Raimon Panikkar

Raimon Panikkar (nar.1918), syn španělské matky a indického otce, studoval v Barceloně, Madridu a Bonnu, katolickou teologii v Madridu a Římě. V roce 1946 se stal katolickým knězem, po sedmi letech opustil Španělsko a žil v Indii, na indických univerzitách v Mysore a v Benaresu se věnoval filozofii a vztahům mezi křesťany a hinduisty. V šedesátých letech působil jako profesor v Římě, v letech 1967-1971 přednášel na Harvardově univerzitě. Byl profesorem filozofie a religionistiky na University of California v Santa Barbaře. Tam ukončil své akademické působení a přestěhoval se zpět do Španělska. Je autorem třiceti knih překládaných do mnoha jazyků. Po celém světě se proslavil publikacemi k náboženskému dialogu. V českém překladu vyšlo:
Raimon Pannikar: Trojice. O mystické sounáležitosti mezi lidmi, Brno, Cesta 1999
Pinchas Lapide, Raimon Pannikar: Míníme téhož Boha? Praha, Vyšehrad 2003

Trochu si pomohu kradením textu, autoři, doufám, prominou, z následující adresy je zkopírovaná část věnovaná Raimonu Pannikarovi

http://www.phil.muni.cz/fil/etika/texty/studie/interfil.html

Raimon Panikkar – plurikulturalismus a imparace

Raimon Panikkar (1918) je ve Španělsku a USA žijící filozof, religionista, teolog. Z díla: Aporias in the Comparative Philosophy of Religion, Man and World.The Hague, Boston, London 1980; Myth, Faith and Hermeneutics: Cross-Cultural Studies, 1980; Blessed Simplicity: The Monk as Universal Archetype, 1982; The silence of God: The Answer of the Buddha, 1989; Invisible Harmony. Essays on Contemplation and Responsibility. Fortress, Minneapolis 1995; La experiencia filosófica de la India. Madrid 1998; rovněž kniha věnovaná jeho dílu: Prabhu, J. (ed.): The Intercultural Challenge of R. Panikkar. Orbis, Maryknoll 1996.

Promluva o interkulturalitě je pro něj spjata s vazbami mezi náboženstvím, filozofií a kulturou.Má-li hovořit o spojení výše uvedeného, musí nějak přiblížit své chápání filozofie: filozofie je pouze sebevědomou a kritickou průvodkyní na cestě člověka k jeho sebeurčení. Tato cesta je tím, co se v mnoha kulturách nazývá náboženstvím. Má-li existovat interkulturní filozofie, pak se nevyhneme komparacím. Prvním krokem k interkulturalitě je vyhledávání ekvivalentních pojmů i symbolů, které vyjadřují své homeomorfní ekvivalenty. Homeomorfní ekvivalenty dávají porozumět funkci, která odpovídá domnělé roli filozofie. Nejsou to ekvivalenty pojmové, ale funkcionální, nehledá se tatáž funkce, nýbrž takový ekvivalent, kterému odpovídá to, co znamená originální pojem v odpovídajícím světonázoru (Brahman – Bůh).

Může se stát, že jednomu slovu odpovídá jiné homeomorfní (náboženství – dharma; ale dharma není jen náboženství, ale i povinnost, etika, prvek, řád, ctnost, zákon, spravedlnost i realita. Náboženství – sympradayána, karma, játi, bhakti, márga, pújá, daivakarma, nimayaparam, punyásila atd. Každá kultura je v tomto smyslu světem. V klasickém sanskrtu existuje nejméně třicet tři pojmů, které mohou mít homeomorfní ekvivalentní funkci jako „filozofie“. My můžeme tyto mnohé homeomorfní ekvivalenty vnímat, vyjmout je z nitra jiných kultur a pokusit se formulovat, čemu mohou v naší filozofické tradici odpovídat.

Podle Panikkara neexistují kulturní univerzálie, nýbrž lidské invarianty (svědomí?). Pojem nepovažuje za kulturní univerzálii – odtud se odvíjí mnohé těžkosti: ne všechny kultury totiž pracují s pojmy. Pojem se však stal jediným nástrojem filozofie. Existují tedy homeomorfní ekvivalenty (ve filozofii), které neoperují s pojmy (podle Panikkara se tomu v koloniální mentalitě 19. stol. říkalo prelogické nebo předpojmové myšlení) – operuje se se symboly. Říká tím, že pro interkulturní filosofii je mnoho způsobů inteligibility. (Inteligibilní označuje ty oblasti jsoucna, o nichž se soudí, že se mohou stát předmětem pouze rozumových úvah; to, co lze jenom myslet – na rozdíl od senzibilního, přístupného smyslům. Inteligibilní svět je světem nadsmyslovým, svět inteligibilních realit: ideje, věci o sobě.)

Je zřejmé, že pro Panikkara se interkulturalita bude nacházet v poli mezi monokulturalismem a multikulturalismem.

Monokulturalismus neumožňuje rozvinutí jiných kultur a je v rozporu s uznáním mýtu moderní tolerance – mýtu proto, že moderní člověk není zdaleka připraven akceptovat kulturní relativismus. Monokulturalismus byl posílen i moderním evolucionismem, podle nějž smysl lidského života, lidstva i kosmu spočívá v „rozvíjení se“, je založen na lineárním vnímání času. V tom se srovnává „jak“ a „proč“ a vytlačuje se „co“. Pro kontrolu „jak“ je znalost „co“ nadbytečná. Důležité, protože účinné, je vědět, jak věci fungují.

Multikulturalismus se často nevyhne nebezpečí skrývat, zamlčovat negativní aspekty jiných mýtů. Multikulturalismus je druhý extrém: je nemožný. Panikkar je pro tzv. plurikulturalismus (atomizovaný a oddělený pluralismus) – existenci různých kultur, oddělených od sebe a respektujících se. Je pro existenci plurality vzájemně nespojených kultur. Podle Panikkara je v současném světě nemožná koexistence fundamentálních odlišností, kultury jsou inkompatibilní; což neznamená existenci mnoha různých spojení.

Nicméně existuje transkulturní platnost některých formálních způsobů myšlení (rovněž například technokracie může být multikulturní ve smyslu všudepřítomnosti). V této situaci formuluje následující paradox: Monokulturalismus je smrtelný a multikulturalismus nemožný – interkulturní filozofii nezbývá než hledat jinou cestu.

Neexistuje žádná kultura bez nějaké implicitní interkulturality (každá periferie má nějaký akční rádius) – interkulturalita je lidskému bytí inherentní. Tím, že si je filozofie vědoma vlastních mýtů, se otevírá interkulturalitě a transformuje tak původní kultuře vlastní nazírání skutečnosti. Převedeno např. na výkon vědy: k pluridisciplinaritě vedla rostoucí specializace akademických kruhů – problém se řeší s pomocí jiných disciplín nebo metod, ale zůstává v doméně disciplíny, která jej formulovala. Interdisciplinarita byl jiný způsob: použily se metody vlastní jiným disciplínám na jiné disciplíny (Panikkar nabízí metaforický obraz: nepomáháme jiným s lodí, která uvízla, ale chceme jet společně); interdisciplinarita je podle něj použitelná jen na homogenní disciplíny (fyziku nelze na aplikovat v doméně teologie); další možností je transdiciplinarita: obrazně vyjádřeno bychom zavolali na ty, co jsou na břehu.

Pro tuto pluridisciplinaritu bychom potřebovali jakousi diatopiku: hermeneutiku umožňující číst „text“ a interpretovat ho jako „pra-text“ s příslušným kulturním topoi; přiblížit se lidské textuře, o níž se Panikkar domnívá, že je více než rozumem a vůlí.

Interkulturalizace není tedy inkulturace jedné kultury, interkulturalita nikomu nepatří (ani vůli ani rozumu), tak jako pány času nejsou ani slunce ani hodiny, ani Newton ani Einstein. Rozum je diachronní.

