna vábný. Žena s lví hlavou, oslími zuby, oslíma ušima a orlíma nohama, kojící psa a vepře a držící v rukou hady. Klečí na oslu, který stojí v lodi plující po řece. Do lidských příbytků pronikala škvírou ve dveřích, oknem nebo kanálem. Tady pak čekala na okamžik porodu, aby se mohla zmocnit novorozence jako nepravá kojná a zabít ho svým jedem. Bylo nalezeno hodně jejích vyobrazení, která měla zřejmě sloužit jako ochrana. Totiž, aby se Lamaštu, když uvidí sama sebe už v místnosti, do ní nenasoukala. Proti ní působil také ochranný protidémon Pazúzu, který měl při své nejednoznačné povaze schopnost ji zahnat zpět do podsvětí. Proti Lamaštu byla vytvořena i řada zaklínání, je známa sbírka 13 zaklínání a 9 rituálních předpisů. Texty jsou sice magické povahy, jako ostatně všechny léčebné úkony v té době, ale obsahují i racionální opatření starověkého lékařství.

Když si dáte v Googlu vyhledávat Lamaštu, jako první vám vyjede přepis akkadského textu do latinky a můžete se kochat zněním originálu.

Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu (2003)
P.S. Je tam i pěkný obrázek amuletu proti Lamaštu

Lilítu

Mohlo by se zdát, že Lilith je pozdním židovským odrazem akkadské démonky Lilítu.

Ale to zrovna dobře nesouhlasí. Trojice akkadských démonů Lilú, Lilítu a Ardat-lilí jsou duchové, přízraky, zjevení. Často bývá překládáno jako větrný muž, žena a dívka. Přebývají ve stepi, bloudí sem a tam, nemají stálé sídlo a na člověka útočí hlavně v noci. Bývají srovnáváni s nočními démony typu středověkého inkuba a sukuba. Ardat-lilí, větrná dívka, je v sumersko-akkadských zaklínáních líčena jako duch zemřelé neprovdané ženy, která nemohla naplnit své poslání manželky a proto teď hledá někoho, kdo by se stal jejím mužem. Je tedy třeba se mít na pozoru a nezapomínat na své strážné démony.

Obrázek Lilítu ze starobabylonského období ukazuje okřídlenou nahou ženu s rohy na hlavě a panovnickými symboly, kruhem a holí v ruce. Místo chodidel má ptačí drápy, stojí na dvou ležících lvech, vpravo a vlevo sedí velká sova. Podle sumerské verze se démonka spolu s hadem zabydlela  v kmeni stromu chuluppu, který si zasadila bohyně Innana ve své zahradě. Hrdina Gilgameš, který na žádost bohyně Innany strom chuluppu porazil, hada zabil a démonku zahnal zpět do pustiny.

Prosecký J., Hruška B., Součková J., Břeňová K. (2003): Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu,Libri, Praha

Při práci se pít nemá

O tom, co se stane, když bohové odmítají pracovat, jsme už hovořili. Tentokrát přikládám k postřehu sumerský epos Enki a Ninmach (ten si určitě přečtěte, pobavíte se). Pochází z chtonické teologické tradice kněží z Eridu, kde hlavním bohem byl bůh Enki, bůh přírody a sladkých vod, ale působící také jako bůh moudrosti, který bdí nad řádem světa. O první části eposu už byla řeč. Teď se budeme věnovat stvoření lidí. Před vlastní prací si bohové uspořádali hostinu, kde se podávalo pivo, zřejmě v množství převyšujícím únosnou míru. Když se pouštím do neznámého úkolu, kde nevím, co mne může čekat, není zrovna rozumné se opít, a to jistě platí i o bohu moudrosti a jeho sestře. Práce bohů při tvoření lidí taky podle toho vypadala. První prototypy se rozhodně nepovedly, z atelieru bohyně Ninmach vyšel nejdřív člověk s postiženou rukou, pak takový, který neviděl, třetí měl ochrnutou nohu, čtvrtý neudržel moč, pátým byla neplodná žena, šestý byl eunuch. Ke cti boha Enkiho slouží, že se o všechny tyto zmetky postaral, určil jim práci, kterou se mohou živit. Pak se sám pokusil o výrobu lepšího modelu, ale ani on neměl úspěch, vytvořil roztřeseného starce, který ve svých rukou neudrží ani chléb. Ninmach se na Enkiho naštve, prokleje ho a pošle do podsvětí. Ale Enki si to nějak u sestry vyžehlil, takže epos paradoxně končí oslavou obou nepříliš šikovných tvůrců. (Kousek textu chybí, můžeme se jen dohadovat, co tam bylo).