Snaha komparativní filozofie je podle Panikkara pozůstatkem kolonialismu a kulturního imperialismu – není možná neutrální pozice. Komparativní filozofie vznikla podle něj v době, kdy vládla v západní filozofii bohyně rozumu a to monarchicky a despoticky. Proto navrhuje poněkud nejasný termín imparativní filozofie: nemůžeme srovnávat, ale přece se můžeme a musíme učit o moudrosti jiných filosofů a kultur a ty pak kritizovat. Rozum nemá úlohu vládnout, ale funkce policisty mu prý padne, protože alternativou je bez něj pouze chaos.

Aktivity interkulturní filozofie můžete sledovat na následující adrese, kde naleznete i další odkazy: wigip@www.univie.ac.at

Článek je ukázkou z připravovaného textu Srovnávací etika. 

Trojice

Byla mi půjčena skvělá kniha křesťanského teologa Raimona Panikkara: Trojice. O mystické sounáležitosti mezi lidmi, Cesta, Brno 1999. Je droboučká, ale je potřeba ji číst pomalu a opatrně, spíš tak, jak se čítávají básně. Bude hodně obtížné o ní pro vás něco napsat, bojím se, že dopadnu tak, jako dopadají žáci ve škole, když mají povědět rozbor básně, to "co chtěl básník říci". Přesto se o to chci v následujících dnech pokusit. Na začátek jeden úryvek.

Pojem Boha, který je omezen tradiční strukturou Středomoří, s sebou přináší celou řadu významných problémů. Můžeme uvést například metafyzické problémy, které neúprosně pronásledovaly myslitele i teology, jako je existence zla a utrpení, obtížnost, pokud ne přímo nemožnost, sladění lidské svobody s Boží vůlí, pojem "osoby" atd.

Naše doba je velmi vnímavá k obtížím, jež s sebou přináší personalistický pojem Boha. Pokud je Bůh Osoba, pak jen špatně odpovídá lidskému ideálu osoby. Neukazuje se nám často jako lhostejný Otec tváří v tvář zlu? Nezdá se, že se přímo kochá utrpením svých dětí? Jako cenu za hřích požaduje krev svého Syna, kterého obětuje z "lásky" k člověku. Nedalo by se tu mluvit spíše o krutosti a sadismu? Nebo je snad i Bůh podroben zákonu spravedlnosti nebo osudu, který je nad ním? Chce po nás, abychom se modlili, ale zdá se, že nechává naše modlitby až na několik výjimek nevyslyšené. Copak je neschopen stvořit lepší svět? A pokud to není pravda, proč by chtěl, nebo aspoň dovolil, aby byl svět takový, jaký je? Tak bezútěšný a tak málo vhodný k tomu, aby se v něm jeho děti měly dobře a byly šťastné? Pokud je podstatou lásky a osobních vztahů dialog, proč tedy není možné, abychom s ním vedli skutečný rozhovor osoby s osobou?

Ptáme se, zda se na Boha hodí ryze osobní pojem Boha. Koneckonců tento Bůh se skrývá tak dokonale, že můžeme, pokud chceme, popírat jeho existenci, anebo můžeme jednat tak, jako by neexistoval, aniž by to mělo jakékoli důsledky.

Kde je Alláh?

Zeptali se jednou Hodži: "Kde je Alláh?"

"Co je to za hloupou otázku? Copak je někde místo, kde by nebyl?" odpověděl mudrc.

Z knihy Tucet tváří Nasreddinových, vybral a přeložil M.Mendel, Praha 1990

Džuhá a mandle

Bez komentáře.

Jednou seděl Džuhá na hliněné podlaze svého domku a louskal mandle. Jedna mandle mu pod úderem kamene uklouzla a odletěla stranou. Džuhá pokýval hlavou a pravil:

"Není božstva kromě Alláha. Vše na světě se snaží uniknout smrti."

Z knihy Tucet tváří Nasreddinových, příběhy vybral a přeložil M.Mendel, Praha 1990

Jedeme do Polska

Něco o následujících týdnech.

Moji milí věrní čtenáři, zkouška z islámu je zdárně za mnou. Měla jsem opravdu docela velký strach, protože moje stará paměť odmítala do sebe vměstnat spoustu jmen a dat, ale hlavně se mi vtíral pořád pocit, že předmětu nejsem schopna porozumět, a to porozumění, ne vědomosti, které mohu nahledat v knihách, jsou to, co mne ke studiu všech náboženství přivádí.

Ale teď prakticky. Do příští středy budu mimo domov na poněkud opožděné dovolené. Od 29.9. začíná další semestr, tentokrát bude něco z kulturní antropologie, buddhismus na Západě, tradice a náboženství Japonska, sikhismus, novokřtěnci a kurz nazvaný Náboženství a literatura. Asi to budete studovat společně se mnou, (pokud budete mít chuť číst tyto stránky). Taky se hlouběji ponořím do Matoušova evangelia a vůbec do doby prvního století. Některé věci vám ještě dlužím ze dřívější  i nedávné doby a dostane se na ně v rámci přípravy k bakalářským zkouškám.

Mějte se tu pěkně. Zdravím.

Učebnice náboženství

Dnes na závěr z kapitoly Islám a nová generace úryvek z prvního dílu učebnice náboženství, Islámská výzva at-Tarbíja al-islámíja, vydané v Sýrii v roce 1957.

Korán a arabský jazyk jsou projevem Alláhovy přízně k tomuto lidu, principy koránu byly příčinou obrození Arabů poprvé v jejich dějinách, neboť jím se Arabové z rozděleného bytí povznesli k jednotě a síle, moci, panství a civilizaci. Korán zachoval Arabům i jejich jazyk, obohatil ho, učinil z něj jazyk náboženství a života, vědy, umění, filosofie a práva, prostě jazyk veškerých oblastí života a myšlení. Korán dokonce jde nad to a vede k tomu, aby se z arabštiny stal lidstvem vytoužený světový jazyk. Korán je rovněž svorníkem dnešních Arabů s minulostí a s generacemi, které předcházely, neboť ještě dnes mohou Arabové vychutnat slova vytvořená předcházejícími generacemi, zašlými již před mnoha staletími. To není málo a nestalo se to žádnému jinému národu než arabskému – a na tom má zásluhu právě korán. Zásady koránu jsou jediným záchrancem Arabů před všeobecným oslabením a úpadkem a rovněž před cizí nadvládou; jsou rovněž obsahem arabského poslání a arabský národ je štědře dal světu i jiným národům. Ty jsou pak Arabům vděčny a milují je a sympatizují s nimi, protože islám je s Araby spojuje i vírou: muslimové jsou bratři. Onoho vznešeného místa mezi národy dosáhli Arabové právě zásluhou koránu a jeho učení. V dnešním světě, plném materialismu a zkázy, jsou právě Arabové povoláni k tomu, aby znovu nesli své poselství národům a světu. Tak dostávají Arabové – dík úradku božímu – světové poslání a mezi národy místo nejdůležitější.

at-Tarbíja al-islámíja, Damašek 1957
Petráček K.: Islám a obraty času, Praha 1969

Arabština

Z knihy, kterou jsem citovala včera, ještě ukázky z kapitoly Islám a moderní věda a to tu část, která se věnuje teorii o arabštině jako původním jazyku.

V roce 1895 zakladatel indickomuslimského hnutí Ahmadíja Mirzá Ghulám Ahmad (1835-1908) prokázal koránem tezi, že arabština je pramenem všech jazyků. Muhammad Ahmad Mazhar vydal v roce 1963 knihu, která se tak jmenuje: Arabština – pramen všech jazyků a její autor pokračuje v úsilí svého předchůdce a snaží se uvedenou tezi dokázat vědeckou jazykovědnou metodou. Následují ukázky:

Jeho cílem má být vědecky prokázat, že arabština je prvním jazykem, kterému Bůh naučil Adama a že ostatní jazyky jsou od ní odvozeny. Tím je naplněno snažení lingvistů, kteří se snažili o monogenetický výklad jazykového vývoje ve světě, avšak je odmítnuta teorie, že by lidský jazyk vznikl nápodobou zvuků vnějšího světa, neboť korán zřetelně mluví o tom, že Bůh naučil Adama všem jménům věcí.

Z koránu rovněž vyplývá, že arabština je univerzálním jazykem, neboť Prorok byl poslán jako milost všem národům dohromady a současně každý posel musí přinášet národu poselství v jeho jazyce. Z toho plyne, že arabský posel Muhammad je poslem univerzálním a arabština pak univerzálním jazykem. Ostatní jazyky jsou od ní odvozeny a můžeme v nich nacházet slova obsažená v arabském koránu. Jazyk koránu není tedy národům tak cizí, jak se na první pohled zdá, je jen skryt za clonou různých změn, které ony jazyky – na rozdíl od arabštiny, trvající ve své geniální dokonalosti – postihly, ať již v jejich vlastním vývoji nebo v době, kdy se oddělovaly od arabštiny.

Arabština vlastní úplný poklad jednoduchých slov hodících se pro všechny lidské potřeby, postihuje přesně všechny atributy boží. Je to jakési faksimile Knihy přírody, pokud jde o názvy elementů, rostlin, zvířat, minerálů a lidských údů, a všechny tyto arabské názvy jsou založeny na nejvyšší moudrosti a filosofii. V arabštině vládne dokonalý řád mezi slovesy a jmény a v málo slovech vyjadřuje mnoho významů. Má celou zásobu jednoduchých slov, jež věrně a úplně popisují nejjemnější myšlenky a pocity člověka.

Tak dokonalý jazyk přece nemohli vytvořit nevzdělaní Arabové žijící v poušti na okraji civilizace; nelze také dokázat, že by tento dokonalý zázrak byl dílem přírody. Nezbývá tedy než připustit, že byl stvořen samotným Bohem. Bylo to takto: Arabština byla slovem božím, jež bylo u Boha, a nakonec bylo zjeveno světu. Z něho se pak člověk naučil dělat další jazyky.

Tady je potřeba podotknout, že arabština není autorovou mateřštinou, je totiž Pakistánec.

Musím ovšem souhlasit s myšlenkou, že by nám znalost arabštiny mohla být velice užitečná. Nevím jak vy, ale při studiu islámu jsem si uvědomila ostře právě jazykovou bariéru. Je mnoho knih o islámu napsaných v češtině odborníky na islám. Můžu se hodně naučit, ale dělá mi neuvěřitelné problémy porozumět a chybí mi k tomu nejen kontakt s všednodenní realitou, ale také možnost číst běžně dostupnou literaturu, učebnice, denní tisk a jiné podobné věci, které formují normální, běžný život každého muslima. Jistě naši odborníci mají k tematice, kterou studují, osobní vztah (každý trochu jiný, jak se zdá), ale na základě svého přesvědčení při zprostředkování vědomostí působí uvědoměle nebo neuvědoměle jako jakýsi filtr.

Muhammad Ahmad Mazhar: Arabic the Source of All Languages, Lahore 1963
Petráček K.: Islám a obraty času, Praha 1969

Islám a vojenství

Cituji několik odstavců z propagačního spisku Mahmúda Sa'ída an-Naššára o vojenství v islámu , vydaného v Káhiře, jak jsem je našla v knize Karla Petráčka: Islám a obraty času, Praha 1969. Je jasné, že Petráčkova kniha je příliš stará, mezitím se hodně změnilo, taky samozřejmě vím, že propagační knihy nebývají zrovna to nejlepší ve všech kulturách, ale nicméně přečtěte si:

Přes všechny těžké události, které Araby od dob Muhammadových postihly, zůstali věrni víře v Alláha, jeho posla, anděle, knihy, víře v arabství, islám a nacionalismus; Běh času je však obtěžkal bolestí a smutkem, bolestí nad minulostí, které patřila vláda, smutkem nad panstvím, mocí a silou velké muslimské obce, které zašly. Neboť Arabům není neznám výrok boží: "Byli jste nejlepší obcí, která byla zvolena z lidí", není jim neznámo, že jejich bývalá moc, panství a síla se v obratech času změnily a z Arabů se stala obec rozdrobená, ztracená mezi zvůlí imperialistů a vykořisťovatelů.

Po mnoho staletí byl islám ochráncem světa, byl neustále zdrojem všeho dobrého na této zemi, zdrojem toho, co je zde ze vzdělání, výchovy, pravdivosti, spravedlivého jednání, zbožnosti, milosrdenství, jistoty, dobra a přátelství. K tomuto stavu je třeba se navrátit a to může uskutečnit pouze revoluce.

Arabský vojín, který trpí nyní úpadkem velkého arabského národa v nedávných dobách, táhl třináct set let světem, pozvedaje prapor pravdy a spravedlnosti.

Islámské vojenství je úplné, nechybí mu žádná z podstatných vlastností, jimiž je vojenství definováno: vedle nástrojů k boji má i víru ve vlastní věc, vůli a cíl. Bývalo vždy symbolem moci, pokroku a schopností. Dokazuje to obrovský rozsah islámského panství, největší, jaký poznal nový svět i svět starý, a nestalo se a nestane se, aby nějaký stát dosáhl toho, čeho dosáhl islámský stát, vzhledem k území, síle a vojenským úspěchům. Bylo to ideální vojenství, jaké neměl žádný národ před Araby ani po nich. Strach, který islámští hrdinové nechávali v duších nepřátel, vstupuje do duší nepřátel i dnes, a s ním ohromení a děs. A svět neustává hledět na obrodu arabského národa pohledem plným strachu a úzkosti. A je také jasno, že Západ a Východ neustanou být ve všem rozděleny a v ničem se neshodnou, dokud tento arabský národ znovu nepovstane, aby je sjednotil.

Islámská společnost má za cíl osvobození jednotlivce, člověka, který je zástupcem božím na zemi. Muslimský voják je pak mečem božím na zemi a odtud je třeba chápat změnu pojmu války. Válka je prostředkem k odrážení nepřátel, k sebeobraně, k obraně lidu, vlasti a náboženství. Válka není podle islámského pojetí nepřátelským nebo násilným jednáním, a proto vstup arabského vojína do jiného státu znamenal prý jistotu, spravedlnost a mír. To se dokládá koránem. Dalším sloupem islámského vojenství je hluboká víra v Alláha, víra v jeho moc, jeho vůli a jeho rozhodnutí. K předpisům, které stanovil, patří i požadavek, který není možno oslyšet, aby totiž člověk dovršil svou víru tím, že se stává vojímen Alláhovým. To je základ islámského vojenství a opět se to dokládá koránem. Bůh také předepsal svým vojínům boj na cestě boží a moudrý chalífa a světec Alí muslimy ujistil, že Bůh bojuje s věřícími, dokud k nim nepřijde vítězství.

Důležitým sloupem je i vytvoření náboženského svědomí u muslima; toto svědomí vede pak vojína k aktivitě ve válce a k "tvůrčímu zacházení s nástroji boje", vytváření vysokého ducha u každého bojovníka.

Není však důležitějšího základu islámského vojenství nad džihád. Bůh totiž určil muslimy pro boj po jeho stezce. Není války, která by nebyla ne stezce boží. Stezkou boží je třeba rozumět pravdu a spravedlnost, neboť Bůh je pravda a spravedlnost. Muslim tedy bojuje především za principy a pravdy, které jsou vlastní duši věřící v Boha. Tak válka v Jemenu patří k válkám Alláhovi nejbližším, neboť znamená osvobození muslimů z drápů nevěrectví, kacířství a nevědomosti. I připravenost k válce v Palestině leží na stezce boží. Podobně i odhodlání stavět se proti nebezpečí, které Araby obklopuje, boj proti reakci, imperialismu a proti těm, kdo vysávají krev národů. To vše je na stezce Alláhově.