Nevím, jestli si z toho máme odnést kromě poučení o potřebě střízlivosti při práci také povzbuzující ukázku toho, že je třeba se při práci nevzdávat a pokud se nedaří, zkoušet to stále znova, nezavrhovat ani prototypy, ale zdokonalovat je tak dlouho, až jsou takové, aby dobře sloužily svému účelu. Ani práce nejvyšších bohů nebyla zpočátku dokonalá, ale nakonec se zřejmě povedla, protože Enkiho výrobek má postavit bohům chrám.

Začne pracovní týden, přejme si proto navzájem, i když nejsme bohové, ať se nám práce daří líp než jim.

Mýty staré Mezopotámie (1977)

Pivo

Historie piva začíná na Předním východě snad už od 7.tisíciletí př.n.l. Tehdy se totiž podařilo vyšlechtit divoce rostoucí ječmen na ječmen dvouřadý. Doklady základu klínopisného znaku pro pivo jsou starší než sumerština. V Sumeru byl ječmen už šestiřadý a byl základem výživy. Sumerské pivo se na rozdíl od našeho vařilo jen ze sladu, neobsahovalo žádný chmel. Základem pro pivo byl ječmenný slad. Zrní se nechávalo vyklíčit buď přímo na poli nebo, ve větších pivovarech, ve zvláštních nádobách s průduchy. Rozprostřené zrno bylo přikryto slabou vrstvou hlíny a vlhčeno. Hlídali ho sládci s pomocí hlídacích psů, nepovolaným byl přístup na mlat přísně zakázán. Po několika dnech slad naklíčil, po naklíčení byl slad prudce usušen na slunci, ležel několik týdnů na sýpce, pak byl ještě jednou provětrán a připraven k rozemletí. Na drolení sladu závisela kvalita piva. Se sladem se pilně obchodovalo i na velké vzdálenosti. Při vaření byl do sumerského piva místo našeho chmele přidáván "pivní chléb". Byl z ječné mouky s přídavkem koření, které dodnes neznáme. I tehdy se už dodržovalo výrobní tajemství. S pivním chlebem se také obchodovalo. Pivo se opakovaně vařilo, ve starobabylonských dokladech je psáno o trojím vaření. O kvašení a používaných kvasnicích se toho ví velice málo. Každý pivovar si zřejmě pěstoval svoje kvasnicové kultury. Hotové pivo bylo nejspíš velice husté, bylo vykvašené dřív než naše a mělo poněkud menší obsah alkoholu. Zachoval se "nápojový lístek" na tabulkách písařské školy v Nippuru, kde je uvedeno asi šedesát názvů pro pivo rozdílné kvality. Pivo pili naprosto všichni, od bohů, polobohů, démonů až po obyčejné lidi, od chrámových hostin až po veřejné šenkovny. Výrazy, které jsou spojeny s výrobou i konzumací piva jsou součástí eposů, básní, sbírek zákonů až po diplomatické dopisy a státní smlouvy. Svoje krátké pojednání zakončím pijáckou písní

V soudku je sladké pivo.
Ať číšník, sluha i sládek přijdou,
když já si z přemíry piva přihnu,
když já se skvěle, nádherně cítím!
U piva šťastný jsem, veselý u medoviny,
mé srdce jásá, nitro je radosti plné.

Zpracováno podle Hruška B.(1987): Pod babylónskou věží

Když bohové odmítají pracovat

Za onoho dne, v době, kdy ještě lidé nebyli, velcí bohové přinutili své podřízené bohy tvrdě pracovat na zavlažovacích kanálech.