Kniha končí heslem: "Vždyť jsme jen vojíny Alláhovými na jeho zemi."

Sa'íd an-Naššár: Askaríjat fí'l-islám, Káhira, bez datace. Překlad uvedených odstavců v kapitole Islám a vojenství, Petráček K.: Islám a obraty času, Praha 1969

Víra

Přeruším svoje předprogramované mlčení kvůli napsání malého povzdechu.

Pravidelní čtenáři dobře ví, že jsem věřící evangelička. Dnes na bohoslužbách jsem si při kázání uvědomila docela naléhavě, že s islámem a jeho věřícími sdílíme opravdu víru ve stejného Boha. Kázání se netýkalo ani vzdáleně islámu a ničeho z toho, co jsem v poslední době studovala, ale byl z něho znát stejný důraz na Boží nárok na lidský život a jednání. Ano, musím povědět, že v tomhle ohledu i muslimům dobře rozumím. Zůstává ovšem otázka, jak zajistit, aby upřímné víry nebylo zneužito k zcela pragmatickým lidským cílům, jak bylo a je napořád v historii spíš pravidlem než výjimkou.

Ukázka hadíthu

Uvádím jako ukázku hadíth (Muhammadův výrok i s příslušným řetězcem tradentů isnádem) ze sbírky hadíthů Sahíh šajcha Abú al-Husajna Muslima ibn al-Hadždžádže al-Qusajrího al-Najsábúrího (žil asi 202-261 hidžry, tedy 817-875)

Vyprávěli mi Zuhajr ibn Harb a 'Abdulláh ibn Humajd a pravili: Vyprávěl nám 'Abd al-Samad ibn 'Abd al-Wárith. H
Vyprávěl nám i 'Abd al-Samad ibn al-Wárith těmito slovy: Vyprávěl mi můj otec od mého dědečka od al-Husajna ibn Dhakwána od Jahji ibn Abú Kathíra: Zpravil mne Abú Salama, že 'Atá ibn Jasár ho zpravil, že Zajd ibn Chálid al-Džuhaní ho zpravil, že se ptal 'Uthmána ibn 'Affána a pravil:
Víš něco o tom, jak je to, když muž souloží se ženou, aniž ejakuluje?
Pravil Uthmán: Omyje se, jako se omývá k modlitbě a umyje si i penis.
Pravil Uthmán: Slyšel jsem to od posla Božího, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír.

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

To je poněkud kuriozní ukázka, ale je úplná. Uvedená kniha obsahuje mnoho různých Muhammadových výroků ve výkladu i v textových přílohách, ale většinou jsou bez isnádu nebo se zkráceným isnádem. Hadíthy se týkají všech možných (dokonce mi připadá i nemožných) oblastí lidského života, v knize je navýš rozebrán jejich vznik, sbírání, vyučování, i role, kterou dodnes v muslimské společnosti mají. Autor studoval arabistiku v Praze a pak na několika islámských univerzitách. Kniha vyšla v Edičním středisku právnické fakulty UK v Praze v edici "Prameny a nové proudy právní vědy".

Manželské povinnosti

Život s mnoha manželkami najednou.

Podle islámského práva může mít muž současně jen čtyři manželky (a musí se ke všem chovat stejně), otrokyně se nepočítají, Muhammad měl jako Prorok na základě několika Božích zjevení dispens a mohl si vzít neomezený počet žen. V medínském období se tak počet jeho manželek rozrostl na devět. Všem svým ženám postavil samostatné domky a střídavě pobýval u každé z nich, sám vlastní dům neměl. Někdy sedával na dvoře se všemi svými ženami najednou, hovořil s nimi a žertoval, většinou je ale navštěvoval v jejich domech v osmidenním cyklu, u každé kromě Sawdy trávil jednu noc. Sawda svou noc totiž postoupila A'iše, protože sama byla už starší žena. Sawda byla chudá vdova bez příbuzných a sňatek byl pro ni poskytnutím sociálního zabezpečení a ochrany, protože vdova bez majetku a příbuzných byla v mnohem horším postavení než mladý otrok. O dohodě o poskytnutí noci se zachovalo v tradicích několik zpráv:

Sawda bint Zam'a darovala svůj den 'A'iše, a tak Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, přiděloval 'A'iše její den i Sawdin den.

Víme ale také, že Muhammad byl schopen za jedinou noc splnit své manželské povinnosti u všech svých žen, je řada podobných tradic jako následující ukázka:

Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, obcházíval své ženy za jedinou noc – a tehdy měl devět žen!

Ale život s tolika manželkami nebyl úplně procházka růžovým sadem. Jednou jejich domácí pletichy už přesáhly únosnou míru a Muhammad jim pohrozil, že se s nimi se všemi rozvede. Nakonec to sice neudělal, (možná i proto, že to je velice nákladná věc, ženu, se kterou se muslim rozvede, musí do smrti živit, pokud se ona znovu neprovdá, a navíc jí musí dát velké druhé věno, první dostala už při svatbě), ale zapřisáhl se, že k žádné manželce po celý měsíc nevejde a svůj slib dodržel. Uvádím svědectví Ibn 'Abbásovo:

Jednoho dne zrána jsme shledali ženy Prorokovy, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, kterak naříkají, a u každé ženy byli její příbuzní. Vyšel jsem do mešity a ta byla nabitá lidmi. Přišel 'Umar ibn al-Chattáb a vystoupil k Prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, jenž byl ve své místnosti. Pozdravil, ale nikdo neodpověděl. Poté pozdravil, ale nikdo neodpověděl. Poté pozdravil, ale nikdo neodpověděl. Zavolal na něj a vstoupil k Prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, a pravil: Což jsi se rozvedl se svými ženami? I pravil: Ne, zapřisáhl jsem se však před nimi na měsíc. A setrval takto dvacet devět dnů a pak vešel ke svým ženám.

Pelikán P: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Dárek

A'iša i ostatní Muhammadovy ženy žárlily na jeho první ženu Chadídžu, na kterou Prorok často láskyplně vzpomínal. Bylo to i proto, že jedině s Chadídžou měl děti, z žádnou další manželkou děti neměl.

Teprve na sklonku života se mu narodil syn Ibráhím, kterého mu porodila jeho egyptská otrokyně Márija. Márija byla částí daru alexandrijského arcibiskupa, kterému Muhammad poslal výzvu, aby ho uznal za posla Božího a přijal islám. Arcibiskup sice výzvu nepřijal, ale ve zdvořilé odpovědi poslal jako dárek pro Proroka koptskou otrokyni Máriju, její sestru Sírin, kterou Muhammad daroval Hassánu ibn Thábitovi, nevídaně bělostného mezka Duldula, ušlechtilého osla 'Ufajra, peníze a další egyptské zboží. Muhammad se s Márijou neoženil a zůstala do konce života křesťankou, choval se k ní ale stejně vlídně jako ke svým manželkám. Nepostavil jí sice domek u dvorku mešity jaký postavil všem svým manželkám, ale na odlehlé vinici, kam za ní často docházel. Ibráhím ale umřel v dětském věku.

Pelikán P: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

A'išina svatba

První z předprogramovaných drobností.

Tři roky po smrti své první milované ženy Chadídži se Muhammad oženil s dcerou Abú Bakra A'išou, tehdy šestiletou, ale manželství se uskutečnilo až po třech letech v Medíně. Podle tradice Muhammad A'iši vyprávěl:

Dvakrát jsi mi byla ukázána ve snu. Jakýsi muž tě nesl v kousku hedbáví a říkal: Toto je tvá manželka. I rozbalil jsem ho a hle – byla jsi to ty. I pravil jsem: Je-li to od Boha, pak se to stane.

A'iša na svůj sňatek později vzpomínala:

Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, se se mnou oženil, když jsem byla šestiletá dívka. Přišli jsme do Medíny a ubytovali jsme se u Banú Hárith ibn Chazradž. Onemocněla jsem a vypadaly mi vlasy a pak mi zase bohatě narostly. I přišla za mnou má matka, Umm Rúmán. Já jsem byla na houpačce a se mnou tam byly nějaké mé kamarádky. Zavolala na mne a já k ní přišla nevědouc, co mi chce. Odvedla mne za ruku, až jsme se zastavily u dveří do domu. Byla jsem zadýchaná, a když se mi dech trochu utišil, vzala trochu vody a otřela mi s ní tvář a hlavu. Pak mne vstrčila do domu. V domě byly ansárovské ženy a ty říkaly: Všechno nejlepší a hodně požehnání! Mnoho štěstí! I předala mne jim a ony mne upravily. A nic mne odpoledne tak nepřekvapilo jako posel Boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír. I předala mu mne a já tehdy byla devítiletá dívka.

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Na blogu týden volna

Pomoc, nezvládám svoje povinnosti!

Beru si týden blogovacího volna. Fakulta se zase otevřela studiachtivým zájemcům a já mám začátkem příštího týdne jedno kolokvium z náboženství subsaharské Afriky, jedno k Jeruzalému a ještě zkoušku z islámu. Taky musím někdy pracovat do práce. Tak mi držte pěsti, ozvu se znovu 15.9. k večeru.

Smrt

Jedna z básní "posledního beduínského básníka"

Labíd ibn Rabí'a al-Ámirí

My
ztrácíme se den ze dne.
Ve výši trvají nedotčena
souhvězdí.
Nespadne
pohoří,
budova vystavěná.
To člověk
záchvěvem plamene
zahoří. Neznamená
víc než smetíčko spálené.

Básníci pouště, přeložil Karel Petráček, Praha 1977

Labíd ibn Rabí'a, který je současníkem Muhammadovým, ale přežil ho a dočkal se vlády prvních chalífů, umřel roku 661, je svou tvorbou, názory i etickým patosem  beduínským básníkem předislámské doby. Traduje se, že roku 629 přijal islám a pak přestal skládat básně.

Oliverius J.:  Svět klasické arabské literatury, Brno 1995

Trnitý keř

Arabské přísloví
Nezlob se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže.

Malá poznámka k modernímu islámu

Moderní islám, tedy vlastně proudy v islámu, které vznikly zhruba v posledních dvou stoletích, jsou velice aktuální, ožehavé a politické téma.

Nechci na blog zatáhnout politiku, ale protože jsem to i tak už částečně udělala, chci teď napsat něco málo jako svou neodbornou úvahu, nutně subjektivně zbarvenou. Budu se ale při tom opírat o poznatky, které jsem získala z knih odborníků, kteří se tomuto tématu věnují, profesora Luboše Kropáčka a docenta Miloše Mendela.

Doufám, že jsem to základní pochopila správně. Reformní proudy v islámu nevznikly z podnětů zevnitř jako v euroamerické civilizaci třeba reformace a osvícenství, ale byly vyvolány zvenčí jako reakce na narůstající převahu Evropy ve znalostech, ekonomice i vojenství. To byla pro svět islámu velká, a neočekávaná rána, protože v dřívějších dobách to bylo naopak, ti "necivilizovaní" byli Evropané, a proud znalostí a kulturních vymožeností tekl obráceným směrem, stačí si vzpomenout na dodnes užívané názvy v různých vědách. K potřebě reagovat vedla ovšem nejvíc skutečnost koloniální rozpínavosti a agresivity evropských mocností, ať už západních nebo Ruska. Postupně se země islámského světa dostávaly do područí nevěřících a s tím vzhledem ke své historii islám nepočítal. Ve svých začátcích se totiž během sta let vítěznými válkami rozšířil zhruba do hranic, které později měl a jeho další šíření směrem do Asie a Afriky už bylo většinou nenásilné a uskutečňovalo se hlavně spolu s obchodními kontakty a trvá pořád. Tady je potřeba podotknout, že postavení jinověrců na dobytých územích bylo stanoveno islámským zákonem a že křesťané i židé jako lid Knihy požívali status chráněnců, který jim sice ukládal větší daně a dělal z nich občany druhé kategorie, ale zaručoval jim bezpečí života i majetku a také svobodu vykonávat svoje náboženské obřady. Jejich postavení se sice v čase proměňovalo, někdy bylo lepší, jindy více diskriminující, ale dá se říct s jistotou, že bylo vždycky lepší než postavení židů ve středověké Evropě.

O různočtení společné historie budu ještě psát, to je totiž samo o sobě skvělé a zajímavé téma. Ale z důvodů, které jsem doopravdy nepochopila, se sousední kultury v rychlosti svého vývoje od asi 16.století rozešly. Islámské země žily svým tempem a zdá se, jako by se pro ně zastavil čas. Jednou z uváděných příčin je uzavření brány idžtihádu, možnosti reagovat na nové podněty pomocí vlastního úsudku, i vítězství islámské ortodoxie nad filozofujícími směry. Naproti tomu Evropa v té době nastartovala vývoj, který se ze zpětného pohledu jeví jako neuvěřitelně překotný. Nechci, aby mi bylo špatně rozuměno, když se teď míním trefovat do vlastních řad, patřím sem a nemohu myslet jinak, ale někdy se vtírá úzkost, obava, jestli právě takový vývoj i se svými vymoženostmi, není pro civilizaci ekvivalentem nádorového bujení v lidském těle. Každopádně už od reconquisty ve Španělsku v roce 1492 byla převaha  vidět,  ale hlavně od bitvy u Vídně v roku 1683 si už Evropané s islámským nebezpečím hlavu nelámali, neměli také proč, protože jejich převaha stále narůstala.

Koloniální pokoření většiny muslimských zemí v 19. a 20.století vedlo muslimské vzdělance k úvahám o příčinách stagnace a mnozí ji vysvětlovali tím, že muslimové nežili a nespravovali své věci veřejné podle příkazů své víry. Skoro všechny proudy islámského reformismu se snaží vrátit k ryzím počátkům islámu, ovšem jejich představa ideálu se rozrůznila do mnoha názorových proudů a vzájemně se liší, rozhodně islám netvoří a ani nikdy netvořil monolitní blok. Některé věci jsou ovšem společné všem věřícím, je třeba totiž vidět, že na rozdíl od našich krajin, kde víra už lidem většinou mnoho neříká a je čistě osobním přesvědčením, je islám náboženstvím správného životního způsobu a jako takové zasahuje do všech oblastí života včetně politického rozhodování, a to už od svých počátků za Muhammadova působení. V minulém století došlo ve většině muslimských zemí k nárůstu hnutí, které požadují rozchod s importovanými ideologiemi a prosazují obrodu z domácích islámských hodnot. Ve všech zemích se zformovala islámská hnutí a podle místních podmínek islámské opoziční strany nebo militantní hnutí, případně obojí. Tuniský islamistický vůdce Rášid Ghannúší vyhlásil, že   patnácté století islámského letopočtu (od listopadu 1979) bude stoletím islámského státu. Islámská obrodná hnutí, která vznikla jako reakce na evropský kolonialismus, tvoří nepřehledný propletenec, ale snad by se dala utřídit do třístupňového schématu: fundamentalismus jako filozofický, většinou netolerantní postoj majetnictví výlučné pravdy, politický islám čili islamismus je organizované úsilí o mocenské prosazení islámského řádu, o islamizaci shora. Pokud se za tímto účelem používá násilí , hovoříme o extremismu, případně přímo o terorismu.

Po rozpadu bipolárního světa se zdá, že jsme si našli nový obraz nepřítele ve svém vidění islámu, které je historicky zatíženo předsudky, malými informacemi o skutečné podstatě, zveličováním nebezpečí, případně zesměšňováním typického představitele. Nebezpečí islamofobie vedlo ke vzniku londýnské komise pro britské muslimy a islamofobii, která se od roku 1996 věnuje výzkumu tohoto nového jevu a svá doporučení adresuje všude tam, kde hrozí úmyslná nebo nedbalostní diskriminace, do školství, zdravotnictví, zaměstnavatelům, zákonodárcům, médiím a ústředním i komunálním politikům a sociálním pracovníkům. Můžete si zkusit jejich dotazník, který rozlišuje uzavřené a otevřené názory na islám.

1.a Monolitický:
Islám nahlížen jako jediný, statický, monolitický blok, nereagující na nové skutečnosti.
1.b Rozrůzněný:
Islám nahlížen jako rozrůzněný a progresivní, s vnitřními rozdíly, diskuzemi a vývojem.
2.a Oddělený:
Oddělený a jiný – nesdílí cíle a hodnoty s jinými kulturami, není jimi ovlivňován, neovlivňuje je.
2.b Interaktivní:
Vzájemně souvisí s jinými vírami a kulturami, sdílí s nimi některé hodnoty a cíle, je jimi ovlivňován, obohacuje je.
3.a Nižší:
Je vůči Záoadu nižší – barbarský, iracionální, primitivní, sexistický.
3.b Jiný:
Je zřetleně jiný, nikoli však méněcenný, a zaslouží si úctu.
4.a Nepřítel:
Je násilný, agresivní, představuje hrozbu, podporuje terorismus, má svou roli ve "střetu civilizací".
4.b Partner:
Je již dnes nebo potenciálně partnerem ve společném podnikání a při řešení společně sdílených problémů.
5.a Manipulativní:
Je politickou ideologií, užívanou pro politické nebo vojenské cíle.
5.b Upřímný:
Je ryzí náboženskou vírou, kterou jeho věřící upřímně prožívají.
6.a Kritika Západu odmítnuta:
Kritika Západu ze strany islámu se okamžitě odmítá.
6.b Zvažována:
Kritika Západu a jiných kultur se bere vážně a diskutuje se o ní.
7.a Diskriminace hájena:
Nepřátelství k islámu slouží k ospravedlňování diskriminačních praktik vůči muslimům a k exkluzi muslimů z majoritní společnosti.
7.b Kritizována:
Diskuze a spory s islámem neoslabují úsilí o potírání diskriminace a exkluze.
8.a Islamofobie považována za přirozenou:
Protimuslimské nepřátelství se přijímá jako přirozené a "normální".
8.b Problematickou:
Kritické názory na islám samy podrobovány kritice, aby nebyly nepřesné a nespravedlivé.
Dotazník je převzatý z knihy Islám a Západ

Pro zájemce o problematiku následuje přehled knih, které rozhodně stojí za přečtení.

Mendel M.: Islámská výzva, Brno 1994
Kropáček L.: Islámský fundamentalismus, Praha 1996
Mendel M.: Džihád, Brno 1997
Kropáček L.: Islám a Západ, Praha 2002
 

Vznik sunny

Islámské právo šarí'a jsou zákony vzniklé na základě Boží vůle. Šarí'a přitom zahrnuje zákony pro všechnu lidskou činnost, vztahy člověka k Bohu, k jiným lidem, ke společnosti i k sobě samému.

Základním zdrojem poznání Boží vůle je Korán jako Boží slovo. Na každou otázku se v něm ale nepodaří najít odpověď, takže se muslimové od počátku Muhammadova působení obraceli s nejasnými a spornými případy přímo na něho. Muhammad jako člověk pověřený hlásat Boží vůli měl pro obec muslimů nespornou autoritu, i když on sám vždycky zdůrazňoval, že je jenom člověk a může se mýlit a často naopak žádal svoje druhy o radu.

Ale i tehdy, kdy se Muhammad nerozhodoval na základě Božího zjevení, ale podle vlastního názoru, byly jeho skutky pokládány za naprosto správné, muslimové byli přesvědčeni, že Bůh svého Proroka nemůže nechat se zmýlit.

Po Muhammadově smrti bylo bezprostřední spojení s Bohem ukončeno a proto bylo potřeba hledat nějaký jiný způsob, jak Boží vůli zjistit. Proto umma začala shromažďovat zprávy o Muhammadově životě, jeho výrocích, činech a postojích k nejrůznějším otázkám. Tak se postupně vytvořil druhý základní pramen islámského práva sunna.

Slovo sunna znamená zvyklost, obyčej, tradici. Už za Muhammadova života se užívalo pro označení souboru norem přijímaných na základě jeho jednání, dokonce sám Muhammad muslimy k následování svých zvyků muslimy často vyzýval. Vyprávění připisované al-'Irbádovi ibn Sárijovi, ve kterém vzpomíná na Muhammadovo Kázání na rozloučenou:

Posel Boží, kéž mu Alláh žehná a dá mu mír, k nám pronesl plamenné kázání, jež povzneslo srdce a zalilo oči slzami. I pravili jsme: Posle Boží, toto je jako kázání na rozloučenou. Dej nám tedy odkaz. On pravil: Odkazuji vám, abyste byli bohabojní a poslušní a pokorní, i kdyby nad vámi byl ustaven otrok. Ten z vás, kdo bude žít, spatří věru množství různic. Musíte proto zachovávat mé zvyklosti i zvyklosti mých spravedlivých nástupců vedených správnou cestou. Držte se jejich provádění pevně. A vy, kdo děláte věci nové! Každá novota je věru zblouděním!

Znalost sunny je založena na množství útržkovitých svědectví Muhammadových současníků vyprávěných přes několik generací, než byly systematicky sebrány, podrobeny kritice pravosti, utříděny, zapsány a okomentovány v takové podobě, v jaké je známe dnes. Jednotlivé svědectví se označuje hadíth vyprávění. Bývají to nevelké příběhy, bývá je obtížné dát do konkretní historické situace a tak poskytují exegetům možnost různé interpretace.

Uznání Muhammadovy sunny je společné oběma hlavním větvím islámu, sunnitskému i šíitskému. Oba směry se různí jen v tom, které z tradic považují za pravé, nejvíc je jich ovšem společných. Šíitští muslimové používají raději vlastní termín riwája, obsah slova je ale stejný, zanmená vyprávění.

Novota bid'a je chápána jako něco zásadně nevhodného, novoty jsou cesta vedoucí do ohně pekelného. Muhammad novotou ovšem myslel takovou změnu, která se prohřešuje proti základním principům islámu a mohla by způsobit znehodnocení Božího zjevení. V jeho výrocích se často objevují výzvy k zavádění dobrých novinek. Kousek příběhu, který to ilustruje:

Byli jsme začátkem dne u posla Božího, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, když k němu přišli nějací lidé, odraní, jen v hadrech, všichni byli z kmene Mudar. Poslu Božímu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, se stáhla tvář, když spatřil, v jaké bídě jsou. Vstoupil a pak vyšel a přikázal Bilálovi, aby svolával k modlitbě a zahájil modlitbu. Pomodlil se a poté promluvil Pravil: Lidé, bojte se Boha, jenž stvořil vás z duše jediné. Neboť Bůh je nad vámi dohlížitelem. Vy, kteří věříte, bojte se Boha! Nechť duše každá popatří na to, co připravila pro zítřek. Ať každý věnuje almužnu ze svého dínáru i dirhamu, ze svého oděvu, z věrtele své pšenice i věrtele svých datlí. Pravil dokonce: Byť by to bylo jen půl datle. Jeden z ansárů přinesl měch, který skoro neunesl. Lidé ho pak následovali, až jsem spatřil dvě hromady jídla a šatstva a viděl jsem, jak se podlu Božímu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, rozzářila tvář, jako by byla pozlacená. I pravil posel Boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír: Kdo zavede v islámu dobrou zvyklost, má odměnu za ni i za ty, kdo se podle ní chovají po něm, aniž by oni byli ve své odměně jakkoliv zkráceni. Kdo však zavedev islámu špatnou zvyklost, nese odpovědnost za ni i za ty, kdo se podle ní chovají po něm, aniž by byli oni ve své odpovědnosti jakkoliv kráceni.

Taková dobrá novinka se nazývá bid'a hasana. V průběhu času ale převážilo konzervativní pojetí ohledně novinek, jsou chápány apriori negativně. Každý se bojí nést odpovědnost za zavádění inovací, aby se neukázaly později protiislámské.

Pelikán P: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Úloha proroka

Muhammada hodnotí tradiční orientalistické podání jako zakladatele a tvůrce islámu.

Při pohledu zevnitř islámu je Muhammadova úloha chápána jinak. Rozhodně není pokládán za zakladatele nového náboženství, je posledním z dlouhé řady proroků, kterým Bůh uložil zvěstovat své slovo. Bůh totiž lidstvu dal jediné opravdové náboženství již v okamžiku stvoření, lidé se však od této základní víry, univerzálního kosmického řádu, po celou svou historii odchylují, různě ji komolí a přizpůsobují svým okamžitým lidským zájmům a potřebám, proto jim Bůh správnou podobu náboženství neustále připomíná prostřednictvím svých poslů a proroků. Pro periody odklonu od víry měl Muhammad název džáhilíja nevědomost, ignorance.

Prorok nabí je člověk, který byl osobně osloven Bohem. Podle islámské teologie může být prorokem jen svobodný dospělý muž z rodu Adamova (nemůže to být nikdo, kdo má mezi svými předky džina), kterému bylo sesláno Boží vnuknutí wahj. Nemusí být pověřen jeho dalším sdělováním jiným lidem, pak může ostatní vést k víře jen svým příkladným životem.

Jiným šiřitelem pravé víry, jakousi vyšší kategorií, je posel Boží rasúl Alláh. Má atributy stejné jako prorok, ale navíc je mu přikázáno Boží vnuknutí předávat dalším lidem. Z toho je zřejmé, že každý posel je zároveň prorokem, takže se tyto tituly v textech mohou střídat.

Způsob interakce Boha s prorokem může mít různou formu, mohl to být živý sen, neviditelný hlas nebo zpráva přinesená andělem. Prorok mohl být nadán od Boha schopností konat zázraky, vlastně přesně mohl požádat Boha o jejich vykonání. Zázraky předkládané proroky na důkaz Božího pověření jsou svou formou dobově podmíněné a odpovídají společnosti, kterou měly přesvědčit.

Bůh vyslal proroky ke všem národům, k některým dokonce mnohokrát, ke každému lidu se dostalo Boží slovo ve srozumitelné formě, ve vlastním jazyce a v pravý čas, vhodný k jeho zvěstování, aby se podle něho mohli lidé řídit. Vinou lidí samých bylo, pokud takovouto Boží výzvu ignorovali nebo se od ní později odklonili. Prorok ovšem v každém případě je jen člověk, i když je to člověk, který byl Bohem vybrán jako šiřitel Božího slova.

Muhammadovo postavení jako proroka a posla Božího je ovšem výlučné z toho důvodu, že nebyl poslám jen ke svému národu, ale k celému lidstvu, je také jediným poslem, kterému se podařilo zjevené Boží slovo, Korán, uchovat v nezměněné podobě. Nejdůležitější je ovšem fakt, že Muhammad je posledním prorokem, po něm už nebudou následovat žádní další proroci ani nová zjevení a Boží varování až do příchodu soudného dne. Proto je starost o uchování čistoty náboženství od Muhammadových časů povinností každého muslima i celé ummy.

Náboženství hlásané proroky před Muhammadem mělo společnou podstatu, podřízenost jedinému Bohu, a je muslimy přijímané jako správné pro dobu svého vzniku a pro prostředí, ve kterém bylo hlásáno, domnívají se ale, že jeho původní podobu nelze zrekonstruovat nejen kvůli lidským pokřivením, ale také proto, že Bůh svoje slovo doplňoval podle zralosti příjemců.

Podle islámské teologie má tedy pojem islám dvě podoby. Jednak se tím míní čistý monoteimus jako abstraktní pojem, na druhé straně označuje soubor všech Božích zákonů přesně v takové formě, jak je hlásal Muhammad a na jaké už nelze nic měnit. Podle jedné tradice to Muhammad vyjádřil podobenstvím, ve kterém přirovnal islám k nádhernému paláci. Lidé si myslí, že palác vybudoval Muhammad, ale on je ve skutečnosti jen poslední položenou, tou nejviditelnější cihlou, která ve skutečnosti leží na cihlách ostatních proroků a plány paláce jsou věčné. Přeloženo: Islám před Muhammadem sice existoval a mohl mít různou formu, po Muhammadovi už ale islám má tu podobu, kterou přinesl on, a pouhá víra v jediného Boha bez plnění dalších závazků vůči Bohu ještě neznamená, že je člověk muslimem.

Islám trvá jako věčný a neměnný Boží řád, první člověk, Adam, byl zároveň prvním poslem Božím. Podstatou islámu je uvědomělé se podřízení Boží vůli, (to je totiž přímo obsah toho slova samotného), a platí pro všechny bytosti i celý vesmír od jeho stvoření. Teprve od Muhammadovy doby o něm bylo lidem sděleno všechno a to prostřednictvím Koránu a Muhammadova života.

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Rizikové povolání

Básnická medínská opozice a její konce.

Muhammad odpouštěl spíš lidem, kteří se proti němu postavili se zbraní v ruce, proti lidem, kteří vystupovali proti jeho autoritě slovem, byl nesmiřitelný. První na řadě v medínské opozici proto byli právě básníci, kteří skládali proti islámu satirické verše.

Jeden z jeho druhů Sálim ibn 'Umajr, zabil spícího Abú 'Afka, hlavu rodu Banú 'Amr. Básník ani po bitvě u Badru nepřestával skládat a přednášet posměšné verše o islámu.

Ze stejného důvodu zabil 'Umajr ibn Awf básnířku Asmá' bint Marwán, dokonce tehdy, když byla obklopená svými dětmi a nejmenší právě kojila. Ovšem současníci nehleděli na tento čin jako na zbabělou vraždu bezbranné ženy, protože Asmá' byla pod ochranou svého rodu a 'Umajrovi hrozila odplatou jistá smrt. Když se však šel rod Banú Chutma, kterému pomsta náležela, k 'Umajrovi ujistit, že vraždu spáchal opravdu on, 'Umajr se s nimi nesnažil ani dohodnout na zaplacení odškodného ani utéct, ale prohlásil, že s nimi bude za svou pravdu bojovat, dokud nebude zabit on nebo dokud nepobije všechny mstitele. To na ně zapůsobilo tak mocně, že sami přijali islám a od odvety ustoupili. Svou víru ale museli skrývat před příbuznými, protože by byli sami ve stejném nebezpečí.

Na Muhammadův příkaz byla také nastrojena léčka na dalšího medínského protiislámského satirika, Ka'ba ibn al-Ašrafa, který se dokonce vypravil své verše opěvující Mekkánce padlé u Badru recitovat do Mekky. Muhammad to považoval za porušení smlouvy a tak v noci pět muslimů Ka'ba vylákalo ven a ubilo meči s takovou prudkostí, že jeden meč byl ostatními přeražen.

(Malá osobní poznámka: Jak se islámem probírám a snažím se ho co nejlíp pochopit, mám čím dál větší strach. Nepatřím k lidem, kteří trpí xenofobií, odlišnost jsem vždycky chápala jako obohacení. Navíc je mi jasné, že naše vlastní civilizace má mnoho nedostatků a nemáme až tak moc právo být na ni nějak přehnaně hrdí, ale jedné věci se přece jen, zdá se, po strastiplném vývoji přece jen dopracovala, a to je právo zkoumat a pochybovat, pochybovat i o základních věcech, právo dát svoje pochybnosti hlasitě najevo, aniž by hrozilo nebezpečí života. Doufám, že se už nedožiju toho, že by se tato naše vymoženost ztratila. Prosím Alláha i jeho Proroka, kéž mu Bůh žehná a dá mu mír, aby nás ušetřili teokracie.)

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Několik básní

slepého básníka, racionalisty a volnomyšlenkáře (10.století)

Abú l-Alá al-Ma'arrí

Příteli, tenhle svět, ten podobá se zdechlině,
kolem níž jako psi své zuby ceníme.
Kdo kousek urve si a hltavě ho jí,
ztrácí. Vyhrává, kdo se hladov odvrací.
A koho za noci netrýzní smutku hlas,
za jitra jistě navštíví ho rány rozdávající čas.

Já život nevolil, pomalé umírání,
zrození. Vždyť volbu neznám ani:
být na světě lze jenom z donucení
a není cesty, která pod karabáčem není.
To Tys mi sliboval, že dovedeš mě k jasu.
Lhal jsi. Vše bylo šálení Tvých slov
a Tvého hlasu.

Nač zdobit zlatem stavení?
Vždyť opustíš je, zmizíš v dál.
Na těle neseš ohně znamení,
který smrt zháší, nevadí,
že ještě včera plápolal.

Vy, kteří jdete cestou bludu, prohlédněte:
náboženství je úskok starců, které hněte,
že bez studu si nenahrabali víc nicotností,
ač dosáhli, co chtěli, a mají toho dosti.
Pošli i se svým učením
- mrtvou kostí.

Zoroastrovci bloudí
křesťan si neví rady,
mýlí se muslimové i židé se všemi,
kdož věří dohromady:
jen dvě sekty jsou na zemi -
bez víry
racionalisté
a bez rozumu
lidé víry čisté.

Vše, čemu byla dána podoba,
čas v sobě budoucí s minulým tají,
a jako věčná nádoba
nás prostor a čas objímají.
Chceš-li však tázat se po vůli svého Pána -
jen mlčení. Odpověď nebude nikdy dána.

Cestou karavan, přeložil Karel Petráček, Praha 1975

Předislámské arabské válečnictví

Představme si starou bitvu v poušti.

V předislámské době válčily spolu arabské kmeny navzájem velmi často a bitvy měly svá stanovená pravidla a průběh. Řídily se zvyklostmi, které dávaly vyniknout osobní statečnosti jednotlivých bojovníků. Bitvy byly často domluvené předem, obvykle na výroční den předchozí srážky nebo události, která nepřátelství vyvolala. Vojsko se skládalo z mužů, kteří se pro účast dobrovolně rozhodli a sami se na ni vyzbrojili a vybavili. Na místo bitvy účastníci dojeli na velbloudech, na těch si také vezli stan, vodu, potraviny i píci. Teprve v cílovém táboře bojovníci přesedli na koně. Před bitvou se obvykle zrána sešikovala vojska proti sobě a boj zahájila výměnou veršovaných posměšků a urážek. Pak z řady vystupovali ti nejstatečnější a vyzývali nepřátele na osobní souboj. Šlo o osobní prestiž, protože zvítězit znamenalo zapsat se mezi hrdiny, o kterých se vypráví v celé Arábii, ale oceňovalo se i to, když bojovník dokázal statečně a zmužile padnout. Přitom bylo vhodné pronést nějaký výrok, který byl pak široce citován. Všeobecná bitva následovala až později a vůbec k ní nemuselo dojít, strany mohly ustoupit nebo se dohodnout. Bitva, pokud se uskutečnila, končívala kořistěním vítězů v nepřátelském táboře a braním zajatců, za které příbuzní mohli zaplatit výkupné nebo se z nich stávali otroci. Kořist a čest byly jedinou motivací pro účast ve válce. Arabští bojovníci tak sice bojovali často, byli houževnatí a stateční a měli dobrou výzbroj, ale byla to vlastně vždy skupina jednotlivců bez kázně, cíle a jednotného velení. Velitele si Arabové volili sami pro každou bitvu. Býval to nejzkušenější bojovník a jeho pravomoci byly malé a omezovaly se výhradně na tažení.

Muslimové, kteří se dokázali pod vlivem islámu zbavit kmenové roztříštěnosti a vzájemné řevnivosti a sjednotili se pod jednotným velením vojenským i politickým, proto dosáhli i ve vojenské oblasti velký úspěch, kterému v té době nedokázal nikdo čelit.

Pelikán P.: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997

Chadídžin náhrdelník

Zajímavosti z dob tvoření ummy.

V počátcích medínského působení Muhammad ustanovil institut adoptivního sbratření mu'achát, který nějakou dobu posloužil jako mezistupeň při přechodu od kmenové společnosti. Mekkánští emigranti byli většinou zcela bez prostředků, protože svůj majetek museli nechat ve svém rodném městě, bez pomoci by byl jejich život velice těžký. Muhammad proto v průběhu prvního roku po hidžře v domě Málika ibn Anase prohlásil oficiálně 45 dvojic mužů, vždy po jednom medínském a jednom mekkánském muslimovi za bratry se všemi právy a povinnostmi. K tomu vzpomínka Anase:
Přišel k nám 'Abd al-Rahmán ibn 'Awf a posel Boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, prohlásil za bratry jeho a Sa'da ibn Rabí'u, jenž byl bohat. I pravil Sa'd: Ansárové vědí, že jsem mezi nimi jeden z nejbohatších. Rozdělím svůj majetek napůl mezi sebe a tebe. Mám také dvě ženy. Pohleď tedy, která z nich se ti více líbí, já se s ní rozvedu, a až bude volná, oženíš se s ní ty.
Později, když byly překonány zakořeněné předsudky o nenahraditelnosti rodového svazku a přistěhovalci už byli materiálně líp zajištění, Muhammad institut sbratření redukoval, takže adoptivní sourozenci už po sobě nedědili, a nevyhlašoval už další bratrství.

Po bitvě u Badru bylo mnoho zajatých. Některé osudy zajatců se velmi osobně dotýkaly i Muhammada. Už před bitvou Muhammad vyzýval muslimy, aby v boji nezabíjeli Hášimovce. Mezi zajatými byl kromě jiných příbuzných i jeho zeť, manžel jeho dcery Zajnab, Abú al-'Ás ibn al-Rabí'. Ve výkupném, které za manžela Zajnab poslala, byl i náhrdelník Muhammadovy první ženy Chadídži, který své dceři darovala jako svatební dar. Když ho Muhammad uviděl, propustil zetě bez výkupného, ale zavázal ho, že se se Zajnab rozvede a pošle ji za otcem do Medíny, protože Zajnab byla muslimka. Zeť slovo dodržel. Nedlouho po rozvodu se vydal na obchodní cestu do Sýrie, byl však přepaden muslimy a oloupen o celou karavanu, ve které vezl nejen svoje zboží ale i zboží jiných Mekkánců. Proto se v zoufalství v noci proplížil do Medíny ke své bývalé ženě a prosil ji, aby se u otce přimluvila. Zajnab to opravdu udělala a muslimové mu celou kořist vrátili. On ale nepokračoval v cestě, vrátil se do Mekky, odevzdal věci jejich majitelům, zaplatil všechny pohledávky, veřejně se přihlásil k islámu a odjel do Medíny, kde si znovu svou ženu vzal.

Pelikán P: Sunna, pramen islámského práva, Praha 1997